Seděl jsem na šikme střeše a sledoval jak dospělí odchází i se svým majetkem pryč. Povedlo se mi. Nikdo mě neadoptoval. Tak proč jsem se cítil tak zničeně?
  Mezi mořem černé, šedé, hnědé a ovčasné bílé sitě barevné srsti přímo zářili. Tudíž nebyl problém v davu vyhledat Naomi.
  Šla pomalu za siamkou s ocasem plahočícím po zemi. Na malí moment mi jí bylo líto, přeci jen, možná to opravdu takto nechtěla. Ten pocit však brzy pominul když se fialová kočka otočila zpádky k budově.
  Nevím jak jí napadlo pohlédnout nahoru, ale udělala to. I přes tu vzdálenost se naše pohledy setkali. Mé zelené oči propalovali ty její, růžovofialové, s chladnou klidností. Znovu se jí oči zaleskli slzami.
  Odvrátil jsem se od ní a prolezl okénkem zase dovnitř. Narovnal jsem se a smetl si z ramene trochu prachu co mi uvízlo v srsti. Byl jsem na půdě. Sám, nikdo sem podle toho prachu nezavítal už léta.
  Povzdechl jsem si. Nemohu tu však zůstat navždycky. Musím i jíst. A to znamená že musím do jídelny, mezi všechny ty děti. Mezi ty, kteří se mi budou snažit ublížit.
  Zbývalo mi jen jediné. Pomalu jsem se vydal po žebříku pryč.
  ,,Zadruhé, v tvém případě, pokud můžeš, drž se někoho kdo je silnější a starší." Vzpoměl jsem si na jeho radu. Neměl bych se jeho slovy vůbec řídit ale... On ke mě byl alespoň vždy upřímný.
 Musím si najít někoho, kdo mě ochraní...

<◇>

  Vztoupil jsem do místnosti aniž bych jedinkrát zaváhal. Musem jsem působyt silně a rozhodně.
  ,,Přijímám tvou nabídku." Řekl jsem do tmy. Chvíli bylo ticho a já začínal přemýšlet, zda tu vůbec je když tu se ve tmě rozzářili dvě rudé oči. Zákeřně se na mě usmál.
  ,,Co prosím?" Pousmál se. Čekal možná, že mě to vyděsím ale já k němu udělal pár kroků. Ani jsem se nelekl když za mnou práskli dveře. Tak trochu jsem to čekal.
  ,,Přijímám to. Ty mě budeš chránit a já ti za to budu sloužit." Řekl jsem pevně. Budu ti dělat otroka...
  Ten králík vstal a došel až ke mě. Začal mě pomalu obcházet jako by si prohlížel nějaké zboží. Doprovázel jsem ho pohledem jak jen to šlo. Pořád jsem totiž nevěděl, co od něj čekat.
  ,,Víš, já obvykle druhé šance nedávám. Ale viděl jsem tě se postavit té hnusné kočce." Teď jsem nevěděl koho myslel. Mluvil snad o Naomi nebo o té Můře? ,,Překvapils mě. Máš v sobě sílu, prcku. Jen jí někdo musí vysvobodit." Přestávalo se mi to líbit. Mluvil najednou tak zvláštně...
  ,,Líbíš se mi. Fajn. Přijímám tvou nabýdku. Ale ještě předtím tě musím varovat." Řekl a já ztuhl. Jaký styl varování to asi bude?
  Ani jsem si to nestihl uvědomit a přes tvář mě sekla jeho ruka s ostvými drápy. Sykl jsem bolestí a za svou tvář se chytl. Udělal jsem reflexivně pár kroků do zadu z jeho dosahu. Nepřestal jsem ho ale sledovat pohledem, kdyby se znovu o něco pokusil.
  ,,Nebudu s tebou zacházet jako z malím miminem. Když teď patříš mě, musíš se naučit o sebe i postarat sám!" Znovu po mě vystartoval. Tentokrát pěstí.
  Jen tak tak jsem se mu vyhl. Ucítil jsem jak se mi jeho ruka otřeka o uchu když mě míjela.
  ,,Dobře," pousmál se a já si dovolil vydechnout. Chyba. Rychle mi podrazil nohy a přimáčkl mi záda k chladné zemi.
  ,,Lekce první," pousmál se. ,,Nikdy svému protivníku nevěř." Přestal mě tlačit k zemi a podal mi ruku aby mi pomohl ze země. Pomalu jsem jí přijel. Okamžitě mi jí však zkroutil až jsem bolestí vykřikl.
  ,,Lekce druhá," zavrčel. ,,Nepřijímej pomoct když jí nepotřebuješ." Zavrčel, chytil mě za rameno a začal mě zvedat. Rychle jsem se mu však vykroutil a vstal sám. Nechtěl jsem ryskovat že by se mnou třeba znovu flákl o zem.
  Jsem blbej, přesně tohle udělal tehdy i Enard... Musím si dávat větší pozor...
  On se jen uznale pousmál. ,,Rychle se učíš, to budeš potřebovat." Řekl a vrátil se na svou postel. V hlavě mi prolétla myšlenka zda někdy dělá i něco jiného protože jsem ho nikde jinde nepotkal ale podle jeho sílu nemohl jen celé dny ležet v posteli a spát.
  Do čeho jsem se to zase namočil? Pomyslel jsem si a unaveně jsem si sedl na svou postel. Teď už oficiálně mou. Každý sval mě bolel ale nejvíc asi škrábanec přes pravé oko. Bylo to těžké ale bylo to přesně to, co jsem hledal.
  Žádný vztah, žádné falešné přátelství. Pouze velitel a jeho podřízený. On, a já. Byl to pouze obchod který byl oboustraně výhodný, i když, pro něj asi víc...

<◇>

  Stál jsem ve frontě na jídlo. Byl jsem poslední. Pořád mě někdo předbíhal ale mě to bylo jedno. Musel jsem být poslední aby nikdo neviděl to, co udělám.
  V hlavě se mi stále dokola přehrávala jeho slova.
  ,,Musíš být rychlí. Hned jak se otočí..." Vysvětloval mi až s překvapivým zápalem. Mě se to však vůbec nelíbilo. Bylo to proti všem mým zásadám...
  ,,A opravdu musím..?" Zašeptal jsem svou otázku váhavě a na sucho polkl. Nechtělo se mi do toho, ani trošku. Co když to pokazím? Co když mě uvidí? Co když si toho všimne?
  Ne, nemohu to udělat. Slíbil jsem jí to!
  ,,Vyber si," zavrčel na mě podrážděně. ,,Buď to uděláš nebo dostaneš co si zasloužíš. Jsi můj, a budeš poslouchat mé rozkazy!"
  Dostal jsem se na řadu. Pomalu jsem došel až k puldu.
  ,,Jméno?" Ozvalo se znovu znuděně. Zase tam seděla ta samá žena. Trochu koktavě jsem odpověděl. Byl jsem hodně nervózní. Ona mi podala chleba a otočila se pro polívku. Mrskl jsem pohlehem ke vstupu do jídelny.
  Stál tam. Opřený o stěnu a s rukama založenýma na hrudi. Rychle jsem se otočil a poháněn strachem jsem se natáhl přes pult.
  ,,Miláčku můj, slib mi že to už nikdy neudělaš."
  Tiče jsem přikývl.
  ,,Fajn, a zítra mu to vrátíš."
  ,,Zlobíš se na mě?"
  ,,Krást věci je ošklivé ale ne. Nezlobím. Nevěděl jsi to. Příště už to neudělaš, že?"
  ,,Mami? Odpusť..." Zašeptal jsem a rychle popadl dva kusy chleba a strčil si je do kapes. Stihl jsem to jen tak tak. Ta kočka se na mě podívala a podala mi tu polívku. Rychle jsem si jí od ní vzal a vydal se pryč.
  Ve vchodu už nestál a tak jsem se vydal dál když v tom do mě někdo vrazil a talíř s polívkou mi vzal. Jen tak tak jsem se udržel na nohou. Vystrašeně jsem vzhlédl ale nebyli to ti dva jak jsem očekával...