Vystřelil jsem z jejich pokoje jak neřízená střela. Podle jejích slov nebylo místo na protesty. Měl jsem se zůčastnit toho jejich Adopčního dne a nechat se vybrat náhodném člověkem aby si mě vzal. Jako nějakou věc. Jenže já nejsem věc!
  Nenechám se adoptovat! Jak můžu vědět, že ten, co si mě vybere, na mě bude hodný? Já nechci skončit stejně, jako tehdy!
  Jak jsem běžel, málem jsem vrazil do jedné z těch žen co nás tu hlídali. Říkali si Vychovatelky ale pro nás děti to byli spíře Můry. Nezajímali se o nás., tedy většina. Bylo tu i pár hodných, ale na ty jsem moc štěstí neměl. To jediné, co tyhle zajímalo, bylo abychom odsud co nejdřívevypadli.
  Rychle mě vzala za ramena. ,,Ale ale, kohopak to tu máme?" Usmála se na mě zákeřně. ,,Jsi docela roztomilí." Zamumlala si pro sebe a prstem mi nadzvedla bradu. ,,O tebe se ti blbci poperou." Zasmála se a rychle mě popadla za ruku.
  ,,Ne!" Vykřikl jsem a snažil se z jejího sevření vykroutit. Nenechám se! Nesmí mě tam odvést! Ta vysoká kočka s mojí rukou rychle škubla nahoru až jsem se nusel postavit na špišky. Dost to bolelo. V očích se mi zamlžilo.
  ,,Tak hele ty spradku. Nesnáším tuhle práci, tak mi jí ještě nekomplikuj! Prostě tam půjdeš a basta!" Zasyčela, otočila se a táhle mě dál chodbou. Už jsem zaslechl hlasy, které mohli patřit pouze dospělím. Vcházeli hlavní bránou a rovnou do hlavního sálu.
  Nesmím se nechat. Musím za Naomi. Musím se jí omluvit. Musím...
  Ocitl jsem se ve dveřích. Bylo tam tolik lidí... Někteří dospělí na mě pohlédly a podle jejich úsměvů jsem mohl poznat, že na mě koukají víc jako na předmět na koupení než jako na živou bytost. Začal se ke mě pyšným krokem přibližovat jeden černý panter nebo co to bylo. Jeho šedé oči mě propalovali skrz na skrz. Usmýval se. Zákeřně se usmýval...
  ,,Ne! Nedostanete mě!" Vykřikl jsem a v zoufalství jsem dupl té ohavné kočce co mě držela na ocas. Okamžitě vykřikla bolestí a pustila mě.
  ,,Ty malej parchante! Za tohle tě..." Dřív než to stihla doříct jsem využil toho, že mě pustila a dal se na zběsilí útěk. Nikdo mě nedostane! Nikdo a nikdy.

<◇>

  Šoural jsem se po prázdných chodbách. Děti byli buď na v hlavní hale a čekali až si je odsud někdo vezme, nebo se někde schovávali aby si je náhodou nevzali. Já však neměl kam jít. K Mery jsem nemohl a můj vlastní pokoj? Ten také nepřicházel k úvaze.
  Najednou jsem uslyšel kroky. Rychle jsem se rozhlédl po prázdné chodbě. Byla prázdná nejen proto, že jsem byl jediný, kdo v ní byl, ale také tu chyběl jakýkoliv nábytek. Rychle jsem se schoval za to jediné, co tu bylo. Veliké závěsy. Zalezl jsem za ně a opatrně z něho nakoukl.
  Po chodbě šla Naomi. Byl jsem tak rád že jí vidím! Už už jsem chtěl vyběhnout z poza látky a pevně jí obejmout ale zarazil jsem se.
  Vypadala tak zdrseně. Tak smutně. Žeby kvůli mě?
  Brzy jsem si všiml ještě něčeho. Za ní šla vysoká siamská kočka.
  Ne... To nemohla být pravda! Z očí se mi začali koulet slzy a já se je ani nesnažil potlačit. Slíbila mi že mě neopustí! Že ať se děje cokoliv, zůstane se mnou! A já jí věřil...
  Ta zrada bolela snad ještě víc, než od Loli s Enardem. Zase. Zase jsem někomu věřil a zase se na mě vykašlali!
  Já hlupák! Neměl jsem jí vůbec věřit! Něco uvnitř mě jako by se zlomilo. Byl jsem na dně. Měl jsem se řídit svým slibem...
  Náhle jsem se prudce narovnal. Předtím jsem se ho nedržel a jak jsem dopadl? Zase mě zradili. Zase mě opustili. Chtěli se mě na té adopci zbavit...
  Ale s tím byl už konec. Už nikdy nikomu nebudu věřit! Měli pravdu...
  ,,Nemáš přátele." ,,Každý sám za sebe." Ano. Teď už jsem jen já a nikomu už nikdy nebudu věřit protože...
  Protože jsem sám.
  Vylezl jsem z poza závěsu. Naomi se na mě okamžitě otočila. V jejích očích se náhle oběvila radost. Předstírala ji? Proč? Abych jí do poslední chvíle věřil?
  ,,Springy..." Začala ale můj tvrdý pohled jí umlčel. Udělal jsem pár kroků k ní.
  ,,Slíbilas, že mě neopustíš..." Zašeptal jsem chladně nevšímaje si té kočky za ní. ,,Že budeš navždy se mnou." Jak to teď znělo pošetile? Jak jsem tomu mohl vůbec věřit?!
  ,,Springy, já... Snažila jsem se tě tam najít! Když my Mery řekla kam tě poslala..." V jejích očích se oběvili slzy a obličej si schovala do dlaní. Ale se mnou to ani nehlo, pouze jsem přimhouřil oči.
  ,,Nevěřím ti." Řekl jsem nenávistně. Neměl jsem jí věřit vůbec! Ona ke mě uslzeně vzhlédla. V jejích očích jsem vidět překvapení smíchané s bolestí. Na chvíli jsem se zastavil.
  Co když mluví pravdu? Co když mi nelže a opravdu jí na mě záleží? Zaváhal jsem. Právě jí ubližuji...
  To jsem nechtěl! Nechtěl jsem být takový. Nechtěl jsem se chovat jako oni! Před očima se mi jakoby promítli všechny ty zrady. Vždycky to bolelo. A začalo to vždy stejně: Věřil jsem, odpustil...
  Ale tentokrát už ne! ,,Nesnáším tě! Už tě nikdy nechci vidět!" Zařval jsem na ní a rozběhl se pryč. Slyšel jsem ještě jak klesla na kolena. Ani se nezmohla na to vykřiknout mé jméno. U zatáčky jsem se na minutnu zastavil a ohlédl se na ní.
  Po tváři jí stékali slzy. Natáhla ke mě svou packu jakoby snad čekala že za ní přiběhnu jak poslušný pejsek. Jenže s tímhle je teď už konec. Jsem králík, né nějaké hloupé psysko.
  ,,Nenávidím tě." Zavrčel jsem a zmizel za uličkou.

  Jo, je to krutý, já vím. Ale já už se asi nezměním.