Procházel jsem se po ulici. Ta nejkrutější část zimy už byla za mnou. Nemohl jsem ani uvěřit tomu, že jsem přežil.
  Okolo krku jsem měl svou modrou, dlouhou šálu, která ukrývala ten krásný zub. Nechtěl jsem, aby mi ho někdo sebral, protože byl opravdu moc pěkný, a tak jsem ho schovával pod šálou. Pořád jsem na sobě měl to nemožně velké, na několika místech potrhané, oblečení. Bez bot a čepice. Akorát se mi povedlo najít vestu, a dokonce i mé velikosti, což byl úkaz, který se jen tak nevidí.
  Šel jsem i celkem klidně, právě jsem se nacházel na samém okraji města. Domy zde byly malé a dál od sebe. Byly však také v mnohem horším stavu. A lidé žijící v nich taktéž.
  Tito lidé měli problém vyžít s tím, co měli, a neměli tedy nic na vyhození. Krást jsem nechtěl, to nebylo správné. Musel jsem se vydat víc do centra, kde však pro mě hrozilo vážné nebezpečí.
  Když jsem se potuloval mezi těmi šíleně velkými budovami, vždy jsem si připadal ještě menší. Nechápal jsem, proč je stavěli až takhle velké. Už jen z toho pohledu jsem dostával závrať.
  Já však moc často hlavu nezaklonil, takže jsem si jich povětšinou moc nevšímal. To co jsem potřeboval, bylo tady na zemi, ne někde mezi mraky...
  S příchodem lehkého tepla vylézalo ze svých úkrytů mnoho grázlů. K těm žijícím stejně jako já, na ulici, se přidávali i ti, kteří si chtěli prostě do někoho kopnout. A šikanovat a ztěžovat život těm malým byla přeci, podle nich, úžasná zábava! Musel jsem být zkrátka opatrný.
  Pomalu jsem se dostával hlouběji a hlouběji do města když jen kousek ode mě vylezl z nějaké postranní uličky gang právě takových starších dětí... Rychle jsem se před nimi schoval za nějakou ceduli.
  Prošli jen pár metrů ode mě. Bál jsem se, že si mě všimnou. Že mě chytí a zmlátí. Naštěstí tomu tak nebylo. Sledoval jsem jak odcházejí a svůj úkryt neopouštěl ani tehdy, když zmizeli za rohem.
  Náhle mi něco přistálo na hlavě a způsobovalo mi to dost nepříjemnou bolest. Do obličeje mi při tom přistálo něco nepříjemného a škrábavého.
  ,,Vypadni odsud!" Ozval se nade mnou ženský hlas a já rychle vystřelil, jako by mě na nože brali. Ještě než jsem se schoval do jedné uličky, jsem se ohlédl jestli mě náhodou nepronásleduje.
  Před nějakým obchodem u mé skrýše stála žena a mávala na všechny strany koštetem. To musela být ta věc, kterou mě praštila...
  Co jsem jí ale udělal? Ptal jsem se sám sebe, když jsem se unaveně šoural ke mně domů. Proč jsou všichni takový? To jim na nikom jiném nezáleží?
  Vzpomněl jsem si na Rousina slova.
  ,,Lidé jsou stejně krutí, jako tato zima, Nikdy nikomu nevěř. Budou tě chtít pouze využít a pak, až jim budeš k ničemu, tě odkopnou. Tak to prostě je."
  Rous byla jedna z mála, která mi pomáhala, když jsem se ocitl na ulici, byl jsem ztracený a nevěděl jsem co dělat. Nebýt Rous, byl bych již dávno mrtvý.
  Ale ani ona to nedělala jen protože chtěla. Byl jsem pro ni užitečný. Když u sebe měla mě, lidé se smilovali častěji. Byl jsem přeci jen hodně malý a podle některych i roztomilý...
  Ale s příchodem zimy po mně chtěla věci, které jsem odmítal.
  ,,Je to jednoduché. Potichu se k ní přiblížíš a jednoduše jí vezmeš tu..."
  ,,Já nechci krást!" Protestoval jsem té sněhově bílé lišce. Do té doby jsem jí nikdy neodporoval. Přišla mi jako anděl, kterého poslala má maminka, aby se o mě postarala. To co však po mně tehdy chtěla bylo odporné!
  ,,Není to tak úplně krádež. Ona to tolik nepotřebuje. Znáš pohádku o Robinu Hoodovi?" Zeptala se mě a já se slzami v očích přikývl. Tu pohádku mi občas maminka četla. Měl jsem ji rád.
  ,,Tak vidíš! Budeš jako on! Vezmeš těm, co to nepotřebují, a dáš to těm, kteří ano, nám. A už proboha přestaň fňukat!"
  Tehdy jsem jí dlouho vzdoroval. Nakonec se naštvala. Uhodila mě až jsem upadl a se slovy ,,Tak si tu klidně zdechni!" Odešla.
  Tehdy mi to bylo strašně líto. Doufal jsem že se vrátí. Čekal jsem tam téměř celou noc, ale ona se už nevrátila. Už jsem ji nikdy neviděl...
  Došel jsem domů a okamžitě si lehl do svého místečka. Snažil jsem se usnout, ale nedařilo se mi to. Pořád jsem na ní musel myslet. Dlužil jsem jí za život. Ale nemohl jsem to udělat. Slíbil jsem to mamince.
  ,,Miláčku můj, slib mi, že už to nikdy neuděláš." Zašeptal její krásný hlas plný lásky, ale také skrývané bolesti, kterou jsem tehdy ještě nebyl schopný poznat.
  Pokýval jsem pomalu hlavou. Nebyl jsem schopný se na ní podívat.
  ,,Fajn. A zítra mu to vrátíš." Znovu jsem jen přikývl. Styděl jsem se za to, co jsem udělal. Nechtěl jsem, aby na mě byla naštvaná. Nakonec jsem ale sebral trochu odvahy.
  ,,Zlobíš se na mě?" Přikrčil jsem se. Byl jsem hodně bojácný.
  ,,Krást věci je ošklivé, ale ne. Nezlobím. Nevěděl jsi to. Příště už to neuděláš, že?" Místo odpovědi jsem ji skočil do objetí.
  Po tváři mi tekly slzy. Rychle jsem si je setřel rukávem, ale hned jak jsem to udělal je nahradily slzy nové.
  Slíbil jsem jí, že krást nebudu a to hodlám dodržet!