Seděl jsem v rohu a vše pozoroval. Byli jsme v jedné velké místnosti. Já, a spoustu dalších dětí mého věku.
  Tato místnost měla být třída, místo, kde by jsme se měli něco naučit. Všichni tomu tady ale říkali vězení ticha.
  Důvod tohoto názve seděl přímo před námi. U jediného stolu seděl tmavě šedý zajíc s přísným pohledem. My všichni ostatní jsme seděli podél stěn nebo různě po místnosti. Každý měl v rukou nějakou starou knihu a procvičoval si čtení, a nebo jako já, koukali do blba.
  Tichou místností se náhle ozvalo kýchnutí. Všichni se nádle napli a všechny vystrašené pohledy se nasměrovali tím samým směrem. Přímo k tomu šedému zajíci.
  ,,Co je to tu za kravál!" Zařval a vstal. Ze stolu vzal dřevěnou hůl a vydal se k nám.
  Vše okolo jako by stmavlo... Viděl jsem jen jeho. Jeho srst jako by náhle zesvětlala, oči změnili barvu z hněhé na zelenou a celá jeho postava se trochu protáhla...
  Ne! On ne! Rychle jsem se přikrčil a natiskl na zeď za mnou. Ozvala se rána a výkřik. Trhl jsem sebou ale já nevykřikl...
  Pomalu jsem otevřel oči. Ten zajíc už zase vypadal normálně a pod ním se krčil jeden malí lišák. Držel se za zraněnou ruku a celý se třásl. Se slzami v očích ho sledoval ale už nevidal ani jedinou hlásku.
  Ten zajíc, nejspíš spokojen s výsledkem se zase vrátil na své místo. Jeho srst, oči a výšta už zase byla taková, jako předtím. To musela být jen moje představivost že vypadal jako tát... Jako on.
  Všichni napjatě čekali na okamžik, kdy odsud budeme moc vypadnout. Okamžik, kdy se otevřou dveře a v nich bude stát zase ta fena, která nás sem přivedla.
  V duchu jsem si slibovak že už se jí znovu polapit nenechám. Že znovu mě sem už neodvede! I kdybych musel běžet přes celý sirotčinec.
  Ozvalo se zavrzání. Všichni se znovu napjali ale upřeli prosebné pohledy ke dveřím, které právě tento zvuk vydaly. V nich však nestála ta hnědá feny, ne. K mému údivu v nich stála Naomi.
  Co tu dělá? Bál jsem se. Přišla si pro mě? Chce mi ublížit za to co jsem řekl?
  Neměl jsem, to vím. Je mi líto toho, co jsem řekl. Nejraději bych to vzal zpět. Nejraději byl vyskočil na nohy, rozeběhl se k ní a silně jí objal. Ale neodvážil jsem se. Jak už kvůli tomu zajíci, tak už kvůli Naomi.
  Ona se trochu vystrašeně podívala na toho zajíce. ,,Co tu chcete? Neměla by jste být venku?" Zavrčel na ní.
  ,,P-pro ně-někoho jsem si p-přišla..." Zašeptala nesměle.
  ,,A pro koho?" Pozvedl obočí. Naomi se rozhlédla po místnosti až se zarazila u mě.
  ,,Pro něj." Ukázala na ně a já se na ní úzkostlivě podíval. Ten zajíc jen protočil očima a s: ,,Pro mě za mě," se znovu začal věnovat knize co měl na stole.
  Pomalu jsem vstal a opatrně vyšel na chodbu. Cítil jsem na sobě jejich závistivé pohledy. Jak rádi by si to e mnou vyměnili...
  Jakmile se za námi zavřeli dveře, jsem od Naomi uskočil a v očekávání rány se přikrčil.
  ,,Prosím, j-já nechtěl..." Zašeptal jsem. Nic se ale nedělo a tak jsem se odvážil pootevřít jedno oko. Naomi tam stála pořád na tom samém místě a smutně se na mě dívala. Oba dva jsme tam takhle stáli hodně dlouho až jsem od ní nakonec odvrátil svůj vystrašený pohled. Uslyšel jsem Naomino povzdechnutí.
  ,,Springu..." Zašeptala náhle až jsem sebou polekaně trhl a rychle na ní pohlédl. Ona si klekla na jedno koleno a zadívala se mi přímo do očí.
  ,,Opravdu mě mrzí co jsem ti udělala, nechtěla jsem..." zašeptala a natáhla ke mě ruku. Znovu jsem sebou trhl a udělal krok vzad.
  Proč tu ještě jsem? Mám šanci, mohu odsud zmizet! Tak co ně tu drží?!
  ...Možná Naomin bolestí a smutkem naplněný pohled když svou tlapku opět stáhla zpádky k sobě. Ta bolest v jejích očích byla taková, že to bolelo i mě...
  ,,Ty si opravdu myslíš, že ti chci ublížit?" V jejích očích byly slzy. Taktéž se mi zamlžil zrak. Byla sklamaná...
  Možná. Možná jsem se choval moc unáhleně. Jistě mi nechtěla ublížit. Pohlédl jsem na chvíli na svou ruku. Mohl jsem s ní hýbat a bolelo to už jen trochu...
  ,,Já... Opravdu mě to brzí. Neuvědomila jsem si svou sílu. Promiň, ale přeci víš, že bych ti nikdy neublížila!" Pomalu jsem k ní opět zvedl pohled.
  ,,Já... Nevím..." Zašeptal jsem přiškrceně. ,,Ona mi také nikdy předtím neublížila ale... ale..." Můj hlas byl čím dál tím víc pisklavý až už jsem nemohl mluvit dál.
  Okamžitě jsem litoval toho, že jsem to vůbec vypustil z pusy.
  ,,Co? Co ti Lola provedla?!" Vyjekla najednou Naomi. Vystrašeně jsem zavrtěl hlavou. Ne, ona to nepochopila! Já nemyslel Lolu...
  ,,Bella měla pravdu, neměli jsme tě té zlodějce nechat!" Začala si pro sebe šeptat. Chtěl jsem Lolu bránit ale pak jsem se zarazil.
  ,,Z-zlodějku..?" Zašeptal jsem nevěřícně. Vždyť nekradla! Naomi si mě však nevšímala.
  ,,Neměli jsme jí vůbec nechat bez dozoru! Je to úplný blázen..." Náhle se zarazila a podívala se na mě. ,,Co ti udělala?!"
  Zavrtěl jsem znovu hlavou. ,,Lola mi nic neudělala..." Na chvíli jsem se zamyslel. Nechci žalovat a Naomi je ještě k tomu její kamarádka...
  ,,Springu, nelži." Zavrčela Naomi a zkoumavě se na mě podívala. Ten pohled jsem ní opětoval.
  ,,Nelžu. Lola mi nikdy bezdůvodně neublížila!" Další větu jsem už spíše zašeptal ale přesto to Naomi uslyšela. ,,Ale Bella ano..."
  ,,Cože?!"