Zůstal jsem tam překvapeně sedět. To přeci nemohla být pravda...
  Ona se pomalu postavila a protáhla se. Až pak se na mě otočila a taktéž se na mě udiveně zadívala.
  ,,Springu?" Zašeptala překvapeně. Zamlžil se mi zrak. Už jsem to nemohl vydržet. Prudce jsem vstal a chytil jsem se jí okolo pasu. Už jsem to nemohl dál v sobě držet. Pustil jsem dlouho držené slzy ven.
  ,,Springu neplač, to bude dobré, uvidíš..." Začala tiče šeptat, klekla si a taktéž mě objala. Snažila se mě utěšit ale já už nebyl tak najinví jako dřív. Věděl jsem že nebude. Nemůže mi pomoct, nikdo mi nemůže pomoct a nikdo ani nechce...
  Náhle jsem si vzpoměl co jsem si slíbil. Už nikomu nebudu věřit. Nikomu.
  Naposledy jsem vzlykl a pustil její fialovorůžovou srst. Pomalu jsem se od ní odtáhl ale pořád jsem nebyl schopný se na ní podívat. Ustoupil jsem od ní pár kroků dozadu a ohlédl jsem se za sebe. Chodba byla prázdná, měl bych běžet dřív, než mi nějak ublíží i ona. Kamarádila se přeci s Bellou, co když se začne chovat stejně?
  Měl jsem se otočit a utéct, ale já nemohl... Nemohl jsem utéct. Jaky by ně něco drželo na místě...
  ,,Springu?" Uslyšel jsem její zmatený hlas. ,,Co to děláš?" Nebyla naštvaná, pouze znatená a když jsem se na ní podíval, zjistil jsem, že se i bála. Nechápal jsem to. Čeho se může bát?
  Až pak mi to došlo a opět se my zamlžil zrak. To nebyl strach, to byla starost...
  Popotáhl jsem. ,,Naomi...?" Zašeptal jsem téměř neslyšně. Nikdy mi neublížila, ale to Bella také ne do jejího zmizení...
  ,,Ano Springu, jsem to já. Co tady děláš? Ublížil ti někdo?" Měla o mě starost... Nemohl jsem utéct, nemohl!
  ,,Naomi!" Vykřikl jsem téměř hystericky a znuvu se jí vrhl kolem krku. Překvapeně sebou trhla ale pak mě opatrně objala.
  ,,Springu, co se stalo?" Zašeptala ale já jí nebyl schopný odpovědět. Nemohl jsem ze sebe dostat jediné slovo. Po tak dlouhé době jsem to, co všechno jsem v sobě hržel pustil ven, a teď jsem to nemohl zastavit. Všechno se na mě sesypalo. Jako bych slyšel všechny, které jsem kdy měl...
  A kteří mě kdy opustili...
  Maminčin výkřik plný bolesti, Rousino naštvané zasyšení, Lukasův nenávistní hlas, Enárdovo zlé vrčení, Lolin znuděný a podrážděný hlas, Bellin až šílený řev a mnoho a mnoho dalších... Některé jsem ani neznal...
  Myslel jsem že mi praskne hlava. Strašně to bolelo, jak v hlavě, tak v hrudi. Nemohl jsem se požádně nadechnout. Nemohl jsem se hýbat. Nemohl jsem myslet na nic jiného.
  Nemohl jsem nic...
  Z téhle strnulosti mě dostalo až to, že si mě Naomi vzala do náruče a někam mě nesla. Bradu jsem si opřel o její rameno a přivřenýma očima jsem sledoval chodbu, kterou procházela.
  ,,Který je tvůj pokoj?" Zeptala se a já ztuhl. Vytřeštil jsem oči a začal prudce dýchat. Rukama jsem se pevně chytil buď její srsti nebo toho kousavého oblečení, které měla na sobě jako všichni ostatní. Nemluvil jsem, pouze jsem se s vytřešněnýma očima klepal v její náruči.
  Ona si toho samozřejmě všimla a překvapeně se zarazila. ,,Ty tam nechceš?" Rychle jsem stiskl výčka k sobě a zavrtěl hlavou. ,,Co se tam stalo?" Znovu jsem zavrtěl hlavou. Nemohl jsem mluvit...
  ,,Ach Springu..." Poklekla a postavila mě na zem. Vystrašeně jsem k ní vzhlédl. Ona by mě mu nedala, že né?
  ,,Chci ti pomoct ale když mi neřeklaš co se stalo tak ti nepomůžu." Mlčel jsem a sklopil pohled k šedé podlaze. Nemůže mi pomoct...
  ,,Fajn..." Povzdechla si a rozhlédla se po okolí. ,,Tak já to jdu zjisti..."
  ,,NE!" Vykřikl jsem a rozeběhl se pryč. Neměl jsem jí věřit. Jenom to zhorší!
  Ona byla však moc rychlá a popadla mě za zápěstí. Rychle jsem sebou škubl ale nemohl jsem se jí vykroutit...
  ,,Springu! Chci ti jen pomoct!" Vykřikla a rychle si mě k sobě přitáhla. Ozvalo se křupnutí a z chyceného zápěstí mi vystřelila silný bolest. Vykřikl jsem a přestal se sebou házet. Celý zadýchaný a vystrašený jsem se podíval na Naomi. Z očí my tekli slzy proudem ale nebyl jsem schopný se ani hnout. Strašně to bolelo ale strach byl silnější.
  Naomi, hned jak si uvědomila co mi provedla, mně okamžitě pustila.
  ,,Springu promiň, mrzí mě to!" Vykřikla. Ustoupil jsem od ní a bolavou ruku jsem si k sobě přitáhl. Mohl jsem s ní hýbat, ale dost to bolelo...
  S očima plnýma slz jsem na ní pohlédl. ,,Springu já..." zašeptala. ,,J-já nechtěla..."
  ,,Jsi stejná..." Zašeptal jsem. Hlas se mi třásl bolestí i strachem ale i tak jsem se na ní podíval. Byla zmatená. Ustoupil jsem o další krok. Přivřel jsem oči a poprvé jsem ucítil pocit, který jsem do té doby nikdy nepocítil. Všechno okolo mě jako by hořelo a já hořel spolu s tím. Rychle jsem oddechoval ale né strachem...
  Byl jsem zmatený. Tenhle pocit jsem nikdy necítil. Co se to děje?
  ,,C-co..?" Zašeptala překvapeně a natáhla ke mě packu. Já však v tu chvíli viděl jen dlouhou ruku s ostrými drápy, která se po mně sápala. Chtěla mě chytit, zarýt do mě své dlouhé spáry a už nikdy mě nepustit. Roztrhat na kousíčky...
  ,,Ne! Nedotíkej se mě!" Vykřikl jsem hystericky a uskočil před ní. Ona se překvapeně stáhla. Ustoupil jsem o další krok a rychle se ohlédl. Musel jsem od ní co nejdál...
  ,,S-springu..." Začala šeptem a se slzamy v očích ale já jí nenechal dál mluvit. Zařval jsem jí přímo ho obličeje s takouvou nenávistí, jakou jsem v sobě tak dlouho potlačoval.
  ,,Jsi stejná jako oni! Jako Lukas, Rous, Enard, Lola i Bella! Chcete mě jen využít a ublížit my!!" Vykřikl jsem a rozběhl se pryč.
  Neběžela za mnou. Zaběhl jsem za jeden roh a tam jsem se opřel o stěnu. Opět se spustil vodopád slz.
  Když jsem pak zavřel oči, uviděl jsem její prázdný pohled...
  Ucítil jsem další pocit, který jsem do té doby nezažil. Výčitky...
  Co jsem to udělal..?

  Tak jsem nakonec tady! Na pět minut na wifi...
  Tuto kapitolu vydávám především kvůli jedné nejmenované nedočkavce. 😂
  Tak co? Kdo čekal že se tam objeví Naomi?