Krčil jsem se v roku místnosti. Nemohl jsem usnout. Temnou místností se ozývaly tiché výdechy. Nemohl jsem spát když byl On se mnou v jedné místnosti.
Bál jsem se ho. Připadal mi jako monstrum. Králík přece nemá mít špičáky a dlouhé drápy!
Únavou jsem zavřel oči ale hned jsem je zase prudce otevřel protože jsem v té nastalé tmě uviděl jeho rudé oči. Nemůžu je zavřít... Co kdyby se náhle vzbudil a já bych spal?!
Ztrápeně jsem si hlavu položil na kolena. Když jsem nepatrně pohnul rukou, okamžitě mi z ní vystřelila obrovská bolest...
Skřivil jsem obličej bolestí a velmi pomalu přesunul svou bolavou ruku blíž k sobě a přitiskl si jí k hrudi. Párkrát jsem zamrkal abych se zbavil slz v mích očích a pohlédl na něj.
Ležel na břiše, jednou rukou venku z postele a s hlavou otočenou na mě. Z pootevřené pusy mu vyčnívali dva ostré špičáky. I teď, když spal, vypadal děsivě...
Trhl jsem sebou když ze spaní něco nesrozumitelného zamumlal. Chvíli jsem raději ani nedýchal. Na sucho jsem polkl a pomalu se posunul ke kraji postele.
Postel pode mnou zavrzala a já se okamžitě zastavil a vystrašeně pohlédl na něj. Pořád spal...
Konečně jsem seskočil na zem. Zachvěl jsem se zimou když se mé bosé nohy dotkli chladné podlahy. Nečekal jsem že bude tak studená... Byla chladná jako led a sních v ulicích. Už jsem si na tu zimu odvylk...
Rychle jsem se však vzpamatoval a opatrně došel až k hromadě oblečení v rohu. Mého oblečení.
Začal jsem se v tom přehrabovat dokud jsem nenašel mou potrhanou šálu. Z ní jsem pak vymotal kožený řemínek a na něm ten krásný zub.
Přejel jsem po jeho ostré hraně bříškem prstu a zavřel jsem oči. Mám ho. Pousmál jsem se. Nevzali mi ho.
Za mnou se ozvalo zachrápání. Rychle jsem si ho schoval pod to kousavé triko a vylezl zpět na postel a přikryl se tenounkou dekou. Taková zima mi nebyla už dlouho...
Smutně jsem si vzpoměl na mé poslední dny na ulici. Na to, jak jsem spal v teple u Loly. Po tváři my stekla slza a já se zachvěl. Ne, nesmím na to myslet! Opustila mě! Není to moje kamarádka a nikdy nebyla. Jen mě využívala a ubližovala my. Měl bych jí nesnášet. Nenávidět jí a být rád, že jsem se od ní dostal pryč!
Tak proč mě tak bolela její zrada? Proč se mi po ní ztízkalo a přál jsem si být zase s ní?
Smutně jsem si přitáhl kolena k hrudi a slzy nechal stékat po mých tvářích. Co jsem udělal, že mě tam nechala?
Pořád jsem měl moc velký strach na to, abych šel spát a tak jsem jen tiše seděl zabalený do deky a skrz malinké okénko, které bylo až na noc odkryté tím šedým králíkem, jsem pozoroval temnou oblohu bez hvězd.

<◇>

Unaveně jsem zívl a protřel si bolavé a suché oči. Celou noc jsem nespal, ale alespoň mi nemohl nic udělat.
On jako by mě slyšel otevřel své strašidelné rudé oči a pohlédl na mě. Přikrčil jsem se, což ho nejspíš potěšilo protože se zlověstně usmál a vstal.
Pomalím krokem šel ke mě stále se zákeřným úsměvem, který odhadoval i jeho špičaté zuby. Přikrčil jsem se ještě víc když se dostal až nade mě.
Chtěl něco říct ale přerušil ho hluk na chodbě. Pro sebe si něco zavrčel a poodstoupil.
,,Mazej mrně." Zavrčel. Nechápavě a vystrašeně jsem se na něj podíval.
,,Říkal jsem Mazej!" Zavrčel výhrůžně s důrazem na poslední slovo.
Urychleně jsem se zvedl a vyběhl na chodbu. Po ní šla zrovna ta samá skupinka jakou jsem viděl včera...
Pokusil jsem se jít opačným směrem ale to už mě někdo chytil za rameno. Polekaně jsem vykřikl v představě že se jedná o toho šedého králíka nebo o ty dva.
,,Nekřič," zasyčel někdo za mými zády. Pomalu jsem se otočil. Za mnou stála vysoká černá kočka s bílou tváří a tlapkami. Černá ofina jí přepadávala přes šedé, na první pohled i trochu děsivé, oči.
Rychle jsem se přikrčil připravený na to že po mě ta kočka vyjede ale nestalo se tak...
,,Co tu děláš maličký? Ty nemáš hlad?" Zeptala se teď již příjemným hlasem. Překvapeně jsem se na ní podíval. Jako odpověď mi silně zakručelo v břiša...
Ona se jen lehce zachichotala a natáhla ke mě svou dlouhou packu. ,,Tak pojď," příjemně se na mě usmála. ,,Dovedu tě na snídani."
Trochu váhavě jsem její ruku přijal načeš si mě přitáhla víc k sobě a vydala se chodbou pryč. Bohužel stejným směrem jako všichni ostatní...
Jak mě tak vedla po chodbě, užíval jsem si to jak mě držela za ruku. Nebylo to jako když mě někam táhla Lola, připomýnalo my to, jak mě držela máma...
I tak jsem posmutněl když jsem si vzpomněl na Lolu. Uvidím jí vůbec ještě někdy..?
,,Tak maličký, jsme tady." Řekla ta kočka a opora v podobě její teplé ruky, která mě vlídně držela, zmizela. Rychle jsem se za ní otočil a stihl už jen sledovat jak odbýhá pryč chodbou.
,,Tak ahoj." Zavolala ještě a byla pryč. Smutně jsem se za ní díval ale brzy mě vyrušil hluk ozývající se z jídelny za mými zády.
Pomalu jsem se otočil a ztuhl. Tolik dětí, tolik hluku, tolik nebezpečí...
Nejraději bych se otočil a utekl jenže jsem měl moc velký hlad... Pomalu jsem vkrožil do té hlučné místnosti a došel podél stěny až k pultu kde se jídlo vydávalo. Stála tam zase ta kočka jako včera. Znuděně se na mě skrz brýle podívala, protočila očima a podala mi kus chleba.
Rychle jsem si ho od ní vzal a vydal se pryč. Očima jsem pátral po jednom z těch dvou. Naštěstí tu nebili.
Jako blesk jsem vystřelil z jídelny. Ve víšce mé hlavy se však objevila něčí ruka a já nestihl včas zastavit. Vrazil jsem do ní. Ucítil jsem strašnou bolest v čumáku a i krev v puse protože jsem si asi prokousl jazyk...
Se zaúpěním jsem skončil na zádech na zemi. Někdo mi se smíchem vytrhl mou snídani z rukou. Pomalu jsem pootrvřel oči abych uviděl jak se mi ti dva, kdo také jiní, smějí.
,,Tak zase příště škvrně!" Zasmáli se, ten černý zajíc si do mě při odchodu i kopl a zmizeli za rohum.
Zůstal jsem tam ležet a zhluboka oddechoval. Proč také vstávat, že? Po tváři mi stekla slza. Stejně mě znovu srazí k zemi...