Opustili mě, nechali mě jim. Měl pravdu...
  Nemám přátele. Nemám nic...

  Seděl jsem v temné místnosti schoulený do klubíčka. Ta místnost se hýbala. Nevěděl jsem kde to jsem. Nevěděl jsem co se se mnou teď stane.
  Měl jsem strach. Co my udělají?
  Před očima jsem měl pořád jejich tváře. V uších mi pořád zněla jejich slova.
  Nemáš přátele. Každý sám za sebe.
  Rukama jsem si přitiskl uši k hlavě. ,,Ne! Buďte sticha!" Skuhral jsem. Nebylo mi to však nijak platné. Byli nelítostní. Bylo jim jedno jak moc mi to ubližuje. Pořád mluvili... Asi se tím bavili.
  Nikdo tě tady nechce! Přidal se další hlas... Jsi jen zbytečná zátěž!
  ,,Ne! Mlč!" Po tvářích mi začali téct slzy. Uši mě bolely a hlava jako by měla každou chvíli explodovat... Těžce jsem dýchal. Jak tohle mám zvláfnout?
  Přátelé tě využijí a pak tě odkopnou!
  Popotáhl jsem. Ten hlas měl pravdu. Všechny jí měly...
  Nemáš přátele!
  ,,Ne, nemám... A nikdy jsem ani neměl..." Zafnukal jsem.
  Do místnosti náhle vstoupilo světlo a mě tím vysvobodila z té tmy a taktéž od těch hlasů. Ve dveřích stála nějaká postava. Podle těla a barvy jsem poznal že se jedná o jednu z těch příšer. Tahle ale obličej měla... Byl to tmavé šedý lišák.
  ,,Tak dělej." Zavrčel na mě a zatáhl za provaz který jsem měl okolo rukou. Jakmile za něj zatáhl zařízl se mi do zápěstí až jsem sykl bolestí. Chtěli mi nejdříve dát něco železného ale to bylo na mé ruce moc veliké.
Raději jsem se za tou příšerou s hlavou lišky vydal. Pomalu mě vedl k nějaké budově. Byla obrovská a šedivá. Okolo ní byl vysoký plot s ostnatým drátem na vršku. Od tamtud se nedalo uniknout...
  Začal jsem sebou i přes bolest kterou mi to způsobovalo škubat v marné snaze utéct. Jakmile na mě však padl stín té budovy... Ztuhl jsem. Nebyl jsem schopný se ani hnout. Jen jsem vystrašeně hleděl na tu monstrózní budovu přede mnou. I obloha tu byla šedivá a tráva byla suchá a škrábavá.
  Nasucho jsem polkl. Cítil jsem z té budovy něco špatného. Něco hodně špatného a zlého. Pokud tam vejdu, už nikdy od tamtud neodejdu...
  Příšera přede mnou rychle trhla provazem až jsem upadl na prašnou zem. Prach, který se z ní zvedl se mi okamžitě usadil v slepené pocuchané srsti a také se dostal i do očí které mě okamžitě začali štípat.
,,Pohni sebou!" Zavrčelo to monstrum přede mnou. Rychle jsem se tedy zvedl a vydal se za ním. Bál jsem se že mi něco udělá když neposlechnu. Dovlekl mě až k veliké šedé bráně. Ta se pomalu začala otevírat jako by se otevírala zubatá pusa nějaké nestvůry, která mě chtěla spolknout...
  Dál už moc nevím co se stalo... Všechno to bylo takové zmatené. Ta příšera mě odvlekla dovnitř a nechala mě tam. Brzy si pro mě přišli nějaké ženy v černém oblečení.

<◇>

  Seděl jsem na matraci a díval se do stěny na proti mě. Pořád jsem nemohl uvěřit tomu kde jsem...
  V sirotčinci... Na místě kde vás zlomí. Nechtěl jsem tu být, chtěl jsem odsud pryč ale to bylo nemožné, nikdo neutekl...
  Znechuceně jsem se už asi po dvacáté počkrábal. To oblečení co my daly tak strašně kousalo... Asi mě chtělo zaživa sežrat...
  Na chodbě za dveřmi jsem uslyšel hluk. Pomalu jsem se zvedl ze země a došel až k nim. Natáhl jsem se po klice a zatáhl jsem za ní. Chvíli trvalo než povolila...
  Dveře se s vrzáním otevřeli a mě na chvíli oslepilo ostré světlo. Chodba byla naštěstí prázdná. Pomalu jsem vylezl z mého nového pokoje.
  Nejraději bych tam zůstal ale měl jsem strašný hlad...
  Ta chodba byla tak obrovská... Strob byl vysoko nade mnou a chodba se zdála být nekonečná. Nekonečné řady dveří a pokojů za nimy. A dětí v nic...
  Otočil jsem se a prohlédl si své dveře. Snažil jsem se na nich najít jakýkoliv znak který by mi později pomohl je rozeznat od ostatních.
  Jediné však čím se lišili byly nějaké klikyháky vedle nich. Musel jsem se pořádně zamyslet abych si vzpomněl co znamenají. Číst jsem uměl, ale bylo to již dávno co jsem to potřeboval.
  111. Bylo to číslo. Snad si ho zapamatuji...
  Pomalu jsem procházel chodbou a rozhlížel se. Nevěděl jsem kde co je. Musel jsem na všechno přijít sám a nejlépe se všem vyhnout. Už jsem se s nikým bavit nechtěl... Nechtěl jsem aby mě opět zradily.
  Náhle jsem uviděl menší skupinku dětí. Mohli být tak stejně staří jako já. Všichni na sobě měli stejné oblečení, tak jako já.
  Povídali si. Byl tak čedivý kocour, dva psy- bílí pes a hnědá fena a šedo hnědý králík. Zastavil jsem se a zůstal na ně překvapeně koukat. Nevypadali nijak hrozně nebo zdrceně. Dokonce se i smáli...
  Že by to tady nakonec nebylo tak hrozné? Na sucho jsem polkl.
  Co teď? Mám jít za nimi a zeptat se? I když byli asi stejně staří, pořád byli o dost větší. Možná se spolu bavily ale Co udělají neznámému jako jsem já? Můžou mi ublížit, tady mě nikdo nezachrání...
  Ale bez nějakých instrukcí jen ztěží najdu cestu k jídlu. Umřít hlady by bylo jistě strašné, ale taky bych se stratil hned...
  Co jsem měl jenom dělat?

Můžete klidně napsat co by jste na Springově místě udělali vy. 😉