Obklopovalo mě příjemné teplo. Cítil jsem, jak si kolem mě Lola obtočila ocas. To její "vyjímečně" se stalo pravidlem. Už to byl skoro týden a mně se zdálo, že se konečně vše obrací k lepšímu.
  Noci byly kratší a mnohem méně studené, lidé venku byli o něco štědřejší a policii jsem už taktéž hodně dlouho neviděl. Prostě a jednoduše...
  Konečně začalo to pravé jaro.
Už jsem skoro usínal, když mě probudil něčí křik. Pokusil jsem se zaslechnout co křičí, ale marně. Ten hlas zanikl v mnoha dalších hlasech... Všechny zněly tak histericky. Tak vyděšeně... Začal jsem se bát. Že já to zase zakřikl...
  Lola vedle mě sebou prudce trhla. Nečekal jsem to a než jsem se stačil vzpamatovat, už jsem letěl vzduchem k zemi...
  Tvrdý náraz byl nevyhnutelný. Kdo by mě také chytal? Všichni tu pobíhali jak smyslů zbavení.
  Když jsem se vyškrábal na nohy a pořádně se rozhlédl, nikde jsem nemohl najít Lolu. Všichni tu různě pobíhali, div se navzájem neudupali do země.
  Raději jsem si zalezl do kouta. V tom chumlu by mě ušlapali! Bál jsem se. Nevěděl jsem, co se děje. Strach mi svíral plíce a já nemohl pořádně dýchat.
Místnost však pomalu začala být prázdnější a prázdnější. Všichni nejspíš utíkali někam ven, ale jakým směrem bych se měl vydat, to jsem nevěděl...
Pomalu jsem se zvedl ze země a chtěl se vydat nějakým tunelem pryč, když v tom se ozval křik. Vystrašeně jsem opět zalezl do toho koutu. Celý jsem se třásl. Připadalo mi to jako konec světa...
Díky tomu křiku začali ostatní panikařit ještě víc a zoufale se snažili procpat nejspíš jedinou únikovou cestou pryč.
,,Springu?!" Ozval se náhle Lolin hlas. Nebyl jsem však schopný jí odpovědět, nebo se jen po ní ohlédnout. Má pozornost utkvěla na jednom z mnoha tunelů.
I přes všudypřítomný hluk jsem od tamtud uslyšel kroky. Ty kroky se pořád přibližovaly...
Náhle mě někdo popadl za rameno. Lekl jsem se a zděšeně vykřikl. Nevšiml jsem si, že by ke mně někdo přiběhl.
,,Springu dělej! Musíme odsud!" Ozval se mi u ucha velmi známý a naléhavý hlas. Lola se mnou třásla jak smyslů zbavená, ale já jsem byl schopný se na ní akorát vystrašeně podívat.
,,L-Lolo?" Nezajímalo mě, jak moc se mi třese hlas. ,,J-já se bojím..." Zašeptal jsem a po tváři mi začaly téct slzy. Opravdu hodně jsem se bál...
,,To bude dobrý, slyšíš?! Jen musíme odsud pryč! Poběž za mnou!" V jejím hlase byla slyšet naléhavost. Skoro neznatelně jsem přikývl a postavil se na své strachem ztuhlé nohy.
Věřil jsem Lole. Musel jsem něčemu věřit. Když se pak Lola rozběhla k nějaké uličce, rozběhl jsem se za ní. Byl jsem pomalejší než ona, a tak mi brzo zmizela v temnotě přede mnou.
Já se však na začátku tunelů zastavil. Musel jsem se otočit. Z té uličky, ze které se ozývaly kroky, náhle vyběhl Enard. To bylo poprvé, co jsem na jeho obličeji viděl strach. Byl přímo zoufalý. Nechápal jsem proč. Z čeho může mít takový silný a nebojácný pes jako je Enard vůbec strach? Musela to být nějaká příšera...
A také že byla. Příšery... Jen kousek za Enardem vyběhly vysoké postavy, celé v tmavě modrém. Neměly obličeje, jen černou lesklou plochu. Místo jedné ruky měly něco jako štít s nějakým žlutým nápisem a místo druhé něco podobné klacku...
Viděl jsem, jak se ke mně Enard, i ty příšery za ním, přibližují, ale nebyl jsem schopný utéct. Za ruku mě náhle něco popadlo a běželo to, i se mnou, pryč. Lola mě táhla dál chodbou.
Náhle se ozval další výkřik strachu a bolesti. Rychle jsem se tím směrem podíval. Na zemi tam ležel Enard. Byl schoulený do klubíčka a držel se za hlavu, aby ji chránil před ranami té nejrychlejší obludy.
*Chytili ho...*
Ne. Nesmí mu ublížit! Prudce jsem se vytrhl Lole a rozběhl se zpátky. ,,Springu!" Uslyšel jsem Lolin zoufalý hlas, ale nevšímal jsem si ho. Vyběhl jsem z tunelu a v plné rychlosti jsem narazil do té obludy.
Nejsem moc velký, a tak ani ta rána nebyla pro tu obludu moc velká, ale stačila k tomu, aby pustila Enarda. Ten se začal překvapeně rozhlížet.
Pod jeho bílou srstí se už začaly vybarvovat první modřiny a z čumáku mu tekla krev...
Rychle jsem ho popadl za ruku a táhl směrem k tunelu, kde netrpělivě stála Lola.
,,Poběžte pane." Vykřikl jsem trochu zoufale. Byl moc těžký, nehl jsem s ním ani o krok a k nám se už přibližovaly další příšery. Enard se naštěstí rychle vzpamatoval, vstal a kulhavým krokem se rozběhl k tunelu.
Běžel jsem za ním, když v tom mě něco popadlo za ruku a dřív, než jsem stihl jakkoli zareagovat, mě to přitáhlo k sobě.
,,A mám tě, ty haj*le mrňavej!" Ozvalo se u mé hlavy tlumeně. Hlas té příšery byl snad ještě strašidelnější, než příšera sama.
Začal jsem se divoce zmítat a vrtět sebou. Nenechám tu obludu, aby mě dostala!
,,Pane!" Vykřikl jsem. Enard už byl skoro v tunelu, ale zarazil se. ,,Pane pomozte mi!" Zavolal jsem na něj.
Když se Enard otočil a uviděl mě ve spárech toho monstra, ztuhl. Nerozběhl se mi na pomoc, ne... Sklopil uši a začal couvat.
,,Jak jsem řekl..." Zašeptal s očima vytřeštěnýma hrůzou.
,,Pane!" Křičel jsem a dál sebou házel v marné snaze se osvobodit sám.
Nepřestával jsem s tou obludou bojovat. To bylo poprvé, co jsem vzdoroval...
,,Nemáš přátele, jako nikdo z nás..." Uhnul pohledem, když to říkal, a rozběhl se do tunelu.
,,Pane! Ne! Pomožte mi!" Byl jsem opravdu zoufalý. Nevěděl jsem, co mám dělat, ale ještě jsem se nevzdával. U tunelu stála ještě Lola...
,,Lolo! Pomoc! Prosím!" Křičel jsem, jak jen jsem mohl. ,,Pom-" Náhle mi na pusu ta obluda připlácla ruku, až jsem se skoro zadusil.
,,Neřvi, ty spratku pos*anej, nebo budeš fialovej!" Zavrčel na mě. Prosil jsem Lolu dál pohledem, ale ona jen sklopila uši a se slovy ,,Každý sám za sebe." se taktéž rozběhla pryč...

Tohle bylo asi nevyhnutelné. Spring dostal krutou lekci, tak už to v Těžkém životě prostě chodí.
Co s ním bude dál se dozvýte zase v úterý nebo my můžete napsat co si myslíte že se mu stane nebo co by jste si přali 😁, ráda si počtu.😉

A když už jsme u toho, moc děkuji za podporu v podobě hvězdiček a bezvadných pozbudivých komentářů.
Opravdu moc děkuji!