Vtrhl jsem domů a bouchl za sebou dveřmi tak, že jsem se divil, že všechny obrazily zůstaly na stěnách. Ale i kdyby všechny spadly, bylo by mi to jedno.
  Zběsile jsem oddechoval a snažil se zhluboka nadechnout. Skoro jsem se až dusil vzlyky... Do očí se mi draly další a další slzy a já se pomalu svezl po dveřích až na zem.
  Oblyčej jsem si schoval v dlaních. Jak jsem si mohl myslet, že to dopadne dobře? Jak jsem mohl být takhle najivní..?

  Seděl jsem tam snad celou věčnost. Svět kolem mě tmavl a ztrácel světlé barvy. Vše se mi teď jevilo šedivé a bezcitné...
  Jediné světlo se stalo chabe pouliční osvětlení, které sem z ulic doléhalo skrze okna. Po stěnach se mýhali stíny, jak před naším domem projížděly auta. Slyšel jsem jejich svist, jak si to řítily vstříc svím osudům a přemýšlel, zda i další jsou v takove situaci, jako jsem teď já a přemýšlel jsem, co dělají oni...
  Pomalu jsem zvedl pohled a zahleděl se dál do tmavé, děsuplné chodby. Proč se máma ještě nevrátila..? Zaryl jsem své drápy do mikyny a do svých ramen. Když jsem byl malý, naučil jsem se žít ve tmě... Ve stínu budov, lidí... V temných tunelech pod městem. A hlavně jsem se naučil žít s temnotou v mém nitru...
  Ale teď..? Cítil jsem se sám, ztracen v té temnotě. V té prázdnotě ale...
  Cítil jsem se poprvé po dlouhé době zase...
  Sám sebou... Začal jsem přemýšlet nad svou budoucností...
  Vše je špatně... Zítra mě vezmu pryč... Nick už se nikdy nedozvý pravdu... Mámu už možná nikdy neuvidím... Nebudu mit příležitost si o tom promluvit s Markem a omluvit ee mu... Pro všechny budu navždy jen odporný úchyl, který ublížil Neviné holce...
  Budu pro všechny jen odporná zrůda...
  Budu...
  Ne...
  Pomalu jsem vstal a šoural se po schodech nahoru do mého pokoje. Nemůžu jít do té psycharny... Akorát mi tam vymyjí ještě víc mozek...
  V tu chvíli, kdy jsem tam spatřil tu skupinu se mi mysl projasnila. Už žádná falešká naděje... Žádné umělé pocity.
  Jen realita. Sice krutá, ale v tuhle chvíli tak... Osvobozující... Skoro až potřebná. Po tak dlouhé době se mi opět vlila do žil. Jako bych se po dlouhé době nadechl...
  Konečně jsem to byl Zkutečně já... Žádná náhražka vytvořená těmi léky.
  Najednou jsem všechno chápal... A věděl, co musím udělat.
  Vstoupil jsem do mého pokoje. U postele jsem měl zabalený kufr na zítřek. Ten jsem však jen nechal ležet nepovšimnutý na zemi. Přešel jsem ke svému stolu a zastavil se.
  Dlouhou chvíli jsem jen mžoural do tmy a skoro se až bál natáhnout se po noční lampičce...
  Nakonec jsem tak ale učinil. Na chvíli mě oslnilo ostré světlo ale když jsem si na něj zvykl, naskytl se mi pohled na můj stůl a především...
  Na mou nástěnku. Bylo na ní spousta fotek a různých citátů...
 Do očí se mi vehnaly další slzy když jsem si vzpoměl, jak vznikla. Pomohl mi s ní Mark...
  On měl... Vždy skvělé nápady... Pomáhal mi, i když vůbec nemusel. Byl pro mě součástí rodiny...
  Stáhl jsem uši. Tak odporně jsem ho nařkl ze zrady... Máma ho teď ani nechce pustit do baráku... A on mi přitom chtěl jen pomoct. Myslel to dobře. Chtěl, abych se zbavil svého strachu. Abych se usmířil s mím otcem...
  Nemohl vědět, co se mi stalo... Neřekl jsem mu to...
  Pomalu jsem prsty přejel po jedné z fotek. Byl jsem na ní já. A Mark...
  ,,Odpusť mi to..." Zašeptal jsem a zklopil hlavu. Zavřel jsem oči a jen jsem tam chvíli stál. ,,Vím, že jsi mi chtěl jen pomoct..."
  Když jsem oci opět otevřel, pohled mi padl na plastovou pixlu. Opatrně jsem si jí vzal. Zachrastili v ní léky. Po tom incidentu mi máma všechny antidepresiva sebrala ale tohle jí uniklo...
  Pohlédl jsem na barevný štítek na pixle. Vitamíny... Pomalu jsem jí otevřel. Bíle prášky. Byl jsem opatrný, ničeho si nevšimla.
  Cítil jsem se strašně... Podváděl jsem jí... Vysypal jsem celý obsah do mé dlaně. Zneužil jsem její důvěry...
  Pevně jsem ty léky stiskl. Zvedl jsem pohled k nastěnce.
  Já s Markem. Upřímně se směje...
  Já s Mamkou. Vypadá tak šťastně...
  Já a Nick...
  Vypadáme jako pravá rodina...
  Zatl jsem zuby a mrštil s těmi léky proti stolu. Rozletěli se do všech stran a rozsypaly se po podlaze.
  ,,Já nemůžu..." Zašeptal jsem zatím co jsem zhluboka oddechoval a zíral do země. Zvedl jsem pohled k fotce, na které jsem byl s mámou. Ten její úsměv jsem neviděl snad už věky... Tak moc mi chyběl.
  ,,Promiň mami, nechtěl jsem tě takhle podvést..." Zašeptal jsem. Dlouze jsem vydechl a rozhlédl se po pokoji. Bude mi to tady chybět...

<◇>

  Šel jsem po ulici. Občas kolem mě někdo prošel ale nevěnoval mi pozornost. A já jemu také ne.
  Přes hlavu jsem měl přetaženou kapucu své mikyny a přes rameno svou tažku. Vzal jsem si nějaké věci z toho kufru. Ani nevím, proč jsem je sebou táhl...
  Mámě jsem nechal vzkaz. Mrzelo mě to, ale jinak to nešlo...
  V hlavě jsem si stále opakoval ty slova a stále na sebe nadával. Mohl jsem to napsat lépe... Jsou to jen prázná slova... Bezvíznamné omluvy...
  Má ruka se samovolně zvedla a zašátrala mi na hrudi, než jsem si uvědomil, že to, co mé podvědomí hledá, tam už není. A už ani nikdy nebude... Nepatřilo ni to...
  Nezasloužil jsem si to...
  Šel jsem dlouho. Slunce zašlo vysoké budovy ještě dávno předtím, než jsem se vydal na tuto cestu a světelný smog nedovoloval hvězdnému svitu prostoupit až sem. I sám měsíc se postupně schovával za mrady. Ve vzduchu bylo krom zplodin z aut cítit i vlhkost... Ten tlak mě tlačil na uši.
  Bude pršet. Já jsem však šel dál. Tak dlouho, až jsem se dostal na místo, kde jsem nebyl snad už celé věky...
  Při pohledu na tu budovu mě zaplavily vzpomínky. Skoro jako bych viděl jak tam stojí bílá liška s oranžovým čumákem a čeká na mě. Ve své hlavě jsem dokonce zaslechl, jak na mě křičí, ať se neloudám...
  Sklonil jsem smutně hlavu. Vím, že se ke mě nechovala zrovna nejlépe ale... I tak jsem jí měl rád...
  Moje vzpomíkny na ní se však neustále ztrácely... Bál jsem se, že na ní jednou zapomenu stejně, jako jsem zapoměl na oblyčej své mámi...
  Co když tu pořád ještě je..? Mohl bych jí zkusit najít? Tehdy mi chtěla pomoct, jen se bála... To jen já byl malý a hloupý... Chtěl jsem pomoct Enardovy, a on se na mě vykašlal...
  Enard... Kdyby tu byla, možná by stále byla pod jeho velením... A on mě po tom incidentu- střetu mích drapů s jeho čumákem jistě nebude chtít vidět...
  Udělal jsem jeden váhavý krok vpřed. Ale malá naštěva by nikomu neublížila... S nadějí jsem se na tu budovu díval. Mohl bych jí zase vidět. Třeba by mi pomohla...
  Zavrtěl jsem hlavou. Co to děláš? Tak najivní myšlenky? Myslíš, že by si vůbec pamatovala, kdo seš? Navíc, je touhle dobou už jistě dospělá. Co by tu dělala?
  Navíc, tobě už nepomůže nic...
  I tak jsem se k nádraží pomalu vydal. Musel jsem se přesvědčit na vlastní oči...

  Čekalo mě tam však akorát zklamání... Prošel jsem každou chodbu, každý podchod i nástupiště. Nikde nebyla. A když jsem se dostal až na samý konec podchodu, v místech, kde kdysy byl vstup do podzemí byla jen zeď...
  Jako by se mi celé to místo vysmívalo. Jakoby ty tunely nebyli nic jiného, něž děcká fantazie. Sen... Který nikdy nebyl zkutečný...
  Se slzami v očích jsem se té zdi dotkl. Najednou jsem si ani nebyl jistý, zda tu ten tunel někdy doopravdy byl...
  Mohl jsem si to opradvu jen vymyslet..? Ale... To nedává smysl... Musely to tu zazdít...
  Ale... Co se stalo s Enardovou skupinou pak..? Kam šly? A...
  Stáhl jsem uši.
  Existuje ta skupina ještě vůbec..?

  Pomalu jsem se šoural podel kolejí pryč. Za zády jsem nechal to staré násraží a pomalu opouštěl i samotné město...
  Občas kolem mě projel vlak. Vítr, který do mě vždy vrazil jako přívalová vlna. To dunění, že přijíždí jsem cítil i slyšel ještě dlouho předtím, než se jeho světla vynořila z temnoty jako dvě zlé oči. Světla z kabinek se po mě míhala a neustalé střídání mezi světlem a tmou mě přímo bodalo do očí. Ani tak jsem se však neotočil a nevydal se zpadky.
  Když kolem mě profrčel už asi pátý vlak, zastavil jsem se a s povzdechnutím hodil své věci na kamenou drť kolem kolejí. Povzdechl jsem se a přetáhl si přes svou hlavu kapucu.
  Pohledl jsem na několik proudů kolejí. Tohle byla cesta, která se nemohla pokazit...
  Pomalu jsem na ty koleje vstoupil.
  Cesta, která mě čekala.
  Mohe cesta...

  Odpusťte mi...
  Všichni ti, kterým jsem kdy ublížil....

  Kladl jsem pomalu a rozvážně nohu před nohu.

 Omlouvám se, Maminko...
  Že jsi musela z nebe sledovat, co se z tvého syna stalo...

  Pode mnou se střídaly kovové koleje se dřevem a kamenou drtí.

  Omlouvam se, Lolo...
  Měl jsem tě najít a poděkovat ti za to, jak ses o mě starala...

  Zastavil jsem se na dřevěných prknech, které držely koleje na svých místech.

  Omlouvám se, Naomi...
  Tolik jsi mi pomohla a já na tebe byl jen zlý...

  Zůstal jsem hledět na koleje pod míma nohama.

  Omlouvám se, Nickolasi...
  Byl jsi mím přítelem i přes to, jaký jsem na tebe byl... Kež bych ti za to mohl někdy poděkovat...

  Koleje se začaly slabě chvět.

  Omlouvám se, Ethane...
  Měl jsem pro tvou záchranu udělat víc...

  Chvění se postupně zintenzovalo.

  Omlouvám se, Shadow...
  Zachránil jsi mi život... Měl jsem tě víc hledat. Doufám, že mi někdy mé sobectví odpustíš...
  Kdybych tě poslechl, mohly by jsme teď být spolu... Promiň, že jsem tě opustil...

  Ozval se majestátní zvuk kterým mohutný kovový kolos oznamoval zvůj příjezd...

  Omlouvám se, Marku...
  Snažil ses mi pouze pomoct... Nikdy jsi nic nemyslel zle. Nemusel ses o mě starat, ale staral... Stal ses mi otcem, kterého jsem si však dost nevážil...
  Vím že je pozdě na to to napravit ale... Snad se z Valerií znovu začnete bavit...
  Bude tě potřebovat, buď oporou někoho, kdo si to opravdu zaslouží.

  Ze tmy přede mnou se vynořily dvě záživé oči, které se neustále přibližovaly. Šly si pro mě...

  Omlouvám se, Mami Goldová...
  Snažila jste se mi dát domov a rodinu... Měl jsem si toho víc vážit... Měla sis vybrat někoho jiného...
  Omlouvám se, jen jsem na vás seslal svou kledbu...

  Žhnoucí světla byla stále blíž a blíž. Když kužely světel padly přímo na mě, a mě tím na chvíli zcela oslnili, rychle jedouci vlak opět zatroubil...

  Omlouvám se,
  Nicky...
  Že jsi musel vyrůstat po mém boku a že jsem ti teď způsobil tolik problémů a ostudy...
  Měl jsem tě rád, byl jsi pro mě můj malý bráška, i když jsme byli skoro stejně staří... Ale měl jsem tu být pro tebe, a to jsem nebyl...
  Omlouvám se, ale doufám, že se jednou dozvíš, jak moc jsem tě měl rád...

  Ten zvuk mi prostupoval hrudí a brněl v kostech. Koleje pode mnou sebou třásly ale já se ani nehl. Jen jsem zklopil pohled k zemi a celý se uvolnil.

  Odpusť mi, brášku...
  Prosím...

  Vlak znovu zatroubyl a ozval se nesnesitelný skřipot brzd. Já se ani přes to všechno nehl. Můj pud sebezáchovy na mě řval, ať uteču, ale já nemohl. Ten vlak to nemohl stihnout ubrzdit.

  Měl jsem tě rád...

  Zavřel jsem oči a vydechl.

  Zbohem...

  Světla už jsem viděl i přes zavřená víčka a pak...
  Do mě něco prudce narazilo a já už měl před očima jen tmu...

  Omlouvám se, vám všem, kteří jste ve mě věřili...
  Zklamal jsem vás, omlouvám se...
  Věřili jste mi, a já vás zklamal...
  I přes to všechno, co se stalo jsem rád, že jste to tu se mnou vydržely. Že jste se mnou byli do samého konce...
  Děkuji vám všem...
  Alespoň někdo ví, jak to Zkutečně bylo...

  (Ještě neodchazejne, bude ještě epilog.
  A prosím, neukamenujte mě.)