Po nějaké době jsem se vrátil do školy. Všechny ty zhnusené a zhrozené pohledy mě ničily. I přes ty léky, které jsem si bral na dobrou náladu...
  Všichni na mě civěli... Snažil jsem se to ignorovat ale... Nešlo to. Prostě to nešlo!
  Všichni mě měli za zrůdu... Nezvládal jsem to! Nechtěl jsem tam být... Jakmile byla přestavka vypadl jsem od tamtud. Neměl jsem kam zmizet. Všechny ty pohledy...
  Nakonec jsem zalezl na záchody... Jakmile mě ostatní viděli, raději vypadly. Zalezl jsem si do kouta a sjel zády po stěně. Chvíli jsem jen zíral před sebe a přemáhal se, ale pak jsem to už nevydržel a začal brečet. Schoval jsem si tváře do dlaní a naplno se rozvzlykal. Bylo mi jedno, že to bylo veřejné místo, kam každým okamžikem mohl někdo vlézt. Bylo mi jedno, když jsem uslyšel zvonění na další hodinu. Už jsem se tam nechtěl vracet...
  Jak bych to mohl udělat..? To jsem opravdu taková zrůda? Ne... Tohle bych neudělal. Nemohl jsem...
  Byl jsem z toho zmatený. Nevěděl jsem, co si myslet. Ale... To jsem prostě nemohl udělat...
  Najednou se otevřely dveře. Ani jsem nezvedal pohled, už mi bylo jedno všechno.
  ,,Já ti říkala, že když mě opustíš, že tě zničím." Ozval se mě velice známi hlas... V mých starých vzpomínkách však zněl přátelsky a mile... Teď ale ne...
  Pomalu jsem zvedl pohled k té hnědé zaječici. Měla na tváři vítězný ušklebek a ve mě se něco zlomilo...
  ,,Proč jsi o mě ředla všechny ty lži?! To tys mě nutila být s tebou! Zmanipulovala jsi mě a nutila mě pít! V životě bych ti neublížil!" Vyhrkl jsem a vstal. Ona se pouze ušklíbla.
  ,,Neměl jsi mi dávat kopačky. Já ze sebe nenechán dělat někoho, s kým si užiješ a pak ho odkopneš."
  ,,Nic takoveho jsem neudělal!" Vykřikl jsem. ,,Byl jsem v nemocnici, nemohl jsem do školy!"
  ,,To je mi líto..." Řekla posměšně. ,,No, teď už se s tím stejně nedá nic dělat." Řekla jakoby s lítostí.
  ,,Půjdeš a všem řekneš pravdu!" Zavrčel jsem a zatl ruce v pěst.
  ,,Ty jsi vážně hodně najivní co?" Vysmála se mi. ,,Tím bych si zkazila pověst. Víš, teď mě mají všichni za chudinku. Snažila jsem se ti pomoct a ty jsi mi tak strašně ublížil... To nebylo pěkné že? ,,Zasmála se." Všichni mě litují, věnují se mi. Líbí se mi to, proč bych se té pozornosti zbavovala?"
  Stáhl jsem uši a zděšeně na ní pohledl. Za svůj život jsem vidět, zažil nebo i prožil spoustu hnusnych věcí ale tohle... Kluci by mě ponižili nebo zmlatili ale tohle bylo tisíckrát horší...
  Tohle je pomsta pěkné svině, které záleží pouze na sobě... Ale pomsta za co?! Vždyť jsem jí nic neudělal!
  ,,To jsi planovala celou tu dobu..?" Zašeptal jsem a stáhl uši. Ona se jen ušklíbla.
  ,,A to si myslíš že někdo jako Já by se jen tak zabýval s něčím, jako jsi Ty?! Nebuď směšný Zaine. Seš nicka. Můžeš mi být vděčný, nikdy by ses k tak krasné dívce jako jsem já tak blízko ani nedostal. Byl jsi jen ozdoba, ale posloužil jsi mnohem líp, než všichni ti před tebou. Díky." Pohodila namyšleně svou ofinou, poslala mi vzdušnou pusu a vyšla na chodbu. Zůstal jsem tam ztuhle stát. Nohy se mi roztřásly a já se na nich neudržel. Znovu jsem zkončil na zemi a rychle vzal svůj batoh. Roztřesenýma rukama jsem uchopil jedno plato, které jsem měl sebou.
  Máma nechtěla, abych ho měl u sebe... Měl jsem si brát jeden deně ale já...
  Já to nevydržel... Potřeboval jsem je...
  Na dlani mi zkončili tři prášky.
  Antidepresiva...
  Potřeboval jsem to... Měl jsem chuť se zabít. Rychle jsem je spolkl a přitahl si k sobě svou tažku jako nějakého velkého plyšáka. Začal jsem na novo brečet.
  Proč jsem byl tak najivní?! Jak jsem si mohl myslet, že by mě měla ráda..? Jak jsem si mohl myslet, že by mě Kdokoliv mohl mít rád?!

<◇>

  Vyšel jsem ze školy. Nezajímalo mě, že ještě nebyl konec. To bylo poprvé, co jsem šel za školu ale...
  Já tam nemohl být...
  Otočil jsem se a naposledy na ní pohledl. Má vůbec ještě smysl žít..? Všichni mě nenávidí...
  Pomalu jsem se vydal po ulici. Dnes jsem měl jít také po dlouhe době na tréning ale... Já tam nemohl. Jistě se to také dozvěděli... Budou mě mít za zrůdu!
  Nejel jsem autobusem. Potřeboval jsem přemýšlet... Když jsem tam došel, bylo už asi jen půl hodiny před začátkem tréningu...
  Když jsem tak koukal na tu budovu, nahromadilo se ve mě tolik vzpomínek, až mi to vehnalo nové slzy do očí. Tady jsem měl pravé přátele...
  Můj tým... Poté, co ti dva vypadly se ke mě všichni začali chovat lépe. A poté, co jsem nám vyhrál takovou menší olimpiadu už na tom, co jsem, vůbec nezáleželo...
  Proč jsem si toho tehdy tolik nevážil? Dodnes nezapomenu, jak mě Mistr bránil. Přišlo jim neuctivé aby bojovali proti kralíkovy ale Mistr je přesvědčil. Moc toho nenamluvil, ale mluvil chytře a byl ke všem stejně férový...
  Neměl žádné oblíbence a nás učil, že nezáleží na vzhledu, ale na osobnosti. Nebyli jsme jen tým, byli jsme rodina...
  Rodina, kterou jsem právě ponížil...
  Pomalu jsem vešel dovnitř. Na recepci ještě nikdo nebyl. Nela, Mistrova dcera, ještě asi byla ve škole. Vždycky ke mě byla milá...
  Přešel jsem přes recepci a šatnu a zastavil se až u tělocvični. Opatrně jsem nahledl dovnitř a zpatřil Mistra trénovat. Jeho pohyby byly tak ladné... Měl přes oči šátek ale i tak si byl v každém svém pohybu naprosto jistý.
  Vždy mě to úplně odrovnalo a jistě bych byl schopný se na něj i pár hodin v kuse jen mlčky dívat a obdivovat jeho umění. Ale dnes jsem tady kvůli tomu nebyl...
  Odkašlal jsem si abych na sebe upozornil. On se ani nezastavil.
  ,,Vím o tobě Zaine." Řekl jen a dokončil svou perfektní náročnou sestavu. Poté sundal šáten a vydal se ke mě. Když jsme stály naproti sobě, oba jsme se uklonili. Já víc na znamení úcty.
  ,,Jsi tu brzy, neměl bys být ještě ve škole?" Řekl odměřeně a zamračeně na mě pohledl. Nesnášel podvody...
  ,,Měl bych..." Povzdechl jsem si. ,,Já..." Na chvíli jsem se zarazil a připlacl své uši ještě víc k hlavě. Nechtěl jsem to udělat ale...
  Nesmím být sobecký! Nechci Mistra zklamat...
  ,,Přišel jsem vám vrátit toto..." Zamumlal jsem a z tažky vytáhl dokonale srovnaný úbor. Natáhl jsem ruce před sebe a zklopil zahambeně hlavu. ,,Nezasloužím si být pod vaším velením Mistře..." Zašeptal jsem a cítil, jak se mi do očí opět hrnou slzy.
  Pravě jsem se vzdal toho posledního, co jsem měl...

  Chtěla bych jen říct, že pokud příští sobotu a další dny nevýjde Tž tak se omlouvám. Pokazil se mi mobil... Mám na něm všechny kapitooy krom této a té další... V pondělí půjde do opravny a doufám, že se opraví protože na něm mám asi desek kapitol do Tž a spoustu dalších příběhů....
  Pokud ne, asi mi bude chcíli trvat, než si vzpomenu a napíšu to znovu... Opravdu mě na něm nezajímá snad nic krom pár fotek a příběhy, které v něm mám...

  Děkuji za pochopení....