Přijeli jsme domů. Máma celou cestu nepromluvila...
  ,,Můžu jít za Nickem?" Zeptal jsem se a ona si povzdechla.
  ,,Jen běž. Ale o těch lécích mu neříkej dobře?" Nechápal jsem proč bych mu o tom neměl říkat. Bylo mi po nich líp, možná by si měla vzít i jeden máma... Aby se tolik nemračila.
  I tak jsem jí to ale odkýval a rozběhl se domů. Hned jak jsem vtrhl dovnitř jsem se rozběhl po schodech nahoru.
  ,,Nicku jsem doma!" Vykřikl jsem radostně a vrazil do jeho pokoje. Nechápavě a trochu znuděně odtrhl pohled od mobilu. Široce jsem se na něj usmál, rychle překonal tu vzdálenost mezi námi a pevně ho objal.
  ,,Tak moc jsi mi chyběl!" Vyhrkl jsem nadšeně a přitáhl si ho víc k sobě. Nick se ode mě však trochu s námahou odtáhl.
  ,,To už ti vážně ruplo v bedně?" Zavrčel a trochu nasupeně se na mě podíval. Já na něj naopladku nechápavě zítal.
  ,,Proč? Mám jen radost že jsem doma." Nechal jsem tu jeho náladu být a usmál se. ,,Jistě neuhádneš kde jsem byl!" Vyhrkl jsem. ,,Stalo se toho tolik..."
  ,,Já už to vím." Zamručel.
  ,,Vážně?" Já myslel že mu to máma neřekla... No, to nevadí. ,,Víš, asi bych ti to měl vysvětlit. Já..."
  ,,Nepotřebuju to slyšet. Už tak to díky době schytávám ve škole." Zamručel a já nechápavě naklonil hlavu na stranu.
  ,,Cože?" Podivil jsem se.
  ,,Ty se ještě divíš?!" Vyjel po ně najednou. ,,Všichni se mi smějou že mám za bratra alkoholika a úchyla!"
  ,,P-počkat cože..?" Zděšeně jsem se na něj podíval. On se na mě pro změnu znechuceně podíval.
  ,,Ta holka s kterou jsi chodil všem řekla, jak ses k ní choval." Ztuhle jsem na něj zíral. Laila...
  ,,C-co říkala..?" Až teď jsem si uvědomil, že když jsem chyběl ve škole, prošla mi má lhůta... Stále ve mě však zářila malá kapka naděje, která říkala, že se to jistě vysvétlí...
  ,,Pravdu." Zavrčel a ta naděje zhasla... ,,Jak jsi jí vyhrožoval, že když s tebou nebude chodit tak jí a jejím kamarádům ublížíš. Jak jsi byl nezvladatelny když ses opil. Prej si jí i jednou málem znásilnil!"
  ,,T-to není pravda..." Zašeptal jsem a udělal krok vzad. Srdce se mi splašeně rozbušilo a mě začala příšerně bolet hlava. ,,N-nic z toho jsem ne-neudělal..."
  ,,Viděl jsem jí jak se zhroutila." Zavrčel Nick. ,,Nemůžu uvěřit co seš zač!"
  ,,Nicku prosím! Vždyť mě znáš! Nikdy bych nic takového neudělal!" Vyhrkl jsem.
  ,,Asi tě neznám dost..." Zavrčel. ,,Vypadni z mého pokoje! Už tak jsi mi nadělal dost ostudy!"
  ,,N-nicku..." Zašeptal jsem zděšeně a udělal další krok vzad. Do očí se mi draly slzy.
  ,,Už předtím ses choval hnusně. Nemluvil jsi se mnou a odstrkoval mě od sebe. Abych to snad nezjistil? Máma se o tebe bála, když jsi byl celou noc pryč, a tys mezitím ubližoval té holce!"
  ,,To není pravda!" Vyhrkl jsem. Chtěl jsem na něj zakřičet že to ona mě vydírala a nutila pít. Že tohle je jen její pomsta za to, že jsem se s ní rozešel ale... Pak jsem se zarazil. Mělo to vůbec ještě smysl..? Má mě za odpornou zrůdu...
  ,,Máma kvůli tobě brečela a neustále se hádala s tím policistou! Proč asi? Seš odpornej kriminálník!" Zůstal jsem na něj šokovaně zírat.
  Ale já nic z toho neudělal... Strašně mě bolela hlava. Nic z toho se přece nestalo...
  Že ne..?
  Když Nick uviděl, že se ani nehnu, naštvaně do mě strčil. Po tvářích už mi stékaly slzy.
  ,,Bráško..." Zašeptal jsem. ,,J-já nic z toho vážně neudělal..."
  ,,Takhle mi už neříkej." Zavrčel zhnuseně a vystrčil mě na chodbu. ,,A ty falešné slzy si nech na někoho, kdo je víc blbej." Zavrčel a přímo před mím nosem práskl dveřmi. Zůstal jsem na ně roztřeseně hledět.
  T-to přece nemohla být pravda... Já to přece nemohl udělat... Nikdy bych to neudělal... Nemohl jsem.
  Ale... Co když ano... Co když si to jen nepamatuju?! Ta kočka sama řekla, že se při takovém šoku, jaký jsem prožil, může pár vzpomínek pomýchat, změnit nebo zapomenout...
  Opravdu jsem to udělal? Možna jsem si pak jen přispůsobil vzpomínky tak, aby se mi líbili...
  Vždyť... Laila na mě byla celou dobu tak strašně hodná... A pak tak najednou obrátila... Co když to tak nebylo?! Co když jsem to vážně udělal?!
  Když to říkají všichni...
  Všechna ta dobrá nalada byla rázem pryč. Jsem zrůda... S brekem jsem se rozběhl do svého pokoje a tam se zamkl. Nezasloužíl si žít! Jak jsem něco takového mohl udělat?!
Ona mě měla ráda... Ona mi věřila!
  A já jí udělal tohle...
  Jak jsem to mohl udělal..? T-to jsem stejná zrůda jako můj otec..? Je to snad nějaká dědičná vada..?
  Ne... To jen já jsem jedna velka vada... Neměl jsem vůbec existovat... Dokážu jen a jen ubližovat.
  Jsem netvor...

  No... Zainovy už se to trochu motá 😅
  Ale stát se to může... Když všichni kolem vás tvrdí něco jiného, i věci, které vám přišly zcela jasné vám najednou můžou připadat špatně.

  Ještě to se mnou chvíli vydržte, už se blížíme do finále 😅