Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpoměl, co jsem udělal...
  Ležel jsem teď v nemocnici. Ruku jsem měl zabalenou v obvazech. Nohu taktéž. Nějak jsem to ale nebyl schopný vnímat... Bolela mě hlava.
  Byla u mě máma, to jediné jsem věděl jasně. Seděla na židly vedle mě a nechtěla se ode mě hnout. Podle kruhů pod očima jsem poznal, že určitě už dlouho nespala...
  Teď jsem se cítil ještě víc nanic. Jen mámu trápím... Ubližuju jí...
  ,,P-promiň..." Zachraptěl jsem jen. Má slova mi teď přišla tak moc bezvýznamné... Tak prázdná. A taky byla. Nic neznamenala. Nic nezmění. Jsem zrůda. Máma pro mě tolik obětovala a já jí jen víc a víc trápím...
  ,,Nemluv, bude to dobré." Pohladila mě po tváři. Nemohl jsem se jí podívat do očí. Nemohl jsem...
  ,,Paní Goldová?" Ozvala se nějaká kočka z rohu. Ani jsem si jí do teď nevšiml... ,,Potřebovala bych si s ním promluvit. O samotě." Nelíbila se mi...
  ,,Teď se probral. Nechte ho být!" Odsekla máma a znovu se na mě otočila. Mám vůbec ještě právo jí říkat mami..?
  ,,Paní Goldová, je to důležité." Odpověděla jí na to ta kočka. ,,Když mě nenecháte mluvit s ním, promluvila bych si alespoň s vámi."
  Paní Goldová si povzdechla a vstala. ,,Hned budu zpádky zlatíčko..." Zašeptala a odešla i s tou kočkou pryč. Osaměl jsem...
  Převalil jsem se na bok, přičemž jsem se málem zamotal do hadičky, která mi vedla z ruky. Schoulil jsem se do klubíčka.
  Jsem zrůda... Neumím nic jiného než ubližovat a ničit...

<◇>

  Asi jsem musel usnout, protože když jsem zase otevřel oči, přede mnou stála ta kočka. Trochu jsem se lekl a škubl sebou. Ona se na mě jen usmála takovým tím typickým nacvičeným úsměvem a sedla si na tu židly.
  ,,Ahoj Zaine." Pozdravila mě. ,,Budu se tě teď muset zeptat na pár otázek ano?" Zamračil jsem se. Máma nechtěla, aby se mnou mluvila, tak s ní mluvit nebudu.
  ,,Pamatuješ si na to, co se stalo?" Začala a já mlčel. Jen jsem se převalil na záda a začal čumět do stropu.
  ,,Pamatuješ si, proč jsi to udělal?" Opět nic. Proč se ještě vůbec snaží? To je tak pitomá že jí to ještě nedošlo?
  ,,Je potřeba, aby jsi se mnou zpolupracoval Zaine..." Vydechla rádoby zklamaně. Stále jsem si jí nevšímal. To tak abych jí něco řekl! Ať jde někam...
  ,,Fajn..." Vydechla nakonec, pohlédla k velkému temnému oknu a kývla. Ze dveří vedle toho okna vyšla máma...
  ,,Ahoj Zaine..." Vypadala snad ještě hůř než předtím... ,,Jak ti je?" Pod očima měla velké kruhy a vypadalo to, že ještě před chvílí brečela...
  Cítil jsem se najednou tak strašně... Ona skoro nikdy nebrečela...
  Najednou jsem si vzpoměl na můj sen. Murru... Bez té masky to byl jen zlomený kocour ale s ní...
  S ní byl zrůda, které jsem se každou noc bál... S ní jsem to byl já. Zrůda, která všem jen ubližuje...
  ,,Zaine... Tohle je Marie. Pomůže ti dobře? Ale musíš s ní mluvit... Uděláš to pro mě?" Copak jsem jí mohl říct ne? Tolik toho pro mě udělala... Nechtěl jsem jí ještě víc trápit...
  Přikývl jsem a ona mě jemně pohladila po tváři. Ujistila mě, že tohle brzy zkončí a že já budu zase brzy doma...
  Už byla na odchodu když jsem na ní zavolal... ,,M-mami..?" Zachraptěl jsem a ona se na mě hned otočila.
  ,,Co se děje broučku?" Zeptala se hned. Stáhl jsem uši a sklopil pohled.
  ,,Neřekneš to Nickovy..? Prosím..." Nechtěl jsem aby věděl, jakou trosku a zrůdu má za bratra...
  ,,Dobře." Usmála se na mě a pak odešla. Doufal jsem že šla domů se vyspat...
  ,,Tak dobrá..." Opět si ke mě sedla ta kočka. ,,Zeptám se tě tedy na par otázek. Nemusíš odpovídat, pokud nechceš ale pokud chceš, abych ti pomohla, bylo by to dobré..."
  Nechtěl jsem, aby mi pomohli. Nebylo čemu pomáhat. Tohle už nezmění.
  Ale slíbil jsem to mámě...

<◇>

  Byla dobrá... Vytáhla ze mě i ty věci, které jsem neřekl...
  ,,Takže důvod, proč jsi si ublížil byl Mark Leop?" Nechápal jsem, jak je možné že to zjistila... Neřekl jsem nic, čím bych na to třeba jen lehce poukázal...
  Pomalu jsem kývl. Možná jsem ho měl bránit ale... Já jsem prostě nemohl... On mi celou tu dobu lhal... Přátelil se s mím otcem... Neviděl na něm nic špatného...
  Chtěl mě dostat k němu... Nezajímalo ho, jak moc mi ublížil a nedbal na to, že jsem tam nechtěl..
  Ta kočka ze mě dostala i to, jak se nesnáším... Snažila se mě přemluvit, že nejsem žádná nestvůra ale já věděl své.
  Jsem zrůda. Všem kolem sebe akorát ubližuju...
  Dala mi nějaké léky... Prý že mi pomůžou... Abych si už znovu neublížil. Abych se znovu nepokusil se zabít...
  Jeden mi dala hned v té nemocnici. Bylo mi z něj divně... Zprvu jsem řešil, co to je ale pak...
  Pak už mi to bylo jedno... Cítil jsem se líp... Jakoby vše, co se doteď stalo byla jen noční můra, z které jsem se probudil a hodil jí za hlavu. Jako bych to vše mohl hodit za hlavu a nikdo by to neřešil.
  Bylo mi najednou lépe. O hodně lépe... Cítil jsem se tak, jak snad ještě nikdy předtím.
  Řekla mi, že k ní budu jednou týdně chodit na nějakou terapii. Bylo mi to jedno. Už mi tolik nevadila.
  Když si pro mě přišla máma, usmál jsem se na ní a objal jí. Byla tak překvapená a zmatená. Stále vypadala strašně nevyspale a tak jsem jí chtěl odvést domů aby si odpočinula.
  Byla ráda, že je mi už líp. Ještě si před odchodem v soukromí promluvila s tou kočkou. Když vyšla, trochu jsem se zarazil. Vypadala ztrápeně a nerozhodně. I ten poslední náznak úsměvu a štěstí z ní vyprchal...
  A když na mě pohledla, akorát stáhla uši ještě víc. Nechápal jsem to... Proč byla tak sklíčená? Vždyť se všechno obrátilo k lepšímu!
  ,,Pojď Zaine, pojedeme domů." Řekla a vzala mě za ruku. Nechápavě jsem naklonil hlavu na stranu ale nasledoval jsem jí.
  Proč najednou byla tak smutná..?

  Je to trochu hodně divný, já vím, ale neumím to nějak lepe popsat 😅