Mark zavolal mámě a řekl jí, že si mě na celý den vezme. Projít se a popovídat si. Chlapské věci, tak to myslím nazval... Moc jsem ho nevnímal. Snažil jsem se vymyslet, jak z toho s Lailou ven... Ale nic mě nenapadalo.
  Mamka se ani moc neptala. Nejspíš byla ráda, že si se mnou pořádně promluví... Proklínal jsem se za to, jak jsem jí ublížil... Ona se o mě tak moc starala! Tak moc mi pomohla. A já byl tak nevděčný...
  Jeli jsme Markovým autem někam pryč. Až teď jsem si uvědomil, že se kolem nás už nějakou tu dobu míhají stromy. Přejel mi z toho tu mraz po zádech. Lesy jsou krásné, to ano ale...
  Nějak mi připadaly až moc temné... Bydlel v něm ten démon...
  Mark zastavil u nějaké mítiny a vystoupil. Asi se ode mě očekávalo že taktéž vystoupím, tak jsem tak pomalu učinil.
  ,,Co tu děláme..?" Zeptal jsem se pomalu se staženýma ušima.
  ,,Chodil jsem na tohle místo se svým nejlepším kamarádem z dětství. Milovali jsme to tu. Přišlo mi to jako dobré místo k popovídání si. Nikdo nás tu rušit nebude." Odpověděl a v jeho hlase přitom zazněl takový zvláštní nádech nostalgie. Asi to tu měl opravdu rád... Asi by nebylo dobrý mu říct, že se tu necítím moc dobře...
  Pomalu jsem se vydal za ním ale nějak jsem se nebyl schopný přinutit se přestat otáčet. Prostě mi to tu nebylo moc příjemný...
  ,,Není ti něco?" Zeptal se starostlivě Mark.
  ,,Ne." Rychle jsem vyhrkl. ,,Jen mi je stále trochu blbě..." Přiznal jsem vlastně i trochu popravdě. Pořád mi z té noci bylo docela blbě. A to to ještě umocňovala vzpomínka na to, jak jsem se choval a hlavně...
  V jake situaci jsem teď byl. Dívka, o které jsem si myslel, že mě má ráda se mnou jen manipulovala a teď mě vydírá...
  Jak mě vůbec mohlo napadnout, že to myslí upřímně? Mě prostě nikdo mít rád nemůže...
  ,,Jsi se sám potrestal." Ušklíbl se Mark ale nemyslel to nijak zle. Došel až pod jeden z listnatých velikých stromů a tam se posadil. Opatrně jsem provedl to samé.
  ,,Víš Zaine, chapu, že jsi chtěl jen někam patřit. Chápu to..." Vydechl a já nastražil uši. Najednou vypadal tak... Ztrápeně a smutně... Mohl jsem za to snad já..? ,,Ale takhle by jsi se chovat neměl. Už kvůli tvé mámě..."
  ,,Nebudu..." Zamumlal jsem a rychle zavrtěl hlavou přičemž jsem si akorát způsobil větší bolest ve spáncích... ,,Už né..." Zamumlal jsem a chytil se za bolavý spánek.
  ,,Já vím..." Pousmál se ale zdálo se mi, že je myšlenkama trochu někde jinde... Nevím proč ale...
  Znervózňovalo mě to...
  ,,A... Co se stalo s tím tvým kamarádem? Už sem spolu nechodíte?" Naklonil jsem hlavu na stranu ve snaze změnit téma a on si smutně povzdechl. Možna jsem se neměl ptát...
  ,,Už nejsme přátelé..." Zamumlal a já stáhl uši ještě víc.
  ,,A...Aha... Promiň, to jsem nevěděl..." Začal jsem trochu váhavě. Určitě jsem se neměl ptát...
  ,,V pohodě, ani jsi to vědět nemohl..." Pousmál se Mark. ,,Víš, to on chtěl být vždy policistou... Já jsem se jen nakazil jeho nadšením. Byli jsme malý, mysleli jsme si že vše je snadné..." Stáhl jsem uši. Trochu jsem se bál, co bude nasledovat. Tenhle příběh se mi moc nelíbil...
  ,,Spolecně jsme trénovaly a učili se. Byl lepší, než já. Mnohem lepší ale... Mě přijali a jeho né..." Nechápavě jsem na něj hleděl. Proč by Marka přijali a toho druhého...
  Překvapeně jsem vzpřímil uši. Aha... No jasně...
  ,,Byl naštvaný a zničený... Chtěl jsem mu pomoct. Promluvit si ale..." Pomalu těžce vydechl a já k němu natáhl ruku. Vděčně se pousmál a mou ruku stiskl. Znal jsem Marka dost dlouho. Vždy pro mě byl oporou. Ale teď... Teď jsem ho prostě nedokázal brát jako dospělého...
  ,,Začal být naštvaný i na mě. Že já se policistou stal a on né. Měl na to právo, byl to jeho sen... Měl jsem to odmítnout. Měl jsem být kámoš a zůstat s ním. Ale já to neudělal...
  Od té doby jsem ho neviděl." Zamumlal a sklopil uši. Obdivoval jsem ho. I přes všechen ten smutek, který byl snad hmatatelný udržel slzy na uzdě...
  ,,Mrzí mě to..." Zamumlal jsem a objal ho. Neváhal a obětí mi vrátil.
  ,,Jsi strašně hodný Zaine..." Zašeptal a pomalu mě pustil. Já k němu zvedl pohled. Nejsem, jsem zrůda.
  ,,Možná... By jsi za ním měl jít... Třeba je mu to teď také líto..." Řekl jsem a on se smutně pousmál.
  ,,Nechci tam jít sám..." Přiznal. ,,Navíc si s ním už asi nemám co říct ale... Ty ano..." Zamumlal a já nechápavě naklonil hlavu na stranu. Proč?
  ,,Víš... Kdyby jsi ho poznal. Byl jako ty. Obětavý a hodný. Nikdy by nikomu neublížil..." Zůstal jsem na něho zaraženě hledět. Proč tohle říkal? A proč bych za ním měl jít já? Vždyť ho vůbec neznám!
  Nebo snad ano..?
  ,,Měl by jsi mu dát druhou šanci..." Pokračoval a já na Marka teď už nedůvěřivě pohledl.
  ,,Komu..?" Zeptal jsem se pomalu. Nějak se mi to nelíbilo...
  Mark začal něco vytahovat z kapsy. ,,Vím, co si o tom myslíš, ale jistě se to nějak vysvětlí. Byl jsi malý... Možná to tak, jak si to pamatuješ vůbec nebylo... Mohlo se ti to jen popletlo..."
  ,,Vím moc dobře Co se mi stalo." Řekl jsem zamračeně s důrazem na slova Vím a Co. ,,O kom to mluvíš?" Přestával se mi tenhle rozhovor líbit, a to dost!
  On mi pomalu podal jednu přeloženou fotku. Podle ohnutých, lehce potrhanych okrajů byla asi dost stará... Nebo jí jen měl často v ruce nebo jí nosil neustále v té kapse...
  Pomalu jsem si tu fotku vzal a než jí otevřel, přečetl jsem si nápis na její zadní straně...
  Mark a Markus, nejlepši kamoši navždy. Jo... Takhle skoro všechna "Nejlepší přátelství navždy" dopadají... Nevydrží.
  Pomalu jsem jí otevřel a hned, jak jsem se zahleděl na ty dva kluky tak v mém věku, úplně jsem ztuhl. Tohle nemohla být pravda!

  Menší zajímavost... To, že jsou ta jména téměř stejná byla jen náhoda 😂
  A kdo si myslíte, že je ten druhý? 😅 (Ti, kterým jsem to náhodou někdy řekla, buďte sticha 😂

A pokud jsem to jméno už někdy zmínila, tak se omlouvám, nepamatuju si to 😅)