,,Takže ty jsi k nim nechtěl, ale kvůli ní jsi to udělal." Ujasňoval to sobě i mě Mark. Já jen ztrápeně přikyvl. Tenhle rozhovor nebral konce...
  ,,To ona chce, aby jsi s ní byl každý víkend." Znovu jsem přikývl. ,,A díky tomu jsi se dost zhoršil ve škole..."
  ,,Já se to doučím..." Zamumlal jsem tiše.
  ,,A kdy? Nenechá tě ani chvíli být. Nemyslí na tebe. Jen na sebe."
  ,,To není pravda!" Vyhrkl jsem hned. Myslí na mě! Určitě!
  ,,Donutila tě dělat věci, které se ti nelíbili. Dělala vůbec někdy něco, co by jsi chtěl ty?" Už jsem se nadechoval po odpovědi ale pak jsem se zarazil. ,,No?" Naklonil Mark hlavu na stranu.
  ,,Laila mi chce jen pomoct!" Vykřikl jsem a chytil se za spánek. To tak strašně bolí...
  ,,A ty tomu věříš, nebo se jen přesvědčuješ?" Zeptal se stále klidně.
  ,,Já to vím! Má mě ráda..." Druhou větu jsem už jen zamumlal. Má mě ráda, říkala to!
  ,,Zaine... Nenuť se do toho..." Mluvil stále tak klidně... Zato já byl úplně zničený... Pevně jsem se držel toho jediného, co jsem měl...
  Nick se se mnou už delší dobu nebavil. Mamka ani Mark mě nechápali... Měl jsem jen Lailu... Tu poslední, která mi zbyla. Nemohl jsem si připustit, že to, v co jsem věřil, nikdy nebylo realné...
  Ani jsem si neuvědomil, že se třesu. Snažil jsem se v hlavě najít jakýkoliv argument, jakoukoliv věc, která by dokazovala, že mě Laila má ráda ale...
  Ať jsem se snažil sebevíc, nic jsem nenašel... Naopak jsem si začínal uvědomovat, co jsem kvůli ní dělal... Stal jsem se tím, čím jsem pohrdal... A vlastně...
  Měl jsem jí někdy vůbec rád já..? Vždy jsem se v její blízkosti cítil divně... Říkal jsem si, že je to láska ale... Čím víc jsem nad tím přemyšlel, tím víc jsem si uvědomoval, že jsem se do toho pouze nutil...
  ,,Zaine..?" Po tvářích mi začínaly stékat slzy. Kvůli ní jsem ublížil mámě i Markovy... Nick se se mnou nepřestal bavit... To mi jen ona namluvila... Říkala, že jen žárlí ale to já se s ním už nebavil...
  Bylo mi do pláče... To já si za tohle všechno můžu... Snažil jsem se sám sebe přesvědčit o tom, že Lailu miluju ale...
  Začínal jsem si uvědomovat, že se mi hnusí vše, do čeho mě nutila. Hnusilo se mi to, co se ze mě díky ní stalo... A hlavně co jsem ze sebe udělal já sám...
  Ruce se mi třásly ale i tak jsem k Markovy pomalu zvedl pohled. Ten okamžitě stáhl uši.
  ,,Hele Zaine promiň... Nechtěl jsem být k tobě tak hrubý a..." Nedořekl to protože jsem ho umlčil pevným obětím.
  ,,Promiň..." Zašeptal jsem přiškrceně. Pevně jsem se ho chytil a zaryl mu čumák do ramene. ,,Moc mě to mrzí..." Zafňukal jsem.
  ,,Klid..." Zašeptal Mark a taky mě objal. ,,Každý občas udělá chybu..."
  ,,Byl jsem na vás tak zlý... A vy jste mi jenom chtěly pomoct..." Jsem zrůda... Nezasloužím si je...
  ,,Dětem tvého věku tyhle věci často nedochází... A to, že jsi si uvědomil svou chybu je dobře... Jen jsi chtěl být jako ostatní, za to se na tebe nemůžu zlobit..." Nemohl jsem nic říct... Srdce se mi při těch slovech úplně sevřelo. Byt to tak divný pocit... Cítil jsem se...
  Vynen. Nezasloužím si nic z tohohle. Ať se stane cokoliv, vždy to dopadne stejně. Vždy někomu ublížím...
  ,,Hele..." Odtáhl se ode mě náhle a vzal mě za ramena. ,,Co kdyby jsi si teď došel pro věci a potom by jsme si mohly někam vyjet. Bylo by to fajn né?" Stáhl jsem uši. Byl tak strašně hodný...
  ,,Kvůli mě si neplýtvej volno..." Zamumlal jsem tiše a zklopil pohled. Je policista, má jen málo volných dnů, tak proč by je plítval na někoho takového jako jsem já..?
  ,,Ale notak." Zamračil se Mark. ,,Já s tebou trávím čas rád. Navíc, tam už tě nenechám a domů v tomhle stavu taky nemůžeš." On to neřekna mámě..? Myslel jsem že... ,,Volno je od toho, abych si odpočinul a trávil čas s těmi, kteří jsou mi blízcí. A to jsi i ty." Nemohl jsem tomu uvěřit... Jak by mě mohl považovat za blízkou osobu..? Vždyť jsem mu jen ubližoval a ořiděloval mu praci navíc. On se o mě staral a ja si toho nevážil...
  ,,Mám jít nahoru s tebou?" Zeptal se náhle a ja sebou viděšeně trhl.
  ,,Ne!" Vyhrkl jsem. ,,J-já to zvládnu... Stejně určitě všichni ještě spí..." Zamumlal jsem rychle. To poslední, co jsem chtěl je, aby tam teď šel...
  ,,Fajn..." Trochu se zamračil. ,,Ale do deseti minut ať jsi zpadky, nebo tam vrazím s pistolí je ti to jasný? Klidně bych vás všechny mohl zatknout." Zamračil se.
  ,,Ale teď nejsi ve službě, tak si nekaž volno... Já budu hned zpadky..." Umírnil jsem ho rychle. Chtěl jsem to vyřešit v klidu...
  Řekl jsem mu patro i číslo pokoje aby za mnou mohl když tak jít a vydal se nahoru. Schody mi problém moc nedělali ale bylo mi chvílemi tak blbě, že jsem se musel zastavit. Kdy už to zkončí..?
  Vylezl jsem až k Dořině bytu a vlezl dovnitř. Měl jsem klíče.
  Rychle jsem vzal svou tažku a chtěl se vydat zpadky aby Marka opravdu nenapadlo jít za mnou. A navíc jsem se chtěl vyhnout Laile. Po tom uvědomění jsem se na ní ani nemohl podívat. Bylo mi blbě ze sebe sama.
  Jak jsem se mohl nechat takhle ošálit? Jak bych se k ní vůbec potom, co mi provedla měl chovat?
  Já mám však vždy smůlu...
 ,,Kam se to zase chystáš?" Ozval se za mnou hlas, ktery bych už nejraději nikdy neslyšel. Pomalu jsem se otočil a setkal se tváří v tvář zamračenému výrazu Laily...