Vyšel jsem před barák stále s mobilem v ruce. Pro jistotu jsem napsal Laile, kdyby se zas něco stalo tak aby nebyla naštvaná... I když stejně bude, protože jsem jí tam nechal...
  ,,Zajne." Okamžitě se ke mě vydal Mark a já si povzdechl. Musel tak křičet? Třeštila mi hlava...
  ,,Hele... Já mámě řekl že budu s kámoši... Nic jsem neudělal." Bránil jsem se unaveně. Fakt mi nebylo dobře...
  ,,O tomhle mluvit ne..." Při pohledu na mě mu asi došlo, že něco není v pořádku... ,,Je ti dobře?"
  ,,Jsem jen unavený..." Snažil jsem se to zamluvit. Popravdě jsem se stiděl. Bylo mi blbě, a teď to bylo z toho, Co jsem udělal. Nejraději bych se hambou propadl do země...
  Mark se zamračil a vydal se ke mě. Doteď ode mě stál o pár metrů dál ale když se ke mě přiblížil, začal jsem couvat.
  ,,Byl jsem jen celou noc vzhůru... Nic víc." Znervózněl jsem. Nechtěl jsem, aby to zjistil... Ale to jsem asi neměl lézt ven...
  ,,Ty jsi pil?!" Zavrčel a já zaryl pohled do země. ,,Zaine je ti sakra patnáct!" Neměl jsem mu na to co říct... Nebyl jsem schopný slova. Byl jsem naštvaný sám na sebe...
  ,,Fajn..." Vydech najednou a otočil se ke mě zády. Vyděšeně jsem k němu zvedl pohled. ,,Na tohle už nemám." Zamumlal. ,,Zřejmě jsi se rozhodl být takový. Lhát a podvádět." Při jeho slovech jako by se mi úplně zastavilo srdce...
  Najednou jako by mě nohy neudržely a já se těžce opřel o zeď. Chtěl jsem něco říct... Tohle přece nemohla být pravda... Teď mi bylo ještě víc špatně...
  Mark pro mě byl jako můj otec... Nikdy jsem si to nechtěl přiznat, ale bylo to tak. Jako ten, který se o tebe opravdu stará a kterého máš obdivovat a chtít být jako on...
  A najednou byl pryč. Ztratil jsem ho. Zklamal jsem ho... Jen kvůli tomuhle...
  ,,Já to takhle nechtěl..." Dostal jsem ze sebe tenkým hlaskem a sjel po té zdi až na zem. Pevně jem se objal rukama. Nechtěl jsem o Marka přijít...
  Vždyť jsem nic špatného neudělal! Kdo v mém věku nezkouší něco, co se nesmí..? Jistě byl taky takový! On mě opustí kvůli takové hlouposti a já přitom NIC ŠPATNÉHO Neudělal!

  Najednou jsem se zarazil. Úplně vystrašeně jsem zíral před sebe. Před očima se mi vybavilo jak jsem na něj byl poslední dobou hnusný... Na něj i na mou mámu... Na všechny...
  Nevědomky jsem jim ubližoval... Začal jsem zběsile oddechovat. Takový já přece nejsem! Nejsem takový!
  Nebo... Po tvářích mi začali ztékat slzy. Jsem takový alespoň kdysi nebyl...
  ,,Jo? A cos tedy chtěl?!" Zavrčel Mark a otočil se. Asi chtěl ještě pokračovat ale když si všiml té hromádky neštěstí co seděla v rohu na špinavem chodníku, zarazil se. ,,Zaine..?"
  ,,J-já... Chtěl jsem jen někam patřit... Dokazat jim, že... Že..." Nebyl jsem schopny to doříct...
  ,,Zaine..." Jeho hlas teď zněl opět tak, jako kdysy. Přívětivě... Plny starostí...
  Ale to jsem si už nezasloužil... Jestli jsem si to vůbec Někdy zasloužil, tak teď už ne.
  ,,Chtěl jsi tam patřit, nebo to po tobě chtěla ta zaječice?" Zeptal se a já přitiskl uši ještě víc k sobě.
  ,,Laila mi chce jen pomoct..." Zašeptal jsem tiše. Bylo to tak. Jen chtěla, ať se taky zapojím do kolektivu...
  ,,Vážně?" Zeptal se Mark ale ani to moc jako otázka neznělo...
  ,,J-jo... Musím se taky zapojit do kolektivu jako ostatní... Abych byl normální..."
  ,,Ona ti řekla, že když se nebavíš s ostatními, že nejsi normální?" Zamračil se.
  ,,Ne... Tak to neřekla..." Nezmohl jsem se na pořádné odůvodnění a vysvětlení ale... Takhle to neřekla! Chtěla mi jen pomoct! On překrucuje moje slova...
  ,,Ale vyznělo to tak že?" Neodpověděl jsem. Jen jsem zavrtěl hlavou a tím mě rozbolela ještě víc...
  Ne... Nevyznělo... Ona mě má ráda! Mark to překrucuje jako by mě...
  ,,Ach Zaine... Ty seš někdy až moc hodný... Ale ty sám tohle neutáhneš... Ve vztahu to funguje tak, že oba musí něco obětovat, né jen ty."
  ,,Ty nevíš, jaké to mezi námi je..." Zamumlal jsem. Ne, nevěřil jsem mu. Laila mě měla ráda!
  ,,A máš jí vůbec rád?" Zeptal se mě.
  ,,Samozřejmě!" Vyhrkl jsem okamžitě. ,,Vždyť spolu i chodíme. Tak je snad jasné že..."
  ,,To ještě nic neznamená." Utnul mě Mark a já na něj nechápavě pohledl. O čem to mluvil..? Když viděl můj nechápavý a možná i ztrápený pohled, jen si povzdechl. ,,Zaine... Tady nezáleží na tom, jestli s ní chodíš, ale jestli jí máš rád a ona zase tebe."
  ,,Ona mě má ráda!" Řekl jsem hned.
  ,,Nevidiš jí do hlavy." Řekl Mark klidně. Cítil jsem jak ve mě pomalu narůstají pochybnosti. Ale to přece nemohla být pravda! Ona mě Má ráda! Jinak by to přece neříkala...
  ,,A jak se cítíš ty, když seš s ní?" Zeptal se a já se zarazil.
  ,,J-já... To neumím popsat..." Zamumlal jsem.
  ,,Vidíš jí rád?" Zeptal se a já hned přikývl.
  ,,Ano." To byla přece samozřejmost...
  ,,Jsi šťastný pokaždé, když jí vidíš?" Ptal se dál. Chtěl jsem opět hned odpovědět kladně ale na chvíli jsem se zarazil.
  ,,Většinou..." Přiznal jsem popravdě. Mark se toho samozřejmě musel hned chytit...
  ,,Většinou? Kdy třeba ne?" Naklonil hlavu na stranu.
  ,,Když..." Měl bych mu to říct..? Vždyť jí teď vlastně pomlouvám! Nesmím... Ale když jsem zvedl k Markovy oči a naše pohledy se setkaly, nemohl jsem mu říct ať mě nechá být... ,,Když je naštvaná..." Zamumlal jsem tiše.
  ,,Na koho je většinou naštvaná?" Zeptal se.
  ,,Proč se mě na to vůbec ptáš..?" Zkusil jsem změnit téma. ,,Vždyť to nic nedokazuje..."
  ,,Dokazuje a odpověz mi." Řekl přísně, ale zároveň i mírně... Byl jsem z toho zmatený a bylo mi jen víc a víc blbě...
  ,,Většinou na mě..." Zamumlal jsem tiše a sklopil pohled opět k zemi.
  ,,A kvůli čemu?" Nechtěl jsem mu už nic říkat... Připadal jsem si jako při výslechu...
  ,,Kvůli tomu že chodím tak často na tréningy a nejsem s ní..." Řekl jsem ale nakonec. Připadal jsem si hrozně. Vždyť si na ní teď v podstatě stěžuju...
  Já jsem opravdu strašný přítel...