,,A dost." Zavrčel a popadl mě prudce za ruku. ,,Valerie pro tebe obětovala tolik! Takhle o ní mluvit nebudeš!"
  ,,Pusť mě!" Vykřikl jsem a pokusil se mu vyškubnout. ,,Oba mě ztrapňujete! Vypadám kvůli vám jako malý dítě!" Zavrčel jsem a on mě překvapivě opravdu pustil.
  Okamžitě jsem si svou ruku přitáhl k sobě a vyčítavě se na něj podíval. Jak si to vůbec mohl dovolit?
  ,,Ne. Ne kvůli nám." Řekl. Teď už nezněl tolik naštvaně, i když bylo jasné, že to uvnitř něj pěkně vře. I tak však nezněl naštvaně. Najednou zněl...
  Zklamaně...
  ,,To ty se chováš jako malé dítě." Řekl jen a opět vyjel na silnici.

<◇>

  Už utekla nějaká ta doba od mého "průsvihu." Byl jsem jen venku s přátely... Proč jim to tak strašně vadí?
  Chvili jí to trvalo ale nakonec Goldová pochopila, že mě nemůže věznit. Byl jsem už skoro dospělý, uměl jsem se o sebe postarat sám.
  Byl pátek. Šel jsem ze školy na tréning a hned potom k parku. Tam už na mě čekala Laila i s naší partou. Bydleli teď taky ve městě, tak jsme šly k Doře. To byla ta malá medvědice. Měla celkem kliku, její rodiče jí nechali bydlet samotnou...
  Sedly jsme si ke stolu a ostatní si začaly stěžovat na to, jak je nikdo nechápe a tak. Občas jsem se taky přidal ale většinou jsem je pouze poslouchal. Když potom Ben přitáhl flašku tvrdýho a začal všem nalevat, odmítl jsem. Alhokol a celkově jakékoliv drogy jsem prostě odmítal. Pořád to pro mě bylo svinstvo...
  ,,Ale notak Zaine." Začal Martin, šedý vlk, poslední člen naší party. Už měl jednoho panáka v ruce. ,,Přestaň dělat drahoty a napij se."
  ,,Nebo jsi snad maminčin mazánek, který udělá vše, co mu řekne?" Zeptala se mě vyzívavě Dora.
  ,,Nejsem." Zavrčel jsem lehce popuzeně ale i tak nerozhodně pohledl na nískou skleničku přede mnou. Já tohle nechci...
  ,,Tak jí to ukaž." Ozvala se najednou Laila a sedla si mi na klín. Omotala mi ruku kolem ramen a druhou vzala mou sklenku. ,,Ukaž, že jsi dospělý a že si zasloužíš patřit k nám." Přimhouřila oči a skrčila mi chladné sklo téměř před čumák.
  Musel jsem to udělat... Kvůli ní... Měl jsem sem patřit...
  Opatrně jsem si vzal panáka a prohledl si ho. Laila se zasmála a vzala ještě jednoho, tentokrát pro sebe.
  ,,Děláš jako by to bylo otrávené." Zasmála se a ostatní s ní. Já připlácl uši k hlavě. Už jen z toho, co jsem z obsahu skleněné nádoby cítil mi nebylo dobře...
  Neustále se mi v hlavě honila jedna jediná otazka... Opravdu tohle chci..?
  ,,Tak," vykřikla najednou Laila a pozvedla svou skleničku. ,,Na Zainovo poprvé!" Zasmála se znovu a ostatní opět s ní. Trochu roztřeseně jsem pozvedl ruku též.
  Všichni se napili a já si přitádl panáka k čumáku. Na chvíli jsem se zarazil a zůstal na tu tekutinu pouze hledět. Ruka se mi lehce třásla a srdce splašeně bilo.
  Chci to takhle?
.
  Chci to udělat?
.
.
  Chci sem patřit?
.
.
.
  Stojí mi to za to..?

  Pohledl jsem na Lailu. Musím... Kvůli ní.
  Zavřel jsem oči a rychle do sebe obsah té sklenky hodil...

<◇>

  Stále jsem nemohl uvěřit tomu, co jsem udělal. Porušil jsem všechny svoje zasady... Vždyť... Tohle jsem nechtěl. Nechtěl jsem zkončit takhle...
  Bolela mě hlava a bylo mi blbě... Bylo ráno a všichni ještě spaly. Já však spát nemohl, i když by to asi bylo nejlepší...
  Vyspat se z toho... Ale já prostě nemohl! Ani nevím, z čeho mi bylo víc blbě... Jestli z toho alkoholu, nebo ze sebe sama... Neměl jsem se k tomu vůbec nechat donutit...
  Pomalu jsem vylezl na balkon. Potřeboval jsem se nadýchat čerstvého vzduchu a zároven jsem se snažil nepozvracet... Ti pode mnou by asi nebyli moc nadšení...
  Jen jsem tam stal, tedy téměr ležel na tom zábradlí a čuměl do blba... Přitom jsem se snažil utřídit si myšlenky. Skoro nic jsem si ze včerejška po tom "přípitku" nepamatoval...
  No jo... Mí přátelé byli na tohle víc zvyklí, než já... Mohu jen doufat, že jsem nic neprovedl nebo neřekl něco, co nemělo být vyřčeno. Začínal jsem si tady uvědomovat jednu dost podstatnou věc...
  Já tohle nesmím... Už se to nesmí opakovat... Co kdybych při tom někomu ublížil?
  A navíc... Bylo mi patnact, je to protizákoné... A ještě k tomu se mi to vždycky hnusilo.
  Hlavou se mi znovu rozezněla ta sama otázka... Jak jsem se k tomu mohl nechat přinutit?!
  Najednou mi v kapse zabzučel mobil. Pomalu jsem ho vytáhl, přičemž mi málem zpadl jak se mi znovu udělalo blbě a pohledl na něj. Správa... Od Marka...
  ,,Chci si s tebou o něčem promluvit. HNED.
  Čekám dole."
  Co po mě jen může chtít..? Vždyť ani nejsem doma...
  Ani nevím proč, ale pohlédl jsem dolů. A k mému překvapení tam opravdu stál s rukama skříženýma na hrudi.
  ,,No to snad ne..." Zamumlal jsem. Takže mě nejspíš viděl, super... Zamračil jsem se. To mě ale musel včera sledovat...
  Jaký má právo že mi neustále leze do života?! Podrážděně jsem vydechl a zalezl zpět dovnitř. Mohl bych se na něj jednoduše vykašlat... Mohl bych. Ale pak by byl ještě víc naštvaný...
  Stále mi bylo na zvracení a rozhodně jsem se necítil na to se s ním potkat ale...
  Nevím. Má mysl byla asi stále zastřená vlivem včerejšího alkoholu protože jsem se skutečně vydal dolů...

  Přiznám se, v životě jsem se napila asi jen dvakrák... Jednou na jedné svadbě, kde jsem byla ještě mala a neuvedomila si, že to není voda...
  A i to podruhé byl jen malí lok, mě to nikdy nechutnalo takže se přiznávám, že psát o tomhle pro mě bylo dost těžké protože si to moc neumím predstavit...
  Depku popsat umím, to znám. Ale tohle je trochu těžší. Takže se omlouvám za případné hlouposti.