V pondělí jsem šel rovnou do školy a na trening a z něj domu mě měl opět vozit Mark... Mohl jsem být rád, že mi ty tréningy nezakazala ale...
  Bylo mi blby, že mě opět bude vozit Mark... Určitě mi zas dá kázání jak jsem nezodpovědný...
  Sedl jsem si do lavice a čekal na Lailu. Snad se nebude moc zlovit že jsem jí nemohl doprovodit do školy...
  Konečně přišla a hned jsem poznal, že je naštvaná...
  ,,Lailo..." Začal jsem ale cukl sebou, když hodila svou tašku přimo přede mě.
  ,,Nemluv na mě." Řekla naštvaně a já stáhl uši.
  ,,Lailo já..." Chtěl jsem jí to vysvětlit ale ona mě nenechala...
  ,,Ty jsi mě tam normálně nechal! Vykašlal ses na mě a bez jediného slova odešel!" Sice šeptala, ale i tak bylo slyšet, jak byla naštvaná...
  ,,Řekl jsem tvé sestře ať ti to vyřídí... Musel jsem domů..."
  ,,Tak proč jsi mi to alespoň nenapsal?!" Pokračovala.
  ,,Napsal!" Bránil jsem se ale bylo to chabé odůvodnění. Měl jsem jí to alespoň říct... Jsem příšerný přítel...
  ,,Jo, ale pozdě." Zavrčela. ,,Vykašlal ses na mě a napsal, až sis vzpoměl."
  ,,Zabavila mi ho máma..." Zamumlal jsem. ,,Byla naštvaná že jsem byl celou noc pryč..."
  ,,A ty si to necháš líbit..?" Zeptala se a já na ní překvapeně pohledl.
  ,,Vždyť je to moje máma..."
  ,,Ale tobě je už 15! Seš skoro dospělý, měla by pochopit, že nechceš být furt doma. Že chceš trávit čas i s přátely!" Potom na mě upřela pohled. ,,Chceš s námi trávit čas né?" Mlčel jsem. Nebyl jsem si jistý... Ta její parta se mi moc nelíbila...
  ,,Chceš s námi být..." Řekla najednou a přimhouřila oči. ,,Né snad? Chceš být přece se mnou a chceš, abych byla šťastná ne?"
  Zvládl jsem jen lehce přikývnout. Opravdu s nimi chci být..?
  ,,Tak buď správný přítel a udělej to. Pro mě..." Zamrkala na mě a drobně se usmála. ,,Vždyť ty přece chceš mít přátele... Nechceš být sám. Musel jsi se o výkendu cítit tak moc sám... Omlouvám se, že jsem po tobě vyjela... Stýskalo se mi po tobě. Tobě po mě také že..?"
  ,,S-samozřejmě..." Dostal jsem ze sebe. Bez ní jsem se cítil... Sám... Byl jsem sám. Jako tehdy. A já jsem nechtěl být sám... Přesně jak říkala...
  Sám... Bez nikoho... Nick už se se mnou taky skoro vůbec nebavil... Zbyla mi jen Laila... Nesměl jsem o ní přijít.
  Nemohl jsem...
  ,,Tak vydíš." Pousmála se. ,,Tak to řekni své mamě. Pochopí to. Vždyť tě ztrapňuje tím, jak se o tebe bojí u takových hloupostí..."
  ,,Ztrapňuje..?" Zopakoval jsem zaraženě. Vždyť se o mě jen bojí... To by měl snad každý rodič né..?
  ,,Ano Zaine... Jsi velký a silný. Umíš bojovat jako nikdo jiný. Umíš se o sebe postarat ale ona tě drží zpádky. Chová se k tobě jako k malému a ty si to necháš líbit! Seš dost starý na to, aby jsi přespával mimo dům a jí to nemusí vůbec zajímat." Řekla zamračeně.
  ,,A-ale..." Byl jsem z toho totálně zmatený... Co jsem teď měl dělat..? Máma mě měla rada... Bála se o mě. Copak to bylo něco špatného..?
  ,,Někdy si připadám, že nechodím s 15 králíkem ale s malím miminem, co se neustále drží maminky za ručičku..." Řekla najednou zklamaně.
  ,,Ale já nejsem malý. Umím se o sebe postarat sám!" I jako malý jsem to zvládal. Zvladl bych to i teď.
  ,,Tak to dokaž. Ať se za tebe nemusím stidět i já..." Zamumlala a otočila se ode mě. Chtěl jsem ještě něco říct ale úplně jsem ztuhl.
  O-ona se... Za mě stydí..?

<◇>

  Když mě Mark vezl na tréning, neřekl jsem ani slovo. Zato on začal...
  ,,Říkal jsi, že už se chováš dospěle. Tohle mi ale moc dospělé nepřipadá." Stále jsem zamračeně čuměl před sebe. On mě ale dost vytáčel...
  ,,Ty mi k tomu nic neřekneš?" Vyzval mě Mark a já už to nevydržel.
  ,,Je ti do toho pěkdý ho*no tak mě nech být." Zavrčel jsem. Nemůžu se už chovat jako malý... Laila chtěla, abych se choval na svůj věk...
  ,,Co prosím?" Zamračil se. ,,Takhle se mnou mluvit nebudeš." Zavrčel.
  ,,Nejseš můj otec, nic ti do toho není." Zavrčel jsem. A i toho bych neposlechl ani za nic.
  ,,Valerie je na vás sama, tak jí pomáhám. Takže mi do toho je a nedržkuj nebo dostaneš zaracha na celý měsíc."
  ,,Bože..." Vydechl jsem otráveně a protočil očima. Ale už jsem mlčel.

<◇>

  Nikdo mě nevaroval, že Mistrovy volaly v kolik jsem od něj odešel a jestli jsem byl v pořádku... Takže samozřejmě věděl, že jsem nebyl nemocny nebo tak nějak...
  Dostal jsem varování... Bude se to opakovat ještě jednou, a vyhodí mě...
  Nechtěl jsem o tréningy přijít... Dlouho to byla má jedina vyplň života a i teď mě to bavilo ale... Nešlo sloučit můj dosavadní život a vztah s Lailou...
  Prostě to nešlo... A... Já si nemohl vybrat... Vždyť... Tolik jsem toho Laile dlužil... Nemohl jsem dát přednost kréningům před ní...
  Kdyby mu nevolaly, Mistr by nebyl naštvaný... Oni za to můžou...

<◇>

  ,,Co to s tebou poslední dobou je?" Ozval se po docela dlouhé době v autě Mark. Zřejmě už vychladl a já celou dobu opět mlčel...
  ,,Byl jsi tak hodný a laskavý..." Protočil jsem očima. Pořád to umím, ale proč bych byl hodný na někoho, kdo mě neustále poučuje i když mu do toho vůbec nic není?!
  ,,Měl by jsi se přestat stýkat s tou zaječicí. Má na tebe špatný vliv."
  ,,Cože?!" Vykřikl jsem. On. ON mi bude něco nařizovat?! ,,Nas... Jdi někam! Do Tohohle ti už Vůbec nic není!" Včas jsem se zarazil abych nezačal opět nadávat sprostě.
  ,,Od té doby co s ní chodiš seš ke všem tak hnusný. Co si tím dokazuješ? Myslíš si že je to něco úžasnýho? Ubližovat ostatním?!"
  ,,Já nikomu neubližuju!" Zavrčel jsem na něj. Mark raději zastavil na kraji cesty a já chtěl prostě vystoupit a dojít ten kus pěšky ale přímo pod mojí rukou se zamkli dveře. Nabroušeně jsem se na něj otočil.
  ,,Tvé mámě jsi ublížil a zřejmě tě to vůbec nemrzí." Zavrčel.
  ,,Neublížil jsem jí. Jen to s tou svou péčí přehání. Jsem dost starý na to, abych mohl být klidně celý víkend sám a jí to nemusí zajímat!" Zavrčel jsem a vycenil na něj zuby. Ať kouká ty dveře odemnout!