Na začátku bych strašně moc chtěla poděkovat TenMentalniMyval za úchvatný fanart na téma Zaila který zřejmě většina z vás ma dost ráda. 😅

  Opravdu ti moc děkuji za čas, který jsi u toho musela ztrávit...

  A take se omlouvám, že kapitola vychází tak pozdě, jsem na dovolene a až teď jsem se dostala k mobilu 😅
  Omlouvám se

  Vyrazil jsem z domova dřív. Šel jsem za Lailou. Bylo to už pár týdnů, co jsme spolu začaly chodit. Chtěla, abych jí doprovázel do školy. Nedělalo mi to problém, stejně jsem doma neměl co dělat.
  Bohužel si toho samozřejmě všimla máma a začala vyzvídat. Nejprve se o mě bála, jestli jsem se nezapletl s nějakou špatnou bandou nebo tak nějak ale když jí Nick, kterému jsem mimochodem Nic neřekl, vykecal, že jdu za Lailou... No, bylo to ještě horší...
  ,,A kdy mě z tou tvojí slečnou seznamíš?" Ptala se mě skoro každý den... Povzdechl jsem si. Bylo sice od ní milé, že se o mě takhle starala ale...
  Někdy to vážně přeháněla... Vlastně skoro vždy.
  Dojel jsem k Laile akorat ve chvíli, kdy vyšla ven. Měl jsem celkem štěstí, že zastávka autobusů byla skoro před jejím domem.
  ,,Ahoj Zaine~" Usmála se na mě a já jí úsměv oplatil. Když jsem došel až k ní, natáhla se ke mě a dala mi pusu na tvář. Tohle dělala každý den ale i tak jsem z toho byl vždy takový... No...
  Neuměl jsem ten pocit ani popsat... Bylo to zkrádka takové jiné... Asi jsem se takhle měl cítit... Neřekl jsem jí to, protože jsem si připadal trapně za to, že se ani v sobě neumím vyznat a taky jsem jí nechtěl třeba nahodou urazit...
  Vzal jsem si od ní její tažku a společně jsme se vydaly do školy. Jako vždy.
  ,,Chtěla bych tě dneska po škole seznámit s pár mimi přátely." Oznámila mi s úsměvem.
  ,,Ale já nemůžu... Mam tréning..." Zamumlal jsem. A navíc se mi za nějakými jejími přátely nechtělo... Vždyť věděla, že nejsem moc společenský typ. Tak proč mě do toho neustále nutila..? Asi mi chtěla pouze pomoct... Měl bych se asi bavit s ostatními ale k čemu to bylo, když jsem věděl, že mě v první možné chvíli zradí..?
  ,,Zase ten tréning..." Zamračila se Laila. ,,Ten máš pořád! Někdy si připadám že ho používáš jen jako vymluvu, aby jsi nemusel trávit čas se mnou!" Řekla naštvaně a založila si uraženě ruce na hrudi.
  ,,Tak to není!" Bránil jsem se. ,,Vždyť víš jak mi ty tréningy pomáhají..." Vydechl jsem už tišeji a zavřel na chvíli oči.
  ,,A já ti snad nepomáhám?" Zeptala se lehce dotčeně. Stáhl jsem uši. Nemohu říct, že by tohle bylo poprvé... Pár věcí v mém životě jí vadilo... Asi jsem se neuměl přizpůsobit i někomu jinému a to přitom ona mi tolik pomáhala... Věnuje mi svůj čas... Asi bych měl tady...
  ,,Pomáháš. A hodně. Ale... S tímhle ne. Musím chodit na tréning, potřebuju někde vybýt tu energii..." Řekl jsem tiše a natáhl k ní ruku abych jí mohl pohladit po tváři. Ona však škubla hlavou a povzdechla si.
  ,,Nechceš to alespoň zkusit? Zítra je sobota, nemusíme brzo vstávat. Mí přátelé jsou fajn, jistě si s nimi budeš rozumět!" Zastavila se a smutně se na mě podívala. ,,Když jednou zameskáš tréning, stane se něco tak hrozného..?"
  Váhal jsem. Tréningy jsem měl rád... Dokonce mě už i ostatni začali brát jako svého spolubojovníka a né jako vetřelce... Po té, co dva největší potížisté odešly, přesněji byli vyhozeni, to hned bylo lepší... Ale já měl špatný pocit z toho, že to bylo kvůli mě...
  Ale pořád, mohli si za to hlavně oni! Oni mě napadly a snažili se mě zastrašit. Já se jen bránil... A Mistr to viděl...
  Mistr byl zklamaný. Nesnašel, když někdo použije to, co ho pracně naučil k něčemu špatnému... Takže je okamžitě vyhodil a mě ještě pochvalil za to, že jsem bojoval dobře a přitom jen tak, jak jsem musel. Že jsem jim neublížil proto, že mě napadly. Že jsem zvladl vztek...
  Asi jediny úzpěch v mém bezvíznamném životě...
  Laila si zřejmě mého váhání všimla, protože se zatvářila ještě víc smutně...
  ,,To je pro tebe ten trénink důležitější, než já..?" Při těch slovech jsem ztuhl. Popravdě jsem se i lehce zděsil...
  Měla snad pravdu..? Určitě ne! Když spolu chodíme, dokazuje to přece, že k ní něco cítím! Jinak bych si jí nevšímal...
  ,,Samozřejmě že ne." Řekl jsem a povzdechl si. Asi je to teď mou povinností... ,,Půjdu..." Řekl jsem a ona se hned rozzářila.
  ,,Jsi skvělý! Díky!" Vykřikla a objala mě. Také jsem jí pomalu objal. Nějak se mi tohle nelíbilo... Nechtěl jsem zklamat Mistra ale nemohl jsem jí nechat. Jsem teď její přítel ne? Mám být s ní...

<◇>

  Poprosil jsem Nicka aby mi domů odnesl věci. Přišlo mu to divný, přeci jen jsem si je vždy nosil na tréninky. Až se tohle provalí, budu mít průšvih... Doufal jsem že mi máma nezakáže tam chodit nebo že mě Mistr rovnou nevyhodí... Tohle nesnáší.
  ,,Tak fajn." Svolil nakonec Nick. ,,Ale je to vyjímečně. Nejseš jedinej, kterej má po škole kam jít." Zabručel a já překvapeně vztyčil uši. Hned jsem je ale zase stáhl. Ve škole jsem je nechaval stažené... Nesnáším, když mi říkají Jednoouško...
  Oni si vždycky něco našly... Nickovy prozměnu říkaly Nicka. Tede do doby, než jsem jim ukázal, že na Nickyho by si dovolovat neměly.
  ,,Počkej ty..." Začal jsem překvapeně ale Nick mě zarazil.
  ,,Mám kamarády. A to už dlouho." Řekl a vydal se pryč. Zůstal jsem tam zaraženě stát zatím co jsem zíral jak odchází. To jsem opravdu tak nevšímavý? Tak strašnej bratr i přítel..?
  Přitiskl jsem uši víc k hlavě. Zdalo se mi to nebo na mě byl naštvaný? Co se to poslední dobou děje?! Vždyť to on mě do tohohle přemlouval...

<◇>

  Táhla mě někam pryč. V téhle části města jsem už dlouho nebyl... Nějak se mi tu nelíbilo...  Připomínalo mi to tu mé "dětství."
  ,,Proč jdeme sem? Neříkala jsi, že mě seznámíš s svými přáteli..?" Zeptal jsem se mírně nervózně. Tohle se mi pomalu přestávalo líbit...
  ,,Taky že ano." Usmála se a zastavila. Pohlédl jsem před sebe a uviděl partu, o které jsem hned věděl, že Přatelit se s nimi bude znamenat jeden velky problém...