Seděl jsem ve své lavici a naštvaně čučel do blba. Nick mě poslední dobou fakt štval...
  Já, a nějaká holka... Já?! To ho při tom napadení museli praštit i silně do hlavy nebo fakt nevím, co si to v té palici usmyslel...
  Vždyť to byla taková blbost! Opovrhuju všemi těmi páry! Vždyť je to nechutný... Jak někdo může někomu natolik důvěřovat?! Vždyť je to furt dokola. Ukažte mi tady na škole jediny pár, který je spolu přes půl roku a já vám budu smekat. Co půl roku! Čtvrt stačí. Páry se rozcházejí, manželé rozvádějí, nejlepší přátelé nenávidí. Tohle máme v krvy všichni. Párování je pitomost...
  ,,Čau." Ozvalo se vedle mě a já si položil hlavu na desku stolu. ,,Seš dneska nějak mimo co?" Řekla s úsměvem. Já jen podrážděně zavrčel. ,,Zaine?" Zeptala se trochu zmateně.
  ,,Dej mi pokoj." Zavrčel jsem. Neměl jsem na ní náladu. Nesnáším jí! Proč musí být můj bratr takovy imbecil, že si o téhle blbce myslí, že by se mi...
  Podrážděně jsem vydechl. Nemysli na to... Seš díky tomu jen víc a víc naštvaný...
.
.
.
JENŽE TO PROSTĚ NEŠLO!!!

<◇>

  ,,Hele Zaine, co s tebou poslední dobou je?" Zeptala se mě náhle. Už jsem si uklidil věci do skřínky a chtěl odsud co nejdřív vypadnout. No jo, už to bylo přes týden co jsem byl takhle podrážděný. Ona mě však před školou dostihla...
  ,,Co ti je po tom?" Odsekl jsem a přidal do kroku. ,,Přestaň za mnou furt nézt."
  ,,Zajímá mě, proč si tak mrzutý!" Odpověděla na mou otazku a druhou větu zřejmě ignorovala. ,,Tak co se stalo?" Zeptala se starostlivě. Už mě to prostě nebavilo!
  ,,Ty ses stala!" Zastavil jsem se a otočil se naštvaně na ní. Překvapeně se zarazila a nechápavě na mě pohledla.
  ,,C-co..?" Vykoktala. Už jsme byli dál od školy takže na nás všichni nečuměli. Alespoň že tak...
  ,,Furt za mnou lezeš, furt se na něco ptaš! Štve mě to! Štveš mě! Co se mi furt ryješ do života?! Nic ti do toho není! Prostě buď jako ostatní a DEJ MI POKOJ." Řval jsem na ní jak kdybych si měl vyřvat plýce.
  Najednou jsem se přistihl, jak jí tlačím pomalu ke zdi. Ruce jsem měl zatnuté v pěsti až jsem si zaryval své dlouhé drápy do dlaní. Přitom jsem na ní hrozivě cenil zuby...
  ,,Tak prostě nejsem jako ostatní!" Taky vykřikla, ale tišeji. V jejich očích jsem viděl strach... Po tvářích jí začali ztékat slzy a já se trochu stáhl. Co to zase dělám..? Zas jsem se nechal ovladnout vztekem... ,,Zajímají mě ti kolem mě! Zdálo se mi, že seš fajn! Bylo mi líto to, jak tě všichni pomlouvaly! Myslela jsem, že..." Na chvili se zarazila.
  ,,Ale oni měli pravdu..." Zašeptala najednou a já sebou lehce cukl. C-co..? ,,Jsi zlý... Měla jsem je poslechnout..." Zašeptala, otočila se a rozběhla se pryč.
  Zůstal jsem tam zaraženě stát. Potom jsem sklopil pohled na mé roztřesené ruce. Dlaně jsem měl celé od krve. A stačilo by málo, a mohlo to dopadnout hůř...
  Přitiskl jsem uši k hlavě a začal couvat. Zase... Zase jsem to udělal! Mohl jsem jí ublížit!
  Rychle jsem se otočil a rozběhl se pryč. V hlavě mi stále hučelo. Nesledoval jsem, kudy běžím... Mohl jsem myslet jen na jedno...
  Mohl jsem jí ublížit...

<◇>

  Ten den jsem domů přišel hodně pozdě. Dlouho mi trvalo, než jsem vůbec začal vnímat... Asi třikrat mě při tom málem něco srazilo...
  Mámu jsem vyděsil k smrti... Samozřejmě že se o mě bála... Když jsem však přišel domů, byl jsem jak bez duše. Nechal jsem jí aby mě objala a vyslechl si to, jak se o mě bála a jak už to nikdy nesmím udělat. Jen jsem to odkýval a zalezl si do postele.
Další den jsem přišel do třídy dřív a čekal jsem na ní. Chtěl jsem se jí omluvit... Nemohla si sednout jinam, tak jsem si prostě sedl do lavice a čekal.
  A netrvalo dlouho a zkutečně byla tu. Ani na mě nepohledla a jen si sedla vedle mě. Opět si odsunula žitly jak nejvíc to jen šlo a já si uvědomil, že mě to bolí... Najednou jsem to tu nevydržel ani pět minut... Všude byl hluk jak si všichni povídaly ale mě připadalo, že je tu až moc velký ticho...
  Protože tu nebyl slyšet jeden určitý, sice trochu otravný ale milý hlas...
  Už jsem to prostě nemohl vydržet... Se staženýma ušima jsem se na Lailu podíval.
  ,,Lailo..." Začal jsem ale uvědomil si, že nevím, jak mám pokračovat... Ona mě zatím úspěšně ignorovala.
  ,,J-já... Omlouvám se. Neměl jsem se tak chovat... Nezasloužila sis to. Byl jsem naštvany a vybil si to na tobě..." Ani se nehla a já pomalu uhl pohledem. ,,Měla jsi pravdu... Jsem... zlý..." Zamumlal jsem. ,,Bojím se, že o mě ostatní zjistí něco, co nechci a jsem kvůli tomu na ně zlý... Mrzí mě, že jsi to schytala i ty..." Zašeptal jsem. Pořád nic neříkala. Svěsil jsem ramena.
  ,,Opravdu se om..."
  ,,Mlč, už začala hodina." Utla mě příkře Laila. Uhl jsem pohledem.
  ,,Omlouvám se..." Zašeptal jsem a položil se na lavici. Samozřejmě... Pos*al jsem to, proč by mi to odpustila?

<◇>

  Celý den se mnou neprohodila ani slovo. Každou přestávku vstala a raději pochodovala sama po druhé straně třídy než aby vedle mě musela sedět...
  Samozřejmě si toho všiml Nick a musel to hned okomentovat...
  ,,Cos udělal?" Zeptal se hned a sedl si ke mě. ,,Tos snad udělal naschval kvůli mě..." Zamračil se a já si jen povzdechl.
  ,,Říkal jsem to... Se mnou se bavíš jen ty..." Zamumlal jsem a on se zachmuřil ještě víc.
  ,,Ty seš fakt blbej že? Vždyť ses jí líbil!" Pohledl jsem na něj stylem: ,Z jaké jsi spadl planety..?'
  ,,To ani náhodou..." Zavrčel jsem. Jak bych se jí mohl líbit. Já?! Bylo to směšné...
  Potom jsem se však zarazil a pohledl na něj. ,,Hej... Tyhle věci řeší holky..." Alespoň ty u nás jo... On se na mě jen zašklebil a vstal.
  ,,Přemýšlej o tom." Řekl.
  ,,Myslím že jsem se tě na nic neptal." Odsekl jsem a opět se položil na lavici. Dal jsem mu tím jasně najevo, že se o tom už nechci, a taky nebudu, bavit.