,,Z-zeine..?" Zvolal trochu ustrašeně. Já se jen ušklíbl a naklonil hlavu na stranu.
  No? Co chceš? Neumíš se snad rozhodnout? Vždyť si mě tam nechtěl! Tak co sem sakra lezeš?!
  ,,Prosím! Vrať se domů..!" Jo... Jasně.
  ,,A proč?" Řekl jsem znuděně. Zahákl jsem se nohama za zábradlý a spustil k němu hlavu. Docela se mě lekl. Ušklíbl jsem se. ,,Aby jsi měl zas na koho řvát? Díky, nechci." Ulice na mě zvláštně působila... Byl jsem tu tak hodinu a jak se teď chovám..?
  ,,Omlouvám se! Ujelo mi to. Byl jsem naštvaný, nechtěl jsem to říct..." Sklopil své krádké uši a prosebně se na mě zadíval.
  ,,Když jsme naštvaní, říkáme pravdu. Bez podvodu, bez ostychu." Řekl jsem jen. Já vím, že to tak uvnitř cítil už dlouho ale až teď to vypustil z pusy.
  ,,Cože?! Né! Naopat! Když jsme naštvaní, říkame věci, které říct nechceme..."
  ,,Ale cítíme je uvnitř." Dokončil jsem za něj a pustil se dolů. Ještě ve vzduchu jsem se přetočil na nohy a dopadl tak do dřepu. Rychle jsem se však narovnal. Stáli jsme od sebe jen pár centimetrů. Hrdě jem se narovnal. Byl jem vyšší, než on. Vlastně jsem byl vyšší, než jakýkoliv z mých spolužáků.
  ,,Vím, co si o mě myslíš. Nejsem tak najivní jako kdysy. Takže proč tu jsi?" Zavrčel jsem nenávistně a sledoval, jak se mu naježil snad každý chlup.
  A pak mi něco došlo. Bylo pozdě a tohle bylo daleko odsud. Sám by se sem hned tak nedostal...
  ,,Máš problém co?" Ušklíbl jsem se. ,,Tvoje máma se vrátila domů a zjistila, že jsem pryč..." Úsměv mi zmizel z tváře. ,,Všichni jste stejní. Záleží vám jen a jen na sobě..."
  ,,Ale Zaine..." Začal ale zlomil se mu hlas.
  ,,Tak jí jdi říct, že už mě tam nechceš!" Vybýdl jsem ho troch víc hlasitěji, než jsem měl původně v plánu..
  ,,A-ale..." Začal znovu ale tentokrát jsem ho přerušil já.
  ,,TAK JÍ JDI ŘÍCT, ŽE MĚ NENÁVIDÍŠ!" Zařval jsem na něj. Bylo to tak vždycky. Každý, s kým jsem byl mě jen využil a pak odkopl. Vždyť mě nemohl mít rád nikdo. Mě musely všichni nenávidět...
  ,,Já tě ale mám rád!" Vykřikl taky, ale né tak nahlas jako já. Spíše hystericky... ,,Mám tě rád! Jsi skvělý bratr! To já ne! Promiň... Choval jsem se hloupě... Prosím... Vrať se domů..." Po tvářích mu ztékaly slzy...
  Trochu jsem se zarazil. Už zase to dělám... Ubližuju ostatním...
  Najednou jsem si uvědomil, co dělám. Žít s Nickem a jeho mamou bylo to nejlepší, co se mi mohlo stát a já bych to pro takovou hloupost zahodil... Jsem idiot...
  Vzal jsem Nicka za ramena a počkal, až se mi podívá do očí. Když ke mě konečně zvedl ty své uslzené modré oči, začal jsem se cítit provinile...
  Přitáhl jsem si ho do obětí. ,,Promiň mi to... Choval jsem se jak totalní idiot..."
  ,,Ty né, to já..." Zašeptal a taky mě objal. ,,Neměl jsem nic takového říkat... Byl jsem naštvany a neuvědomil si, jak ti tím můžu ublížit... Prosím... Vrať se domů. Já to tak nemyslel..."
  Musel jsem se lehce pousmát. Tohle mu chybělo... Chvíle, kdy mě Nick neignoroval nebo kdy na mě neřval že jsem to pokazil...
  ,,Jsi můj bráška... Měl jsem tě nechat. Měl jsi právo na mě být naštvaný..." Zašeptal jsem.
  Chvili trvalo, než jsme se od sebe odtáhli. Potom jsem ho vzal za ruku a začal ho vést pryč.
  ,,Tak pojď, půjdeme domů..." Řekl jsem a chtěl vyjít na ulici ale ztuhl jsem, když jsem tam zpatřil někoho opírat se ve stínu o zeď.
  ,,A helemese, kohopak to tu opět máme?" Při tom hlasu jsem ztuhl. Proč zrovna on...
  Ten někdo vyšel ze stínu. Byl to čistě bílí pes... Jeho modré oči plály nenávistí a přes čumák a tvář se mu táhly dlouhé jizvy...
  Na sucho jsem polkl a začal se nepatrně rozhlížet. Jistě tu nebyl sám. On nikdy nechodil sám.
  ,,Zaplatíš za to, co jsi mi udělal." Zavrčel Enard a vycenil zuby. Šlehl pohledem po Nickovy a zašklebil se. Asi se chtěl usmát ale rozhodně mu to nešlo...
  ,,Vypadáte jak dva teplouši..." Pokusil se mě urazit a luskl prsty. V tu chvíli se ze všech stran začala vynořovat jeho smečka a já si uvědomil, v jaký p*dely právě jsme...
  Začal jsem zběsile přemýšlet. Kruh utvořeny kolem nás se pomalu ztahoval jako smyčka. Nebude trvat dlouho, a vrhnou se na nás...
  Bylo jich moc na to, abych se jim mohl bránit a zároveň k tomu ještě bránit Nicka... A potom jsem si vzpoměl na ten žebřík od požárního schodiště...
  Byl přímo za námi. Nebyl zcela vytažený ale dalo se na něj vyskočit. Pokud by jsme byli dost rychlí, mohly by jsme ho vytáhnout dřív, než by se k nám ztihly dostat...
  ,,Až řeknu teď..." Zašeptal jsem směrem k Nickovy ale nezpouštěl oči z Enarda. ,,Vylezeš po tom žebříku co je za námi nahoru. Ale teď se na něj nedivej." Rychle jsem dodal když jsem zahledl, jak se Nick začal otáčet. Tím by nás akorát prozradil...
  ,,Teď." Řekl jsem a okamžitě se otočil. Nebyl pro mě problém vyskočit na ten žebřík ale pro Nicka to nebylo tak snadné...
  Rychle jsem se otočil abych mu podal ruku a vytáhl ho nahoru. Zastavil mě však Nickův výkřik...
  Vyděšeně jsem pohledl dolů a zpatřil, jak ho pár psů drží za nohy. Rychle jsem Nicka chytil než ho stihly stáhnout dolů...
  Snažil jsem se ho udržet nahoře ale proti mě byli asi tři psy a samozřejmě gravitace...
  Pohlédl jsem na Nicka a v jeho očích jsem zpatřil strach a slzy...
  Za tohle můžu já. To já je naštval. Nesmím dovolit, aby za to zaplatil Nick...
  Pohledl jsem mu pevně do očí. ,,Drž se a pak zvedni ten žebřík." Řekl jsem rázně a bez zaváhání. On si tohle nezaslouží...
  ,,C-co..?" Dostal ze sebe roztřeseně. Povzbudivě jsem se na něj usmál a pustil jeho ruce. ,,Počkej!" Křikl zděšeně a křečovitě se chytil mřížové podlahy aby nesjel dolů. ,,Nenechávej mě tu! Prosím!"
  ,,Promiň..." Zamumlal jsem a pohledl dolů. Tohle bude bolet...
  ,,Enarde!" Zařval jsem. ,,Pojď bojovat jako chlap a neschovavej se za tu svou smečku jako srab!"
  ,,Zeine ne!" Ozval se okamžitě Nick když mu doslo, že ho tam nechci nechat ale já ho nevnímal. Byla to jediná možnost, jak Nicka zachránit...
  Přehoupl jsem se přes zábradlí a skočil dolů.