Šel jsem dál po ulici a nevšímal si lidí, co kolem mě procházeli. Bylo to již tak dlouho, co jsem tu byl. Takhle...
  Pomalu jsem zvedl roztřesenou ruku k mému krku a z pod trika za kožený řemíne vytáhl ten zub. Vydržel se mnou tak dlouho...
  Jak jsem si ho prohlížel, do očí se mi začaly drát další slzy. Dostal jsem ho tehdy od Nicka...

  (Já vím, že je strašně hubený ale už se mi to nechtělo předělávat 😂)

  Neubránil jsem se myšlenkám na něj. Co jsem udělal tak strašného, že mě začal nenávidět..? Kdy se to stalo? Nebo to snad bylo vždycky a já si toho jen nevšiml..? Možná jem to jen nechtěl vidět...
  Zastavilo mě troubení auta. Zvedl jsem pohled a úplně ztuhl. Přímo proti mě jelo auto...
  Nebyl jsem zchopný se hnout. Srdce se mi divoce rozbušilo. Mohl jsem jen s rozšířenýma očima sledovat, jak se na mě řítí to auto a...
  Pocítil jsem až zvláštně děsivý klid... Mé vzpomínky se mi promítly před očima. Měl jsem dokonce možnost spatřit maminčin usměv... Né paní Goldovou... Mou Zkutečnou mámu... Viděl jsem jí sice jen jakoby v mlze, ale stejně jsem se musel pousmát.
  Jenže tahle chvíli štěstí trvala jen par sekund, potom to pokračovalo už ne tak moc příjemně...
  Slyšel jsem tátovy nadávky a skoro až citil tu bolest od jeho pěstí...
  Cítil jsem strach, když jsem se opuštěný ocitl na ulici.
  Cítil jsem naději, když za mnou tehdy přišla Rous... Vybavil se mi ten moment do naprostých detailů...
  Seděl jsem v uličce a tiše brečel. Snažil jsem se najít pomoc u lidi okolo ale ti mě jen s nadávkami odhaněli nebo mě ignorovali. Byl jsem zoufalý. Bál jsem se samoty a neměl, kam jít. A najednou se tam oběvila Ona... Jako anděl z nebes, kterého poslala moje maminka...
  Chovala se ke mě tak moc mile... Dala mi najíst... Opravdu jsem si myslel, že jsem si našel někoho, kdo by mě měl rád...
  Mě... Jak bláhový jsem tehdy byl. Jen mě využívala. Stejně, jako Lola. Když mě tehdy nechala v té uličce a naštvaně odešla s tím, že tam mám klidně chcípnout, čekal jsem na ní... Seděl jsem tam skoro celý den ale ona nikde... Tehdy jsem pochopil, že nemůžu nikomu věřit...
  Ale zřejmě jsem na to neustále zapomínal... Tolik bylo těch, co mě zradily... Tolik bylo těch, co mi ubližovaly. Protože mě nemůže mít nikdo rád...
  Zase to bylo stejné. Teď s Nickem... Akorát mu to trvalo déle...
  Najednou už jsem se nebál. Pochopil jsem, že si tímhle jen protahuji trápení... Možná je čas to zkončit.
  Z tranzu mě probralo další zatroubení. To auto stálo jen kousek přede mnou a z okénka na mě pořvával ten naštvaný řidič.
  ,,Vypadni z té cesty ty magore!" Raději jsem se vrátil zpět na chodník a rychle od tamtud zmizel. Když jsem se pak nad míma myšlenkama zamyslel, po zadech mi přejel mráz a já se sám sebe zděsil. Já opravdu chtěl, aby mě srazil... Chtěl jsem být mrtvý...
  A... Nebylo by to nakonec dobře? Měl bych to za sebou a... A už bych nikoho neotravoval a nekazil mu stále život...
  Mé myšlenky ně na jednu stranu uklidňovali a na tu druhou děsili. Byl jsem ze sebe zmatený...
  To už jsem se opravdu zbláznil?

<◇>

  ,,Nechte mě být!" Ozvalo se vzdáleně a já úplně ztuhl. Rozhlédl jsem se po okolí ale nevypadalo to, že by si toho všiml někdo další...
  Že by se mi to zdálo..? Zase začínám šílet? Nejsem na ulici ani hodinu a už zas slyším hlasy...
  ,,Pojď sem ty zlodějská špíno." Ozval se další hlas a mě došlo, že to není moje fantazie. Samozřejmě. Lidé to raději ignorují aby neměli problemy...
  Opatrně jsem se vydal za těmi hlasy. Nechci zase něco schytat ale já nebyl jako ostatní... Já to Nemohl ignorovat... Vždyť předtím jsem na tom byl stejně a ptal se, proč to ignorují a nepomůžou mi...
  Nakoukl jsem přes roh budovy a překvapeně zamrkal. Byli tam dva nějací psy a drželi bílorůžovou lišku ke zdi. Třetí -bílý medvěd- jí mezitím mlátil...
  Zamračil jsem si. Sraby! Tři na jednoho... A k tomu na holku... Už jsem se tam chtěl bezhlavě vrhnout ale naštěstí jsem se včas zastavil.
  Vzpoměl jsem si na to, co nám říkal Mistr... S dobrým výcvikem a chladnou hlavou jde porazit každého...
  Musel jsem se uklidnit... Oni byli tři, a jistě nebudou bojovat fér... Rozhledl jsem se a ze země vzal skleněnou láhev.
  Musel jsem na to jinak... Tak, jak oni... Mistr by mě za to sice nepochválil ale...
  Nečestně.
  Došel jsem až k tomu medvědovy a rychle ho ze zadu přetáhl tou flaškou po hlavě. Ozval se zvuk tříštícího se skla a on se skacel k zemi.
  Trochu jsem se lekl, jestli jsem nepoužil až moc síly ale nemohl jsem se tím zabívat...
  Tou flaškou, teď už jen střepy z ní, jsem namířil přímo na jednoho z těch psů. Rozbitá skleněna láhev uměla být smrtící nástroj, i kdyz to i mé drápy...
  ,,Vypadněte odsud." Zavrčel jsem. Nemusel jsem je pobízet dvakrát. Okamžitě se daly na útěk a toho medvěda tu nechali. To vše k "přátelství."
  Pohledl jsem na tu lišku, která vlivem toho, že ji pustili spadla na zem. Neviděl jsem ji tak do obličeje.
  Chtěl jsem odejít ale zastavil jsem si při jejich prudkých slovech.
  ,,Zvladla bych to sama, neměl ses do toho srát." Nevděčnice... Měl jsem jí nechat ať jí zmlátí.
  ,,Jo, jo. Jasně. Jen si dál hraj na hrdinu." Protočil jsem očima a strčil ruce do kapes. Nabroušeně zavrčela a pokusila se vstát. Samozřejmě sebou málem flákla o zem. Málem. Chytil jsem jí. Ani jsem nevěděl, proč to sakra dělám.
  ,,Nech mě bejt." Zavrčela a pokusila se mi vyškubnout. Byl jsem na ní však moc silný. A už mě to přestávalo bavit.
  Stale držíc jí pod ramenem za ruku jsem jí přitlačil ke zdi. ,,Tak hele, nemusel jsem ti pomáhat. Mohl jsem se na tebe vysrat a nechat je, ať tě tu klidně zabijou nebo znasilní tak drž alespoň hubu." Nemusel jsem být tak prudký, ale dneska jsem měl prostě blbou náladu. Nepotřeboval jsem, aby mi jí kazila ještě o to víc...
  Vzpurně zvedla hlavu a zahleděla se mi do očí. A v tu chvíli mi došlo, že jí znám...

  Nechci se nijak chlubit, ale je jen málo věcí, které mě potěší... (Nejčastěji to jsou komentáře tady na Wattu...) ale řwkla bych, že se v kreslení celkem zlepšuji co myslíte?

Můj úplně první digitální obrázek na tabletu...
8.6.2018
Čas: 2:05

11.5.2019
Čas: 1:29

Co si o tom myslíte vy? Já jsem na sebe snad i trochu hrdá...