Seděl jsem na židly v ředitele. Už zase tu... Tentokrát však vedle mě seděla máma. Nechtěl jsem jí takhle trápit ale... Nemohl jsem to nechat být! To prostě nešlo...
  ,,Je tu jeden den. Jeden den! A už někoho napadl!" Rozčiloval se ředitel a já sklopil pohled i uši. Strašně mě bolel čumák a jistě se mi už na oblyčeji začaly tvořit modřiny ale ten druhej dopad hůř!
  Jen jsem bránil sveho bráchu! Nikdo se mu nebude posmívat!
  ,,Je mi to opravdu strašně líto... Zaina to take mrzí. Budu se snažit to vyřešit... Ale on jen bránil Nicka..." Mrzí mě jen to, že jsem ho nezmlatil víc.
  ,,Děti se mezi sebou pošťuchují pořád! Je nepřijatelné aby je za par slov zmlátil!" Pro sebe jsem si zavrčel. Viděl jsem na mamě, že jí to hodně mrzí. Ale mě ne. Prostě jsem jim ukazal, že se mnou ani s mím bráchou nebudou zametat! A jestli na ní nepřestane ten lev řvát tak něco uvidí...
  Už jsem se chystal, že po něm vyjedu, bylo mi jedno, jaké to bude mít nasledky, když se náhle otevřely dveře a dovnitř vešel...
  Překvapeně jsem na něj zůstal hledět. Co tu Mark dělal..?

<◇>

  Ani jsem to nestihl pořádně zpracovat a Mark to... Vyřešil... Pro teď to nechal ředitel být a s rodiči toho kluka to taky vyřešil.
  Když jsme se vydali domů, mamka mu neustále děkovala.
  ,,V pohodě, udělal jsem to rád." Řekl už po několikáté Mark. ,,Nechala by jsi mě se Zainem chvíli o samotě? Do večeře ti ho vrátím..." Mamka byla trochu zmatená, ale dovolila mu to a nasedla do auta, kde na ní stále čekal Nick. Ten se na mě zmateně podíval, když mamka nastartovala a odjela.
  ,,Tak..." Začal Mark. ,,Řekl bych, že bychom si měli promluvit." Stáhl jsem uši. Jeho hlas zněl najednou tak přísně... Cítil jsem se najednou jak zpráskany pes...
  ,,Chápu, že chceš chránit Nicka, ale nemyslíš si, že to trochu přeháníš? Kvůli par slovům se s ním hned poprat? A k tomu hned první den?" Dal si ruce v bok a přísně se na mě podíval. Přikrčil jsem se a automaticky se připravil na trest...
  ,,Zaine... Vím, že na ulici to asi bylo jiné, ale teď jsi ve škole, musíš se ovládat." Mluvil stále klidně, ale i chladně...
  ,,J-já vím..." Zašeptal jsem. ,,A-a-ale nemůžu si pomoct! Jak jinak bych jim měl ukazat, ať to nedělají? Z kralíka mají všichni jen srandu!" Musel jsem se nějak hájit. Neměl jsem na vybranou!
  ,,A to je tvůj jediny důvod?" Zeptal se Mark a já se zarazil. Byl, samozřejmě že byl! Naštvali mě a...
  Zarazil jsem se. ,,Naštvalo mě to, co Nickovy říkaly..." Zamumlal jsem.
  ,,Takže nezvládáš svůj vztek..." Řekl rozhodně Mark. Z jeho hlasu bylo jasné, že to věděl a že to ze mě chtěl pouze dostat. Abych to sám přiznal... Bylo vidět, že je policista... Ale na mě si ty své tryky zkoušet nemusel...
  Cítil jsem se jak u vyslechu. Měl jsem před sebou policistu, i když bez uniformi. Jako bych najednou Marka ani neznal... Svěsil jsem ramena a pohled zabodl do chodníku, po kterém jsme šly. Nechal jsem se lehce vytočit a potom... Potom jsem byl už moc zuřivý na to, abych se držel zpadky...
  To uvědomění mi skoro až vyrazilo dech... Já nepatřím mezi ostatní děti... Jsem pro ně moc nebezpečný...
  ,,Ano..." Zašeptal jsem přiškrceně.
  ,,Takže bys potřeboval místo, kde by ses vybil. Nějaky sport, jistě by ti to pomohlo." Překvapeně jsem zamrkal. Cože..?
  Došli jsme až k jeho autu. Otevřel mi dveře od zadního sedadla a já si poslušně sedl dovnitř. K mému překvapení se však posadil vedle mě z druhe strany a vzal do rukou notebook.
  ,,Kroužků je spousta, jistě najdeme něco pro tebe." Řekl a začal v něm hledat. Překvapeně jsem na něj hleděl. Proč mi vůbec pomáhá..? Vždyť nemusí... Nebo snad musí..?
  ,,Co takhle fotbal?" Zeptal se a ukázal mi par obrazků. Ne moc nadšeně jsem si to prohlížel.
  ,,Honit se za míčem..?" K čemu to je? Nechápal jsem.
  ,,Dobře," zasmál se Mark. ,,Tohle tě neoslovilo, nevadí. Hledáme dál..."
  Nic se mi však nelíbilo. Nezdálo se mi to jako zábava... Už jsem chtěl říct Markovy, že to nemá smysl, ať nade mnou neztrácí čas, když jsem oběvil něco, co mě překvapilo.
  Bylo to video. Stáli tam naproti sobě dva kocouři. Ani né o par sekund jeden ležel na zemi. Pár rychlých pohybů, a ten druhý ho totálně uzemnil! Tohle bylo zajimavý a hlavně i užitečný! Bojovat umím, ale tohle bylo něco zcela jineho...
  Tohle byli profesionálové. Bylo to působivé a z nějakého důvodu jsem si přál to umět... Potom by si na mě už Nikdo netroufl!
  Mark si zřejmě všiml, že mě to tak zaujalo a povzdechl si.
  ,,No... Jsme tu, aby jsi se přestal prát, ne aby tě v tom někdo ještě podporoval a učil tě to..." Začal trochu váhavě a já sklesl. Jasně... Mělo mi to hned dojít...
  ,,Jo, jasně... Promiň. To je fuk, oni by mezi sebe stejně králíka nevzaly..." Snažil jsem se znít, jako by se nic nestalo ale opak byl pravdou.
  Mrzelo mě to, že na to nemůžu ale nemohl jsem s tím nic dělat. Bylo to už takhle dané. Mohu si za to sám. Navíc...
  Kdo by Mě chtěl? Můžu být rád za mamku a Nicka... I za Marka. Mohl se na mě už dávno vykašlat a místo toho tu stále byl...
  ,,Hele..." Začal po chvíli Mark. ,,Možná... Možná by to ale fungovat mohlo... Vybil by ses tam, a už by jsi neměl náladu se prát ve škole... Navíc... Je tam i soustředění, které by ti mohlo pomoct s tvými výbuchy..."
  Překvapeně jsem se na něj podíval. To myslí vážně? On by mi to dovolil?!
  ,,Ale musíš se chovat slušně. Dokaž ve škole, že umíš být i jiný, dobře? Ten kroužek bude za odměnu." Dodal Mark, když viděl mé nadšení.
  ,,Jasně!" Řekl jsem nadšeně ale pak se zarazil. ,,Ale... Co mamka..? Nebude jí to vadit?"
  ,,S ní to domluvím, když mi slíbíš, že už neuslyším o Žádné rvačce, jasné?"
  ,,Jo!" Vykřikl jsem šťastně a samím nadšením ho objal.