O pár týdnů později:
  Ráno jsme já a Lola jako každý den vyrazili jednou uličkou k nádraží. Když jsme došli k podchodu, zjistili jsme, jaké je dneska počasí. Strašně moc pršelo...
  Lola naštvaně vydechla. ,,V tomhle se nám moc dařit nebude..."
  Měla pravdu. Lidé, kteří procházeli podchodem, kde jsme zůstali, se většinou tvářili dost naštvaně, spěchali domů do tepla a nechtěli nad námi ztrácet čas...
  Po už třetím vlaku plném naštvaných lidí ke mně Lola přišla a dala mi do ruky trochu mokrý rohlík a oklepala se, aby ze svého kožichu dostala vodu. Pro mě to byla dost nepříjemná a studená sprcha.
  ,,Springu." Oslovila mě dřív, než jsem stihl poděkovat za jídlo. ,,Teď půjdu dál do centra. Ty zůstaneš tady, jasný? Budu se snažit přijít co nejdřív, ale nic neslibuji, takže když se začne stmívat a já se nevrátím, vrať se domů touhle chodbou. Ano?" Lehce jsem přikývl. Nebylo by dobré jí moc vzdorovat. Na to už jsem stihl přijít.
  ,,Fajn. A tady..." Podala mi nějaké peníze. ,,Pokud by tě nechtěl Enard pustit dovnitř, tak mu to dej." Jako vždy, pomyslím si, znovu přikývnu a ona odejde.
  Zůstal jsem tu sám, a tak jsem jen sledoval jak déšť smývá poslední zbytky sněhu.
  Už nebyla taková zima a když zasvístilo sluníčko, což by teď nehrozilo, bylo i celkem teplo.
  Posadil jsem se dál od vchodu, aby mě nikdo z lidí procházející podchodem neviděl a sundal jsem si svou šálu. Tu jsem položil na zem vedle sebe a do jejích záhybů vložil peníze od Loly. Chvíli jsem tam seděl ve tmě a jedl rohlík. Tmy už jsem se dávno nebál. Stejně jako samoty. Pořád mi byla nepříjemná, ale věděl jsem, že se Lola vrátí. Vždycky se vrátí.
  Po dojedení rohlíku jsem si přes hlavu přetáhl své velké šedé triko a položil ho k šále. Na sobě jsem měl už jen tmavě šedé kalhoty a na krku ten přívěšek.
  Vzal jsem ho do ruky a povzdechnu si... Však já mu ho jednou vrátím!
Vykoukl jsem ven z chodby a rozhlédl se. Poslední lidé z tohohle vlaku odešli a nádraží se znovu vyprázdnilo. Vyšel jsem ven a vstoupil do déště. Proudy vody mi stékaly po mé mastné srsti. Už dlouho jsem to potřeboval. Byl jsem strašně špinavý a déšť byl i celkem teplý.
  Když mi ale začínala být zima, pochopil jsem, že už to stačí a vrátil se zpátky do podchodu.
  Ze svého kožichu jsem vytřásl co nejvíc vody to šlo. Zůstal jsem stát u svých věcí. Voda ze mě tekla proudem, ale to bylo hlavně díky kalhotám.

  Lola se do večera nevrátila, a tak jsem vzal své věci a už téměř suchý jsem se vydal chodbou domů.
  Už jsem byl skoro u vchodu. Tam mě však čekal Enard. Neměl jsem ho rád. Vždy mi z něho naskočila husí kůže. Byl přísný a dost často naštvaný.
  ,,Kampak prcku?" Zasmál se hned, jakmile mě uviděl a já se přikrčil. ,,Kde máš Lolu?" Zeptal se s úsměvem. Měl jsem z něho strach.
  ,,Brzy přijde, pane." Odpověděl jsem a podal mu peníze. On si je prohlédl, ale pak se zamračil.
  ,,To je málo." Zavrčel a chytil mě za šálu. Vyzdvihl mě do vzduchu. Zalapal jsem po dechu. Nemohl jsem dýchat...
  ,,M-minule to s-stačil-lo..." Zasýpal jsem a rukama se snažil uvolnit sevření mé šály okolo mého krku. Začínal se mi mlžit zrak.
  ,,Ale teď to nestačí." Zavrčel na mě a pustil mě na zem. Rozplácl jsem se na zemi a snažil se popadnout dech.
  ,,Tentokrát..." Zavrčel Enard. ,,Ti to odpustím. Ale příště...!" Nemusel ani dokončovat větu. Vystrašeně jsem vletěl dovnitř.
  Rozhlédl jsem se po místnosti. Tohle teď byl můj domov...
  Kulatá, místnost s trubkami. Chladná, jako všichni v ní...
  Nešel jsem za nimi. Bella se se mnou od té doby, co se pohádala s Lolou, nebaví...
  Lola vylezla na trubky a mě opět nechala dole. Vydal jsem se za Naomi a Bellou, ale když jsem se k nim přiblížil... Bella na mě začala vrčet.
  Vyděsilo mě to. Ona jen na mě dál vrčela.
  ,,B-Bello...?" Zašeptal jsem se slzami v očích. Nechápal jsem, co se děje. Co jsem udělal? Ona na mě však zavrčela.
  ,,Jdi si za tou svojí bílou ču*kou a nás nech být!" Nechápavě jsem se podíval na Naomi, ale ta jen omluvně sklopila uši.
  Povzdechl jsem si a posadil se pod Loliny trubky. Od té doby spím tady a sám. Bella mi chyběla i přes to, že byla jen kousek ode mě...
  Chybělo mi její přátelství.

<◇>

  Zavřel jsem oči a pokusil se usnout. Jak jsem se snažil usnout, znovu jsem zavzpomínal.
  Ležel jsem na zemi zabalený do tenké deky. Bylo mi smutno. Nahoře jsem viděl pouze Lolin ocas. Víc jsem k sobě natiskl svou deku. Byla mi zima a byl jsem sám..
  Najednou jsem uslyšel velmi tiché kroky. Otevřel jsem oči a podíval se na toho, kdo ke mně šel.
  Byla to Naomi. Překvapeně jsem se na ní podíval a zvedl se do sedu. Potom jsem se rychle podíval za ní na Bellu. Spala. Proto za mnou jistě Naomi šla, Bella by jí to jinak jistě nedovolila... I když jsem tak úplně nechápal proč. Nevěděl jsem, co jsem udělal špatně, ale byl jsem si jist, že jsem za to mohl já. Ale nevěděl jsem, jak to mám napravit.
  ,,Ahoj Springu." Usmála se na mě Naomi smutně a posadila se vedle mě. ,,Moc mě mrzí, že..." Dřív, než to stihla doříct, jsem ji silně obejmul. Jak moc mi chyběla její přítomnost. Přítomnost kohokoli. Přítomnost někoho, před kým jsem mohl být prostě takový, jaký jsem...
  Ona mě také objala. Mnohem jemněji než Lola. Její drápy byly totiž zatahovací. I tak to ale bolelo. Naomi nevěděla, že mě bolí, když se dotýká mých zad. Ta bolest se ale dala vydržet.
  Neřekl jsem jí to. Nikdy jsem jí to neřekl. Neřekl jsem to nikomu. Lola by si to nepřála a to byla věc, kterou jsem nemohl riskovat.