Seděl jsem na koberci v obýváku a vedle mě seděl Nick. Hráli jsme si. Ani pořádně nevím na co, ale pravidla určoval Nick a já ho nemínil neuposlechnout. Chtěl jsem mu prostě udělat radost a stejně mi to bylo tak nějak jedno. Užíval jsem si toho klidu a pohody, kterou jsem před tím nezažil ani nepamatuji...
  Nick na chvili odběhl pryč a jako naschvál se zrovna ozval zvonek u vchodových dveří. Mamka byla zrovna v kuchyni a tak mi nezbývalo nic jiného, než jít otevřít.
  Došel jsem až k nim a pomalu je otevřel. Překvapeně jsem se podíval na Marka, který se na mě taktéž dost překvapeně podíval.
  ,,Ahoj Springu!" Usmál se na mě hned, jakmile si uvědomil, že na sebe čučíme už nějak moc dlouho. ,,Dlouho jsem tě neviděl, jak to jde?"
  ,,Jsem Zain..." Opravil jsem ho. Byl jsem mu vděčný za to, co pro mě udělal ale nějak jsem nevěděl, jak se k němu chovat...
  ,,Jasně, promiň, síla zvyku..." Omluvil se mi hned.
  ,,V pořádku, to se stává... Co tu děláte?" Naklonil jsem hlavu na stranu ale dřív, než ztačil odpovědět se za mnou ozvala máma.
  ,,Zlato, co tu děláš, měl jsi jít za mnou..." Přišla ke mě a vzala mě za ramena. Překvapeně se podívala na Marka. ,,Děje se něco?"
  ,,Ne, jen jsem se přišel na Zaina podívat, jak se má a tak. A také bych si s vámi potřeboval o něčem promluvit." Natražil jsem uši. Jistě to bude něco o mě... Opět... Proč by tu také jinak byl?
  Mamka mě však poslala za Nickem do pokoje. Nicky však pořad ve svém pokoji něco hledal tak jsem ho nechal a zalezl si do svého nového pokoje. Měl jsem ho jen pár dní. Byl zatím celkem prázdný, ale pro mě to bylo víc, než jsem potřeboval.
  Postel, skříně, stůl se židlí, nástěnka nad stolem a různé poličky. Skoro vše bylo prázdné, neměl jsem moc věcí.
  Ze stolu jsem popadl svůj blok a tušku a sedl si na postel. Když jsem byl sám, snažil jsem se nějak zabavit abych nemyslel na to všechno, co se mi stalo, nebo co můžu ještě provést...
  Nalistoval jsem si na rozdělanou stránku a pokračoval v krezbě. Měl jsem zatím jen lehce nakreslený načrt hlavy. Chtěl jsem nakreslit Alexeie s tím jeho zářivým a povzbudivým úsměvem.
  Začal jsem kreslit oko a přemýšlel, zda ho ještě někdy uvidím... Hodně jsem se zahloubal do svých myšlenek a úplně se tak přestal soustředit na krezbu.
  Najednou se však otevřely dveře do mého pokoje a já překvapeně zamrkal. Trochu jsem se až lekl, když jsem zpatřil, že mě z toho papíru pozoruje jedno šedivé oko částečně zkryté za zubatou maskou. Rychle jsem to raději zavřel. Proč mě nemůže nechat být? Už mě straší i mimo sny...
  Do mého pokoje vešel Mark. Nechápavě jsem na něj pohledl. Co tu chtěl?
  ,,Ahoj Zaine." Posadil se na postel jen kus ode mě. Zůstal jsem sedět opřený o čelo postele a jen ho nehnutě pozoroval. Zřejmě nevěděl, co má říct...
  Kámo, tak si sem neměl lést... Pomyslel jsem si s úšklebkem ale hned se zarazil. Co to zase dělám? Vždyť mi pomohl! Proč jsem se zas choval takhle?!
  ,,Tak..." Poškrábal se ze zadu na krku. ,,Jak to zvládáš? Je na tebe paní Goldová hodná?" Usmál se na mě.
  ,,Nikdy jsem nic takového nezažil..." Řekl jsem popravdě. ,,Nebo si na to jen nepamatuji..." Zamumlal jsem spíše už pro sebe a upřel na něj pohled. ,,Proč tu vůbec jste?"
  ,,Přišel jsem tě zkontrolovat..." Řekl.
  ,,Jestli nedělám bordel že?" Překvapeně se zarazil a chtěl něco říct ale já klidně pokračoval. ,,Já vím, že jsem se moc dobře nepředved... Možná jsem malý, ale nejsem blbý. Vím, že mě mají všichni za zrůdu." Sklopil jsem pohled a už tišeje dodal. ,,Vždyť mají i pravdu..."
  ,,Nemají. Hele, ty tvoje "zrůdy" nemají city, a už jen tím, co a jak to tady říkáš je vidět, že ty zrůda nejsi." Chytil mě povzbudivě za rameno. ,,Už jsi někdy zkoušel myslet i na něco pozitivního?"
  ,,Pozitivního?" Nechápavě jsem se na něj podíval. Co tím zase myslel? On si povzdechl ale začal mi to vysvětlovat.
  ,,Něco, co tě potěší. Co ti zvedne náladu a povzbudí tě to. Řekni si třeba každý den něco hezkého." Najednou dřív, než jsem ho stihl zastavit popadl můj blok...
  ,,Třeba si do tohohle piš nějaká povzbudivá hesla, nebo si něco kresli!" Řekl a začal tím blokem listovat.
  ,,Vrať mi to!" Řekl jsem okamžitě. Nesměl ho vidět! On se zarazil ale bylo pozdě. Zrovna se dostal k Tomu obrázku...
  ,,Co to..." Rychle jsem mu to vytrhl a zamračil se. ,,Kdo to je?" Zeptal se mě. Já si povzdechl, to neměl vidět...
  ,,Nic, jen jsem se nudil..." Pokusil jsem se to zakecat. Nebudu mu o něm nic řikat. Nebudu mu říkat o mých nočních můrách.
  ,,Takže sis ho vymyslel? Jen tak?" Pokyval jsem hlavou. Vlastně je to i pravda. Nikdy jsem ho neviděl, moje mysl si ho asi vymyslela stejně, jako Alexeie. Takže jsem mu nelhal... Jen... Trochu zamlčoval pár nedůležitých detailů.
  ,,A má jméno?" Překvapeně jsem na něj pohledl.
  ,,Em... Ne?" Pomalu jsem na ten obrázek pohlédl. Běhal mi z něj mráz po zádech... ,,Zatím ne..."
  ,,Měl by jsi mu dát jméno, když už si ho vymyslel." Pousmal se. ,,Kreslíš hezky, ale nechceš zkusit i něco... Né tak děsivého?" Stěží jsem ho vnímal. Nezpouštěl jsem z něj oči. Vypadal tak děsivě...
  Neumim moc dobře kreslit ale i tohle mi stačilo... Pred očima jako by se mi vybavil sám on. Jako bych najednou nedržel v rukou mou malůvku, ale fotku...
  ,,Zaine?" Dolehl ke mě Markův váhavý hlas. Ani jsem se nehl. Při pohledu na tu jeho zubatou masku mě k němu napadlo jen jedno slovo...
  Vrah...
  ,,Jmenuje se Murru..." Zamumlal jsem.

  Opravdu nevím, co to poslední dobou s Wattpadem je... Nevim jak vám, ale mě už podruhe zcela ignoroval vydanou kapitolu... A neni to pouze u tohohle příběhu, zkoušela jsem to i u jiných. Nic...
Doufam že je to jen nějaká chyba a že se to brzy zpravý protože mam psani moc ráda a nechtěla bych kvůli takové hlouposti přestat...
  Přijde mi že čím víc se Watt snaží zlepšit, tím hůř funguje...
  No nic... Nez se to zpravý (doufam že se to zpravý 😓) bidu stále vydávat každé úterý, čtvrtek i sobotu takže budu moc ráda, když tu i tak se mnou zůstanete ❤