Viděšeně jsem vykřikl a po tom, kdo mě popadl ze zadu se hned ohnal. Ty nepravidelné kroky... Jistě to byl on! Vždy se motal, když pil tu divnou vodu po které mu pak bylo špatně...
  Přišel si pro mě! Ja to věděl! Démoni neumírají! On si pro mě přišel a potrestá mě za to, co jsem udělal...
  ,,Zaine klid! To jsem jen já!" Zarazil jsem se a překvapeně zamrkal. Přede mnou nestalo to fialove monstrum, ale překvapený Nick. Stahl jsem uši a pohledl na své ruce. Měl jsem opět vytažené dlouhé drápy a kdybych se včas nezastavil...
  Rychle jsem své ruce k sobě stáhl. Mohl jsem Nickovy ublížit... Začal jsem zběsile dychat. J-já mohl Nickovy ublížit...
  ,,Promiň, že jsem tě probudil ale... Hazel jsi sebou a něco mumlal..." Stále jsem rychle oddechoval a vyděšeně na Nicka hleděl. V hlavě se mi zasekla jen jedna myšlenka.
  Mohl jsem mu ublížit... Mohl jsem mu ublížit. Mohl jsem mu ublížit! Já mu mohl ku*va UBLÍŽIT!!!
  ,,Zaine..?" Naklonil Nick hlavu na stranu a natáhl ke mě ruku. Rychle jsem před ním ucukl. V hlavě mi začali blikat výstražný světla.
  Ne! Jsem nebezbečný! Nedotýkej se mě! Ublížím ti!! Nečahej na mě!!!
  Po tvářich mi začaly ztékat slzy. Otevřely se dveře a nás tak oba ozářilo světlo.
  ,,Co se děje?" Přišla k nám Nickova mama a já sklopil pohled k zemi. Stále jsem se trochu třásl. Nemohl jsem se ji teď podívat do očí... Vždyť jsem malem ublížil jejímu synovy... Ona mi věřila a já...
  Ja jsem zrůda...
  ,,Zain měl zase noční můru." Řekl jí hned Nick a ona si ke mě klekla. Chtěla mě pohladit po tváři ale já se jí cuknutím vyhl. Povzdechla si ale respektovala to.
  ,,Notak Zaine, vstaň alespoň z té studené podlahy..." Až teď jsem si všiml, že jsem seděl na zemi zamotaný jen do své deky...
  Beze slova jsem vstal a odšoural se k matraci. Tam jsem vyděšeně uviděl, jak byla celá hrana té matrace roztrhana.
  Rychle jsem to přikryl tou dekou aby si toho nevšimli. Bál jsem se toho, co by udělala kdyby se to dozvěděla...
  Neukazoval jsem ji své drapy... Králíci nemají mít vytahovaci drápy! Jsem zrůdnost, která nema existovat ale já...
  J-já... Nechtěl jsem o tohle všechno přijít. Chtěl jsem tu zůstat! Mít konečně rodinu...
  Po tvářich mi začalo stékat ještě víc slz. Ale ona se to stejně dozví. A co udělá, až zjisti, že jsem pro jejího syna hrozbou..?
  Jsem sobec... Myslím jen na sebe... Chci tu zůstat a mít rodinu ale... Nehledim na to že jim tu rodinu můžu zničit. Už teď jí ničím!
  Popotahl jsem. Vyhodí mě... Já to věděl... Já nemůžu mít rodinu, která by mě měla ráda...
  Ucítil jsem na své hlavě její dotek a vyděšeně sebou opět trhl. Čekal jsem její ránu. Musela si toho přeci všimnout... Čekal jsem, že mě popadne a vyhodí ven. Nebo že mě někam zavře a pošle na mě policisty...
  ,,Klid Zaine..." Řekla konejšivě. ,,Co se ti zdálo?" Zeptala se mě. Já k sobě pevně sevřel víčka a zavrtěl rychle hlavou. Nemohl jsem jí to řict. J-já je nechci ztratit!
  ,,Dobře, dobře... Nemusíš mi to říct. Chceš spat se mnou?"
  ,,Ne!" Vykřikl jsem až moc rychle... ,,J-já... Já to zvládnu, byl to jen hloupý sen, nic víc..." Snažil jsem se to zakecat ale Nickova máma už předtím prokazala, že není naivní...
  ,,Zaine co se děje?" Zeptala se proto. ,,Vidím, že tě něco trápí... Mě se můžeš svěřit, jsem teď tvoje máma. Nebudu se ti smát ani ti ubližovat..." Sklopil jsem pohled k zemi. Prosím... Škemral jsem v duchu. Neřeš to... Nechtěl jsem jí lhát.
  ,,Mít strach je normální, nemusíš se za to stydět."
  ,,Já se nestydím! Jen... Už jsem si zvykl na to, že mě nikdo nema rád..." Zamumlal jsem. ,,A teď najednou je to v tolika věcech jiné..." Nechtěl... Ne, já nemohl. Nemohl jsem ji říct, co se děje. Nechtěl jsem, aby mě vyhodila...
  ,,Pojď sem..." Řekla a objala mě. Celý jsem ztuhl a jen se sklopenýma ušima čekal, až mě pustí. Uvědomoval jsem si, že to před ní nezatajím...
  ,,Klidně můžeš spat se mnou!" Nabýdl mi okamžitě Nick. Tak rád bych to přijal ale... Co kdyby se to opakovalo?! Co kdybych Nickovy doopravdy ublížil?! Ne... To nemůžu ryskovat...
  ,,Ne, to je dobrý. Ale díky." Falešně jsem se na něj usmál. Ucítil jsem jak mi její velká tlapa opět klesla na rameno. Donutil jsem se ji nesetřást...
  ,,Zaine, víš, že se mi můžeš s čímkoliv svěřit dobře? Jsem tu, abych ti pomohla." Promlouvala mi neustále do duše. Já jí to však nemohl říct. Prostě nemohl!
  ,,Já vím, ale tohle byla jen noční můra..." Zamumlal jsem a lehl si. ,,Je mi dobře, ale děkuji... Jste moc hodná..." Skoro celý jsem zmizel pod dekou. Nickova máma si jen povzdechla ale nechala to mé věčné vykání být. Sklonila se ke mě a dřív, než jsem si to stihl vůbec uvědomit mi dala lehkou pusu na tvář.
  ,,Dobrou noc..." Zašeptala a nechala nás o samotě. Po tvářích mi začaly téct slzy. Byla tak strašně hodná...
  Já si jí nezasloužím... Nezasloužím si je oba... Mají tak skvělou rodinu... Pohledl jsem na Nicka, který už poklidně spal. Co když jim ji zničím..? Pomalu jsem vstal. Nechci Nickovy ublížit.
  Možná... Možná bude lepší, když odejdu... Když jim dál nebudu kazit život ale já...
  Ja nemohl! Měl jsem Nicka rád... Byl ke mě tak hodný... I jeho máma. Já... Jen jsem chtěl mít normalní rodinu... Ale to jsem nemohl...
  Pohledl jsem na své ruce. Moje drápy už opět byli krádké. Jsem zrůda, nezasloužím si to...
  Ještě jednou jsem se na Nicka otočil. Stále klidně spal. Chtěl jsem mu být na blízku. Být takovym bratrem, jakého si zaslouží. Chtěl jsem ho chránit, ale místo toho jsem pro něj byl hrozbou...
  Pohled mi padl na odkrytý kus roztrásané hrany matrace. Nesměl jsem dovolit abych tohle náhodou neudělal Nickovy...
  ,,Promiň..." Zašeptal jsem směrem k Nickovy a opustil jeho pokoj.
 

Omlouvám se,  že kapitola vyšla tak pozdě...
Po pravdě jsem zapoměla že vydávám i v sobotu 😅