Seděl jsem na židli v nějaké kanceláři. Už jsem na sobě měl normální triko a kalhoty. Nečekal jsem moc dlouho a dovnitř konečně vešel šedý kocour v modré uniformě.
  Už dlouho jsem ho neviděl ale teď se na mě zařivě usmál. Seskočil jsem ze židle a doběhl k němu. Zachránil mě...
  Pevně jsem ho objal a netrvalo ani moc dlouho a taktéž okolo mě obmotal ruce. Věřil jsem mu...
  ,,Moc děkuju..." Zašeptal jsem. Už si ani nepamatuji kdy jsem někomu byl takhle vděčný... Obzvláště dospělému. Bezmezně jsem mu důvěřoval. Byl jediný dospělý, který mi pomohl...
  ,,Nemáš za co. Tohle by měly být povinost každého z nás..."
  ,,Ale není... Nemusel jste mi vůbec pomáhat..." Nebyl jsem hloupý. Věděl jsem, že se na mě mohl vykašlat. ,,Nebudete mít kvůli mě problém..?"
  ,,Vůbec ne. Právě naopak. Díky tvému příběhu se teď bude vše měnit!" Stáhl jsem uši. Nevím jestli je tohle přimo Dobře...
  ,,A co všechno..?" Zeptal jsem se pomalu a posadil se spadky na tu židli.
  ,,Bude se měnit vedení sirotčince. Už jenom to, že mu daly všech pět dětí je podezřelé... Navíc to s tím jídlem a vychovaváním..." Nevím proč jsem jim to říkal. Samozřejmě jsem mu neřekl vše. Jen to co se stalo v sirotčinci a par věcí u Něj. Né vše, to bych neřekl ani jemu... Neustále se mě ptal na mé rodiče... Chtěl je najít, ale já ho stále žadal o to, aby to nedělal. Nechtěl jsem už mít s mím otcem nic společného...
  Ucítil jsem, jak mi polozil ruku na rameno. ,,Co jsi zase smutný?" Zeptal se mě.
  ,,Co teď se mnou bude?" Potřeboval jsem se už zeptat. Nechtěl jsem znovu do sirotčince...
  ,,No... Víš..." Začal a já na něj nechápavě pohledl. ,,Někdo projevil dost velkou snahu o to, aby si tě mohl vzít do péče." Překvapeně jsem na něj pohledl.
  ,,V-vždyť se o tom neměl nikdo dozvědět! Slibil jste to!" Byl jsem vyděšený. Co kdyby se to dozvěděl můj otec?! Nechci aby to věděl! Nechci aby to kdokoliv věděl! Nechci, aby si pro mě přišel...
  ,,Neboj, neboj... Do novin se to nedostalo a až na ty co byly u soudu to nikdo neví." Uklidňoval mě.
  ,,Já nechci aby mě někdo adoptoval... Co když bude stejny jako On!" Trochu jsem vyšiloval no... Jenže skoro všichni dospělý byli... Prostě se jim nedalo věřit...
  ,,Neboj, nikdo horší než on snad ani není. Navíc, já si ohlídám, aby jsi se měl dobře." Moc jsem mu tedy nevěřil... Jak dlouho to někdo vydrží než mě tady začne mlátit..? Navíc... Zvládnul bych vůbe normální život? Jistě že ne...
  Najednou mi podal ruku. ,,Pojď, seznámím tě s ní."
  S ní? Trochu zaraženě jsem šel za ním. Kdo by Mě chtěl ado...
  Úplně jsem ztuhl a zůstal překvapeně stát uprostřed chodby. Kdyby mě Mark stále nedržel za ruku tak bych tam asi stál ještě dlouho...
  Když nás spatřila, široce se na mě usmála. ,,Tak ráda tě zase vidím!" Hned se ke mě vydala. Já najednou nebyl schopný přemyšlet. To jediné, co mi lítalo hlavou bylo... Proč by si mě chtěla vzít? To přece nemohla být pravda... To musí být omil...
 ,,Tak Springu, tohle je paní Goldová." Usmál se na mě Mark. ,,Ale ty jí už znás že?"
  Přede mnou stála Nickova matka... Nemohl jsem tomu uvěřit... Proč by mě chtěla adoptovat..? V-vždyť jsem jejímu synovy vyhrožoval! Potom jsem se zarazil. Řekl ji to vůbec..?
  Dovedl nas do nějaké místnosti a pustil mě. Chtěl jsem se ho rychle znovu chytit ale už stal u dveří...
  ,,Tak já vás nechám se v klidu domluvit." Pousmal se Mark a nechal nás tu samotné...
  ,,Ahoj Springu." Klekla si okamžitě ke mě. ,,Víš... Mrzí mě, čím sis musel projít. Kdybych se do toho vložila hned, nestalo by se ti to a..."
  ,,Stalo by se to jiným a on by ubližoval dál..." Pokrčil jsem jen rameny. ,,Za to nemůžete." Takže si to vyčítá a teď mi to chce vynahradit... Jasně. Kvůli mě by to nikdo neudělal...
  ,,To máš asi pravdu..." Zamumlala se sklopenyma ušima. ,,Ale teď už je pryč a mě napadlo, jestli by ses nechtěl stát součástí naší rodiny." Znělo to hezky ale já nechtěl, aby si mě vzala jenom proto, že si myslí že musí...
  ,,Nemusíte si mě vzít. Vy za to nemůžete..." Řekl jsem proto a ona na mě překvapeně pohledla.
  ,,Není to proto, že si myslím, ze si tě musím vzít. Já chci. Byl jsi na Nicka vždycky hodný, to, že jsi po něm jednou vyjel i já, i on chápeme. Nechci, aby jsi šel spadky do děckého domova. Ale budu respektovat tvé rozhodnutí, pokud se mnou a s Nickem nebudeš chtít být."
  Překvapeně jsem na ní zůstal hledět. Ona by si mě opravdu chtěla vzít domů, protože by chtěla..?
  Stejně ale asi nemám moc na výběr. Do sirotčince, nebo k ní. Marka jsem nechtěl otravovat moc dlouho a v sirotčinci budou všichni vědět, že ty změny budou kvůli mě... Co kdyby se to někomu nelíbilo? Zase by to začalo... Navíc nic mi nezaručuje, že skoro za ten půl rok tam Naomi nebo Niky ještě budou...
  ,,Vy by jste Mě chtěla domů..? Vždyť... Já jsem..." Začal jsem ale ona mě zarazila, když položila svůj prst na můj čumák.
  ,,Chtěla a vím, že nejsi zlý. To jediné, co potřebuješ je rodina a někoho..." Natáhla ke mě ruku a velice pomalu a opatrně mi přejela rukou po tváři.
  Chvili jsem jí překvapeně pozoroval. Ona nebyla opatrna, protože se mě bala... Ona byla opatrna kvůli mě... Protože nevěděla, jestli před ní neucuknu... Jako tehdy...
  ,,...Kdo by tě měl rád." Usmála se na mě a já to už nevydržel. Něco tak krásného prostě nešlo odmítnout. I kdyby jen na chvili...
  Skočil jsem jí kolem krku až se překvapeně zákymácela. ,,Děkuji..." Zašeptal jsem.

  Nevěřím ve šťasné konce ale tohle jsem sem dala kvůli vám 😅
  Takže...

Pro ty, kteří mají rádi takove ty naprosto dokonalé konce:
  Gratuluju, jste na konci tehle hrůzy!

A pro ty, kteří mě znaji a vědí, že tak bych to nenechala (a taky pro ty, kteří ještě chtějí vidět trochu smutku a možna i ještě trochu psychyckého utrpení) nebojte, příběh ještě zdaleka nekončí!

Možná si myslíte, že to protahuju jen proto, žeje tohle můj nejúzpězšnější příběh ale pravdou je, že uuž od úplného začatu jsem věděla, jak to dopadne. Pouze mě občas napadlo něco navíc a taky dost natahuju... (jsem hold svině kterou to baví psát no...)

Moc vám všem děluji že tu se mnou stále hste a podporujete mě ❤
Moc si toho vážím.