Pomalu jsem se šoural za Naomi a Bellou. Bella mě pořád držela za ruku, jinak bych se už asi ztratil.
  Byl jsem smutný. To jsem nechtěl. Nechtěl jsem Lole ublížit. Ona nebyla zlá! Jen se bála... Stejně jako já...
  ,,B-Bello?" Zašeptal jsem a vzhlédl. Ona se na mě otočila a usmála se. Přikrčila se ke mně a naklonila hlavu na stranu.
  ,,Ano? Děje se něco?" Na sucho jsem polkl. Trochu jsem se bál jí to říct. Bál jsem se toho,  jak bude reagovat.
  ,,Chci se vrátit za Lolou..." Zašeptal jsem. Ona se na mě nechápavě podívala. Přikrčil jsem se. Nad Bellou se objevila Naomi s nastraženýma ušima.
  ,,Děje se něco?" Zeptala se starostlivě. Svěsil jsem pohled.
  ,,Proč se za ní chceš vrátit?" Zeptala se mě nechápavě Bella. ,,Vždyť na tebe křičela."
  ,,O-ona není zlá! Jen se..." Zarazil jsem se. Slíbil jsem jí, že to nikomu neřeknu.
  ,,Jen se co?" Zeptala se Bella a trochu se zamračila. Zavrtěl jsem hlavou. Slíbil jsem, že to neřeknu.
  ,,Springu..." Zamračila se ještě víc a já se přikrčil. ,,Řekni mi to. Chci ti jen pomoct..." Znovu jsem zavrtěl hlavou. Ona mě chytla za ramena až jsem sebou trhl. Vystrašeně jsem se na ni podíval. Na Bellině rameni přistála fialovobílá packa.
  ,,Bello..." Zašeptala Naomi se svěšenýma ušima. Bella si povzdechla a pustila mě. Nechápavě a viděšeně jsem na ni hleděl.
  ,,Promiň." Řekla. ,,Lolu uvidíš večer. Ale teď budeš s námi. O Lolu se neboj, před tebou tu chodila sama a nikdy se jí nic nestalo." Bella mi opět nabídla ruku. Šel jsem vedle ní a cestou si snažil zapamatovat kudy jsme šli, ale všechny ty budovy vypadaly stejně šedě a smutně...
  Bella náhle zastavila a já tedy taky. Ani jsem si nevšiml,  že s námi už není Naomi... Bella se na mě podívala.
  ,,Teď tu na mě počkáš, ano? Budu hned zpátky." Řekla a vešla do nějaké budovy. Rozhlédl jsem se po okolí.
Stál jsem v nějaké postranní uličce. Z jedné strany jsem uslyšel tříštění skla a tak jsem se rychle vecpal mezi dvě popelnice.
  Do uličky vešli nějací 3 kocouři. Dva šedí a jeden černý. Smáli se a navzájem se podpírali. Muselo jim být asi hodně špatně, protože se dost motali. Jeden z nich držel v ruce nějakou skleněnou láhev.
  Ještě víc jsem se přikrčil. Bál jsem se jich. Nelíbili se mi. Zvláštně páchli. Byl to odporný pach, až se mi z toho chtělo kašlat. Ale nemohl jsem. Upozornil bych na sebe.
  Zmizeli až v těch dvěřích, kde zmizela i Bella.  Snad se s ní nepotkají. Nechci aby jí ublížili.
  Čekal jsem tam dlouho. Bella se stále nevracela. Začalo se stmívat.
  Bál jsem se, že se jí něco stalo. Říkala přece, že se brzy vrátí... Cítil jsem v očích slzy, a proto jsem je rychle zavřel. Nebudu brečet. Slíbil jsem to Lole...
  Pořád jsem byl schovaný mezi těmi popelnicemi. Na to, že to byla postranní ulička, tu bylo celkem rušno.
  Nechtěl jsem, aby mě někdo z nich viděl. Nikdo se mi nelíbil. Buď se motali a páchli jako ti tři předtím, nebo měli na tváři dost zlé obličeje... Všechni to byli muži. Kocouři, psi, lišáci, medvědi.
  Bylo jich hodně a všichni šli do těch samých dveří. Vyšlo jich však už mnohem méně.
  Klepal jsem se zimou a drkotaly mi zuby. Chtěl jsem už jenom domů do tepla. Ani jsem si nevšímal kručení v mém břiše.
  Najednou jsem znovu uslyšel zvuk dveří. Podíval jsem se tam s nadějí, že to byla Bella. A byla!
  Okamžitě jsem se k ní rozběhl a pevně jí stiskl kolem pasu. Slzy už jsem udržet nemohl. Zatvářila se trochu překvapeně.
  ,,Springu promiň. Já tak trochu zapomněla na čas..." Řekla a spolkla nějaký prášek. Pořád držíc ji pevně okolo pasu jsem k ní vzhlédl.
  ,,Já chci domů..." Zašeptal jsem a pustil ji. Packou jsem si setřel slzy. Ona mě vzala za ruku. Až teď jsem si všiml, jak moc má rozcuchané své dlouhé chlupaté uši a že pod očima měla kruhy. Musela být hodně unavená...
  ,,Neboj, už jdeme domů." Řekla a vedla mě z té uličky pryč. Pevně jsem se ji držel, jako by se měla každou chvíli rozplynout.
  Když jsme pak konečně došli domů, Naomi tam už byla a spala. Uviděl jsem i Lolu jak pochoduje po kulaté místnosti sem a tam. Nevšímala si mě.
  Unaveně jsem došel až k Naomi a tam si sedl vedle ní. Okamžitě si mě ve spánku přitáhla do objetí a já tak pocítil teplo z jejího hebkého kožíšku. Bylo to krásné zase cítit teplo...
  Už jsem zavíral oči, když jsem něco zaslechl. Zaslechl jsem hádku...
  Otevřel jsem oči opět dokořán a zamrkal, abych lépe viděl ve tmě. Podíval jsem se na místo vedle mě, ale bylo prázdné. Bellu jsem nikde neviděl. Rozhlédl jsem se po místnosti. Ani Lolin bílý kožíšek jsem nikde neviděl.
  Pomalu a opatrně jsem ze sebe sundal Naominu packu a položil ji vedle sebe. Naomi to naštěstí nevzbudilo. Vstal jsem a vydal se k jednomu z mnoha tunelů. Od tamtud jsem slyšel ty hlasy.
  Nakoukl jsem za roh a viděl tam Bellu s Lolou. Hádaly se...
  ,,Ty ses úplně zbláznila?! Vždyť se mu mohlo něco stát!" Křičela na ní zrovna Lola.
  ,,Alespoň ode mě nezdrhal se strachem v očích." Zavrčela Bella na zpět. Oni se hádaly kvůli mně...?
  ,,To sem teď netahej! Nemůžeš ho nechat půl dne v temné uličce a sama si jít dělat ty hnusy co děláš!"
  ,,Tak hnusy?! Alespoň nežebrám jako ty!" Schoval jsem se za roh a chytil jsem se za uši. Nechtěl jsem, aby mě viděly. Chtěl jsem pryč, ale nemohl jsem. Mé nohy mě neposlouchali a já se po zdi sesunul na zem. Nechtěl jsem, aby se kvůli mně hádaly...
  ,,Já mám alespoň nějakou tu hrdost než ty, ty ku*vo!" Při tom posledním slovu jsem sebou trhl... Neznal jsem jeho víznam ale věděl jsem, že bylo zlé...
  ,,Já na něj alespoň nebyla hnusná jen proto, že jsem se blbě vyspala!" Chtěl jsem si zacpat uši ale místo toho jsem tam jen seděl a dál to poslouchal...
  Kdybych neutekl, nic z toho by se nestalo.
  ,,A myslela jsi alespoň v něčem na něj?!" Je to jen moje chyba...
  ,,Samozřejmě!"
  ,,Vážně? Tak kdy naposledy jedl?" Lola už tolik nekřičela, ale zněla pořád naštvaně.
  ,,Mohl si kdykoli pro něco dojít!" Hájila se Bella.
  ,,Jenže jak si sama řekla, není jako my. Když mu řekneš aby tam zůstal, bude tam stát a ani se nehne. Na to jsi měla myslet dřív, než jsi ho tam nechala!"
  ,,Víš co? Kašlu na to! Klidně si ho vem, ale až mu ublížíš, nebo ho rovnou zabiješ, tak za mnou nechoď!" Uslyšel jsem kroky. Přikrčil jsem se. Zabít?
  ,,To se nestane! Neznáš mě! Jsem teď jiná!" Bella se zastavila jen kus ode mě a otočila se na Lolu. Viděšeně jsem se vic natiskl ke zni ale naštěstí si mě nevšimla.
  ,,Vážně? A na jak dlouho?" Řekla již smutně a odešla pryč. Nešla do kulaté místnosti, mířila někam pryč.
  Najednou se v chodbě objevila Lola. Prošla okolo mě, ale pak se na mě podívala. Přikrčil jsem se. Všimla si mě...
  Zatvářila se dost překvapeně. Pak ke mně ale přiskočila a klekla si.
  ,,Springu, co tady proboha děláš?!" Rychle jsem si setřel slzy ze srsti na tvářích aby se na mě nezlobila, ale když jsem se na ní podíval, ty staré nahradily slzy nové a já se Lole vrhl kolem krku.
  Držel jsem jí pevně. Potom jsem ucítil, že i ona mě pevně stiskla. Na svých zádech jsem ucítil její drápy a tak jsem sebou překvapeně trhl. Ona si toho však nevšimla a dál mě držela.  
  Skousl jsem tu bolest a zašeptal ,,Omlouvám se..."