Zůstal jsem na něj trochu podezíravě hledět. Opravdu mu můžu věřit..? Když něco řeknu, nemuselo by to nějak uškodit...
  Ale... Proč tu vůbec byl? Nejsem tak najivní jako kdysy. Nikdy nikdo nepomáhá jen tak, protože by chtěl. Vždy je v tom něco víc ale...
  Vždyť já už stejně nemám, co ztratit...
  ,,Spring..." Zamumlal jsem a všiml si, jak se pousmál. Stejně to už musel vědět...
  ,,Zajímavé jméno." Pokýval zamyšleně hlavou a já protožil očima. Proč všichni mé jmeno tolik řeší? ,,Jak jsi k němu přišel?"
  Povzdechl jsem si. Stejně ti asi musím odpovědět co? Nenecháš mě být... ,,Své jmeno si nepamatuji..." Přiznal jsem. ,,A tohle jsem dostal místo něj..."
  Všiml jsem si jak našpicoval krádke kulaté uši. Vypadal trochu jako kočka ale... Né úplně. Asi to spíš byla nějaká kočkovitá šelma. ,,Ty jsi své jméno nepamatuješ?" Podivil se. Zavrtěl jsem hlavou a on se mírně zamračil.
  ,,A nepamatuješ si třeba jména tvých rodičů?" Sklopil jsem hlavu. Pro mě byla maminka vždy maminka a otec... Znovu jsem zavrtěl hlavou. Co mu do toho vůbec je?
  ,,Ani jak vypadali? Barvu a tak?" Naklonil hlavu na stranu. Do očí se mi nahrnuly slzy. Snažil jsem se si vybavit maminčinu tvář! Už tolikrát jsem se o to pokoušel! Nikdy se mi to však nepodařilo... Čím déle to bylo, tím míň jsem si pamatoval. A já si chtěl vzpomenout! Já si potřeboval vzpomenout na mou maminku...
  ,,Ví-vím jenom to... ž-že maminka byla žlutá a... a hodná..." Periferně jsem zahledl, jak se překvapeně napjal.
  ,,A tvůj otec?" V jeho hlase jsem zaslechl něco zvláštniho. Nebyl jsem schopen to rozlišit ale... Bylo to něco jako podezření...
  ,,B-byl šedivý a... a... On byl..." Nebyl jsem schopný to ze sebe dostat. Vždy, když jsem si na něj vzpoměl se mi vybavila jeho šedá tvář se zelenýma očima. A čím dál tím víc se mi zdálo, že ta tvář vypadá jako ta moje... A toho jsem se strašně bál...
  Tise jsem začal brečet. ,,Já chci domů... Nechte mě jít domů..." Fňukal jsem. Chtěl jsem být jenom se Shadem... Zase jen on a já...
  Oni mi vzaly všechno... Mou svobodu... Oddělili mě od mého jediného kamaráda... Už jsem neměl život...
  ,,Klid..." Zašeptal a já ucítil jeho ruku na mém rameni. Vyděšeně jsem sebou cukl snažíc se dostat z jeho dosahu.
  ,,Ne!" Vykřikl jsem. Ve spáncích mi těkalo a mlžil se mi zrak ale né kvůly slzám... ,,Nech mě být!" Začal jsem panikařit... Nemohl jsem se odsud nijak dostat. Nemohl jsem se ani hnout. Zahnaly mě do kouta a nedaly mi ani trochu prostoru...
  ,,Klid, to jsem jen já Springu. Mark..." Stahl ruku zpádky. ,,Nebudu na tebe sahat když to nechceš, dobře? Jen klid... Nechceš přece ten náhubek viď? Tak buť potichu ať nikoho nepřivoláš..."
  Zhluboka jsem se nadechoval a opět vydechoval. Snažil jsem se trochu uklidnit a zmírnit ten strach a beznaděj...
  ,,Přesně tak..." Zašeptal a pousmál se. Já si ho však vůbec nevšímal. Kdybych mohl, zalezl bych si do kouta a natiskl se tam na zeď. Ale to jsem nemohl a musel jsem tak zůstat sedět uprostřed místnosti bez možnosti úniku...
  ,,Já chci pryč... Pusťte mě..." Zaprosil jsem tiše. ,,Prosím..." Popotáhl jsem.
  ,,O to mi právě jde..." Zamumlal. ,,Musíš mi říct všechno o tom, co se stalo." Nechápavě jsem se na něj podíval.
  ,,Víš... Kdo tě adoptoval?" Zeptal se a já ztuhl. Proto tu byl... Kvůli němu... Nemohl jsem se nadechnout. C-co mi udělají?!
  ,,Řekni mi, co se tam stalo. Víme, že jsi tam přitom byl... Oni si myslí, že jsi to udělat ty..." Oni to vědí... Mělo tedy smysl zapírat..? Stejně už jsem odsouzený... Jaký už je mezi tím rozdíl? Nevím jak se tresta vražda... Smrtí? To by vlastně byla záchrana...
  ,,Udělal..." Zamumlal jsem a sklopil pohled k zemi. Alespoň už bych to měl za sebou...
  ,,P-počkej cože?" Překvapeně se zakoktal a já připlacl uši k hlavě. Už jsem nic neřekl. Vždyť to bylo stejně jedno. Jsem vrah... To změnit nejde...
  ,,Hele, jestli někoho kryješ, nemusíš se bát. My tě před ním ochráníme..." Začal ale já zavrtěl hlavou. Vždyt nekryju ani sám sebe...
  ,,Nevěřím že osmiletý králík byl někoho schopny zabít." Zavrčel si pro sebe flustrovaně.
  ,,Teprve mi bude sedum..." Zamumlal jsem. Díky němu jsem byl vyšší... Mnohem... Byl jsem jiný... Byl jsem jako ti, kteří mě vždycky mlátili... Vysoký, silný... Ale nebyl jsem starší... Nebylo mi deset a víc, jako všem ostatním...
  Byl jsem jiný, ale to mi stejně nepomohlo...
  Cítil jsem na sobě jeho pohled. Najednou prudce vstal a odešel. Vzdal to. Jak jinak...
  Praskl za sebou dveřmi až jsem sebou trhl. Alespoň mi zapoměl nandat ten náhubek...
  Osaměl jsem. Opět sám v téhle malé místnosti... To ticho... Ta samota... Slyšel jsem jen svůj vlastní dech a...
  ,,Měl jsi mu říct co se doopravdy stalo." Trhl jsem sebou jak se do toho ticha najednou ozval jeho hlas.
  ,,Jo jasně... A ty si snad myslís, že by mi to věřil?" Otočil jsem se na Alexeie.
  ,,Zkusit jsi to mohl." Vyčítal mi dál. Vyjímečně se neusmíval... Bylo to divný, seděl jen kus přede mnou a propaloval mě svýma fialovýma očima.
  ,,Mohl, ale nemusel." Zamumlal jsem a upřel pohled do země.