Mám tu pro vás takový menší speciál, za který mě asi jedna osoba přizabije ale tak co? Pro vás budu riskovat 😂

  Teoreticky by se to mělo zařadit do "mezikapitol" ale ta později taky bude 😅

  A vydám to dneska, protože zítra asi nebudu na wifi

  Seděl jsem v rohu naší skrýše. Venku byl pěkný, slunečný den, na zimu až nezvykle teplý...
  Mě to však bylo zcela jedno. Zvedl jsem hlavu z rukou, v kterých jsem měl doteď schovanou svou tvář a pohledem zabloudil do druhého rohu...
  Dost křečovitě tam ležel můj přítel, jediny, kterého jsem kdy měl... Ten, který mě již brzy opustí...
  Do očí se mi nahrnuly další slzy. Nikdy jsem tolik nebrečel... Nikdy mi na nikom tolik nezáleželo...
  Pomalu jsem vstal a došel až k němu. Už to budou skoro dva dny, co byl naposledy vzhůru a vypadal snad každou hodinou hůř...
  ,,Ach Springu..." Zašeptal jsem a klekl si k němu. Natáhl jsem k němu třesoucí se ruku. Ještě dřív, než jsem se ho dotkl jsem ucítil ten žár, který z něho vystupoval. Doslova jako by hořel...
  ,,Prosím... Prober se..." Proč ty léky sakra nezabraly?! Chvíli to doopravdy vypadalo, že to fungovalo. Spring už tolik nehřál a ani mu prý nebylo tak špatně... Byl jsem tehdy rád, tedy... Než Spring opět nezkolaboval...
  Brzy na to usnul, a už se neprobral... Opravdu jsem o něj měl strach. Nechtěl jsem si připustit to... Že ho možná ztratím...
  Z chmurných myšlenem mě probudilo jakési mumláni. Okamžitě jsem zvedl hlavu a chytil Springa za ruku.
  ,,Klid..." Zašeptal jsem konejšivě. ,,Jsem tu. Nenechám tě tu..." Bylo vidět, jak se Spring celý uvolnil. Tohle se nestalo poprve... Jako by snad měl jen zlý sen... Jakoby snad jen klidně spal...
  Jenže tohle není běžný spánek, z kterého se ráno probudíte...
  Najednou byl tak klidný... Až jsem se toho lekl. Jeho dech byl stěží slyšitelný a jeho, již tak dost slabý stisk se úplně uvolnil.
  Viděšeně jsem se mu pokusil na ruce nahmatat tep a trochu se mi ulevilo, když jsem ho ucitil. Byl však strašně slabý...
  Oči se mi opět zalily slzami. Nezvladl jsem to a musel vyjít ven. Musel jsem se nadýchat čerstvého vzduchu...
  Okamžitě si mě do svého ledoveho obětí vzala zima všude kolem. Najednou se obloha zatáhla a začalo pořádně chumelit. Jako by snad i počasí vědělo, co se děje...
  Flustrovaně jsem vydechl. Můj jediný kamarád. Jediný přítel, kterému jsem věřil a který věřil mě... A já o něj teď příjdu!
  Naštvaně jsem kopl do hroudy sněhu až se bílý poprašek rozletěl do všech stran. Praštil jsem ve vzteku do zdi a rukou mi projela silná bolest.
  Neudržel jsem se a vykřikl bolestí. Přitáhl jsem si svou bolavou ruku k sobě. Můj vztek pomalu odezníval a naplňovala ho beznaděj a zoufalost.
  Můj nejlepší kamarád jen pár metrů ode mě umírá a já s tím nemůžu nic dělat...
  Opřel jsem se zady o zeď a sjel do sněhu. Bylo mi jedno že budu celý mokrý...
  Před očima se mi vybavily vzpomínky. Najednou jsem před sebou uviděl opět Springa. Zdravého a o dost menšího...
  ,,Nenávidíš mě hodně?" Uslyšel jsem svůj vlastní hlas... Spring se na mě nechápavě podíval svýma velkýma zelenýma očima a naklonil lehce hlavu na stranu.
  ,,Vůbec." Pokrčil rameny a lehce se usmál. Do očí se mi nahrnuly slzy. Tehdy byl ještě tak malý a tak najivní... ,,Proč bych tě měl nenávidět? Vždyť jsi mě už tolikrát zachránil!" Vykřikl s velkym usměvem na tváři. Ale i když byl tak malý, měl to největší srdce ze všech...
  ,,Protože jsem na tebe hnusnej! Ubližuji ti!" Zaslechl jsem svůj řev a stáhl uši. Tehdy jsem si jeho přátelství nevážil... Spring sebou mírně trhl jak se lekl mého náhlého zvýšení hlasu. Né tolik, jako teď... Ale teď už je pozdě...
  ,,Vidíš? I teď tě děsím..." Zamumlal jsem a schoval si tvář v dlaních. Kéž bych to tak mohl vrátit... Co bych dal za to být opět v tom sirotčinci se Springem... Jenže já si nevážil toho, co jsem měl...
  Ucítil jsem jak mě pevně objal a jak jsem sebou celý překvapeně trhl. Objal jsem se rukama kolem ramen. Po čumáku mi stekla jedna osamocená slza. Tehdy to bylo poprvé, co mě někdo objal. Poprvé a naposledy...
  ,,Jsi ten nejlepši přítel, kterého jsem kdy měl." Zaslechl jsem ještě Springův hlas. Zněl jakoby vzdáleně jak vzpomínka pomalu mizela.
  ,,Ne... Já ne, to ty..." Zašeptal jsem do ticha. Už se začínalo stmívat a to jediné, co bylo slyšet bylo kvílení větru a motory aut z nedaleké silnice. Pouliční lampy zde žádné nebyly, proč by tu také byli že? Čím víc se ztmínalo, tím větši tma a chlad okolo mě byl. Ale já se nezvedal a nešel se zchovat dovnitř. Bál jsem se toho, že kdybych tam vešel, Spring by byl už...
  Popotáhl jsem a schoval tvář do již zmrzlích rukou. Nechtěl jsem tu být zase sám... Nezvládl bych být v tom úkrytu sám... Bylo by tam najednou tak... Prázdno... Vše by mi ho tu připomínalo...
  Váhavě jsem nasměroval svůj pohled k našemu úkrytu. Vstal jsem a zhluboka se nadechl. Vykročil jsem jeho směrem a...
  A zůstal jsem tam jen stát. Ne... Já nemůžu... Nechtěl jsem ho vidět... Mrtvého... Ne, já nemohl! Můj jediný kámoš...
  ,,Měl by být někde tady..." Uslyšel jsem vzdáleny hlas... Prudce jsem sebou trhl a tím směrem se otočil.
  Na holé zdi jsem zpatřil světlo hned několika baterek...
  Rychle jsem se otočil zpádky k našemu úkrytu a rozběhl se k němu. Vtrhl jsem dovnitř a rychle zamířil ke Springovy.
  ,,Springu prosím, prober se." Zašeptal jsem nalehavě a natáhl se k němu. ,,Musíme odsud zmi..." Uplně jsem ztuhl. Když jsem se ho dotkl, zjistil jsem že je úplně ztudený. Jako by snad ani nikdy žádnou horečku neměl...
  Nemohl jsem se ani pořádně nadechnout. ,,Springu..." Ne... ,,Springu prosím!" Pokusil jsem se s ním zatřást. Nic...
  ,,Hele, co to tam je?" Uslyšel jsem za sebou a všiml si, jak se plachta nad mou hlavou rozzářila jako by byl slunečný den...
  Pomalu jsem se narovnal.
  Už jsem neměl čas... Ale něco jsem stále musel udělat...
  Z kapsy jsem vytáhl jen přívěsek. Byla to ta poslední věc, která mi ho připomínala...
  Pomalu jsem mu ho dal na krk. ,,Ten patří tobě..." Zašeptal jsem tiše.
  S očima stále zalitýma slzami jsem se rozběhl druhým vchodem pryč.
  Už jsem neměl kam jít...
  Rozběhl jsem se dlouhou temnou ulici pryč jen s taškou, kterou jsem cestou popadl. Se Springovou taškou...
  Už jsem byl opět sám...

  Takže...
Popravdě, kdyby Shad byl moje postava, klidně bych pokračovala příběhem o něm a Springa bych prostě nechala, aby už měl klid. Ale není, a já si na to netroufnu XD

  No, co si o tom myslíte? Vadil by vám takovy konec? 😅 (Nezabíjet prosím)