,, Nechceš namasírovat? Masáž je prý uklidňující," řekla Demi a já zaklínila hlavu, abych na ní viděla.

„ Už jsem celkem klidná. Tu masáž by potřeboval můj žaludek a hlava. Nějak nezabírá ten tvůj prášek. A mimochodem, pořád jsi mi neodpověděla."

„ A musíme to řešit? Byla hloupost to udělat a víc ti k tomu říct nemohu a nechci. Takže už jsi pochopila, že brečet kvůli ní nemá cenu? Že zlískat se jak dobytek ti nepomůže?"

„ V tomhle máš úplnou pravdu. Musím se vzpamatovat a jít dál se vztyčenou hlavou. Nesmí mě vidět tak jak by si přála," řekla jsem a usmála se. Bylo to poprvé,co jsem se dokázala usmát a myslet i pozitivně. Věděla jsem, že nemá šanci získat podíl z firmy a být už vůbec. Vše bylo právně podložené a její snaha o rozumnou domluvu, byla marná.

„ Scar, ty máš důvod se usmívat a jít se vztyčenou hlavou. To ona to ublížila a okradla svojí firmu. Na každou svini se vaří voda a na ní dvojnásob," řekla Demi a já se zasmála. Na ruce jsem si pohrával s prstýnkem, který měl vyjádřit lásku, kterou jsme k sobě chovaly. Ale jen u mě to bylo skutečné.

„ Vážně si myslíš, že jí tohle osud vrátí? Že když jí odsoudí za zpronevěru a já vyhraju soud u rozvodu, že jí to položí?"

„ Tohle by položilo snad každého. Jí už nepomůže vůbec nic. Vrátíš se do L.A? Nebo zůstaneš tady?" zeptala se mě a já se zarazila. Tohle byla věc nad, kterou jsem vůbec nepřemýšlela. Nenapadlo mě přemýšlet nad tím, jestli po téměř pěti letech opustit Londýn. Nechat tu vše a vrátit se tam, odkud jsem přišla.

„ Nevím, zatím jsem nad tím nepřemýšlela. Je na to brzo. Dokud neproběhne soud, nemohu stejně odjet, A nemám kde být, tady mám zázemí," řekla jsem a opřela se o opěradlo židle.

„ U mě je stále volné místo, měla bys kde být. Nechceš někam ven? Nebo pryč odsud?" zeptala se a já zakroutila hlavou.

„ Jsi strašně hodná, ale nemám teď náladu na procházky. Chci být sama a odpočívat. Je mi pořád špatně, musím se z toho vyspat," odpověděla jsem a pomalu se zvedla.

„ Mám ti přinést jídlo do pokoje, nebo tě mám vzbudit?"

„ Nebudu spát. Jen si chci lehnout. Když budeš chtít, můžeš přijít zamnou. Nebude mi to vadit," řekla jsem a vydala se do pokoje. Větší důvod než nevolnost, byla samota. Potřebovala jsem být sama a jen přemýšlet. Když jsem na stolku zahlédla prstýnek, sedla jsem si na postel a vzala ho do ruky. Nic jsem nechápala.

„ Čtyři roky, co nás spojovaly. Prý "dokud nás smrt nerozdělí". A já ti věřila," šeptla jsem a pohrával si s ním v ruce. Různě jsem si s ním otáčela a nespustila z něj oči. Nakonec jsem ho odložila a položila zpět na stolek. Když jsem zaslechla dveře, otočila jsem se na bok a tiše si povzdechla.„ Pořád to nechápu. Hrozně mi chybí, Dems."

„ Já vím, chápu to. Ale musíš jít dál a zapomenout. Bude to těžké, ale jinak se budeš trápit."

„ Lehneš si ke mě?" zeptala jsem se a Demi se na mě tázavě podívala.

„ Myslíš teď? Nebo večer?" zeptala se nejistě a sklopila hlavu.

„ Třeba hned, potřebuji se přitulit, vědět, že tu nejsem sama. Že na tohle celé nejsem sama," řekla jsem a posunula se na druhou polovinu postele.

„ Dobře, když si to přeješ," řekla a lehla si. Málo kdy si oblékla tepláky a volné tričko, ale slušelo jí to. Jen jsem nad tím zakroutila hlavou a přitulila se.