22. 10. 2020, 8:32

Jsi cíťa.

Jak můžeš být tak přecitlivělá?

Nebul, já vím, že to hraješ.

Pokud jste tohle někdy slyšeli, je dost možný, že jste jako já - pro tenhle svět naprosto nepoužitelnej kus měkkýho slizu, co bublá, jak lidi kolem něj pískaj. Ale na jednu věc jsem pyšná - umím brečet na povel. Sice mě to bolí a umím to jen díky tomu, že všechno vnímám trochu jinak než lidi v mým okolí, ale dokážu to.

Jednu noc jsem byla hvězda LARPu. Představte si, že jedenáct v noci a vy se chystáte jít do stanu spát. Ale pak se před váma zjeví duch vašeho mrtvýho manžela a opakuje: Proč jsi mi to udělala? To jsi mě nemilovala? No tak, přiznejte sj, taky byste měli naděláno.

Problém je v tom, že i když dlouho hraju RPG, tohle bylo poprvý, co jsem ho hrála „naživo". A sakra, bylo to silný. Jako bych v tu chvíli byla chudera vdova Miriam, který hrozilo, že ji obviní z vraždy manžela a upálí ji na hranici hned první den! Kdo by se nerozbrečel? Já bulela jak mimino.

A tohle nebylo poprvý a ani naposledy, co mě rozbrečela maličkost. Od tý doby, co jsem si prošla obrovskou změnou (řekněme, že mě jeden kluk rozcupoval na kousky a ty doteď sbírám a přilepuju k sobě), jsem brečela každou noc. Nemusela jsem mít důvod, prostě jsem cítila slzy, tak jsem se zvedla z postele a šla si čapnout do rohu do kuchyně, kde jsem asi půl hoďky tiše pofňukávala, abych nikoho nevzbudila, a do postele se vrátila unavenější než předtím. No jo, ale spánek nikde.

Dlouho o sobě tvrdím, že jsem pařez - že necítím nic, ale opak je pravdou. Bolest, kterou cítí cizí člověk, vnímám, jako bych byla jím. Představte si mě jako empatickou bramboru, která sleduje, jak někdo její ségry bije motykou a krájí na brambůrky. Hnus, dneska asi ten balíček vzduchu vynechám.

Chcete další důkaz, že jsem přecitlivělý neschopný nemehlo? Nedokážu si ublížit, protože vím, že to bude bolet. Teď zapomeneme na to, jak jsme s Danielou podepisovaly naše sliby krví, kterou jsme braly z našich zápěstí - to nebolelo a bylo to pro důležitou věc (slib, že vedle ní budu sedět v autobuse na exkurzi na Dlouhý stráně, nebo tak nějak). Ale nevědomky do všeho vrážím a stejně jsem samá jizva a modřina. Ani nechcete vědět, kolikrát se kopnu do rohu postele, když ještě nemám brýle a ani za boha v kozačkách je nemůžu najít.

Vidíte, když už jsem zmínila naše pokrevní sliby, řeknu další zajímavou věc - ten slib jsem porušila. Cestou tam jsme spolu seděly, to bylo v pořádku. Pořád si pamatuju, jak jsme měly každá v jedným uchu sluchátko a jely jsme furt dokola Smells Like Teen Spirit od Nirvany, protože ta část s hey byla v tu dobu extrémně vtipná. Ale cestou zpátky jsem si přesedla ke svýmu klukovi.

Vítejte v době, kdy jsem o sobě nechtěla tvrdit, že jsem bi. Tehdy jsem měla oči jen pro něj. Narovinu vám prozradím, že to nebyl zrovna fešák (představte si ho jako Dobbyho, protože vypadal přesně jako on), ale logikaví proč jsem ho měla ráda tak moc, že jsem zahodila krvavý slib zapsaný v mým úkolníčku.

Věřte tomu nebo ne, litovala jsem toho. Nejen že se nám ostatní děti smály, když mě políbil (což se mi vůbec nelíbilo, v tý době byl fyzickej kontakt s ním takovej... nevím, fakt jsem ho měla ráda, možná ho i milovala, ale nedokázala jsem pochopit, proč měl potřebu se mě dotýkat), ale navíc jsi to slyšela taky. Nevím, jestli ses i koukala, ale... tři dny jsi se mnou odmítala mluvit. Což byla snad největší rána, protože jsem chtěla mluvit jen s tebou.

Toho dne lituju dodnes. Bolí mě vzpomínky na to, jak jsi mi poslala jen jeden vzkaz za den místo toho, aby ses na mě otočila a řekla mi, že jsi objevila novou dobrou písničku.

Jednou jsme u tebe na rozpálené střeše zpívaly Bruises od Train. Hrála jsi na kytaru a zpívala část muže, zatímco já se chopila role ženy. Až pozdě mi došlo, jak moc nás tahle píseň definovala. A že jsem chtěla vrátit čas, abych se radši věnovala tobě.