7. 10. 2020, 18:10

Hádám, že bych měla začít nějak logicky. Nejlepší by bylo skočit až k mému prenatálnímu vývoji - respektive k době, kdy se z uzlíčku masa, krve a kostí stala osoba se jménem a chováním nepopsaného listu papíru -, ale hádám, že novorozenecký žvaltání a mlaskání by nikoho nezajímalo. Nehledě na to, že si to nepamatuju ani já. A zeptat se rodičů nepřipadá v úvahu, básnili by o tom jako o jednom z nejhorších dní jejich životů.

Začnu teda netradičně - dneškem. Uvidím, kam se dopracuju, jestli to bude dávat smysl a hlavně, jestli budu mít ke konci odvahu říct to nejdůležitější, proč se takhle svěřuju.

Hned si uvedeme příklad. Existuje osoba K - neptejte se, proč jí nepřipadlo to prokletý Áčko, prostě to je K a přes to nejede vlak - a ta jde z fakulty rychlostí v¹ po dráze s¹. Klidně si udělejte obrázek, pokud vám to pomůže, jen mi nezapomeňte dokreslit velké brýle, spoustu jizev po akné a roušku, aby to bylo úplný. Oukej, jizvy po akné si odpusťte. A... tu roušku hoďte přes celý obličej, díky.

Výborně, popsali jsme si pohyb osoby K. Teď si zavedeme další osobu v soustavě - tou bude moje neznámá X. Je jasný, že jak její rychlost, tak i dráha budou rozdílný od těch mých, ovšem to neznamená, že se osoba X a osoba K minou.

Nebudu to nijak hrotit. Asi vám došlo, že studuju fyziku. Ne přímo, jen pod ni jako obor spadáme, ale... inu, máme jí plný zuby, jestli rozumíte. A dávat to ještě sem, kde si stejně chcete přečíst jenom to, jak jsem zapomněla dýchat, když mě očarovaly modrý vlasy a černý kabát, by bylo zbytečný. Když chceš děcka něco naučit, posaď je od televize a krásný beletrie co nejdál.

Vezmu to zkráceně. Nebo teda tak stručně, jak dokážu, ale nemůžu slíbit, že se tu nebudete potit nad další snůškou pafyzikálních nesmyslů, co mi lítaj nejen z huby, ale i z prstů, jak si tak všímám.

Ráda bych ještě teď, dokud můžu říct něco na obranu, poznamenala, že jsem šťastně zamilovaná a mám milujícího přítele. Proto je jakákoli myšlenka na tu holku, co klapala podpadkama jen pár metrů přede mnou, čirá hereze. No a bible jsou prý strojnický tabulky.

Kdybych věděla, že se to vrátí, přidala bych do kroku mnohem dřív. Přiznám se, že když procházím kolem cizích lidí - zejména těch hezkých -, zapomínám dýchat. Nebylo by to proto, že mi vyráží dech, spíš všechno vnímám čichem a ten se v paměti udrží nejdéle - zatímco obraz rychle bledne a hlasy si taky sotva pamatuju, jak co voní, to poznám hned. Jsem takový čichonátor K.

Nejhorší na tom je to, že jsem ani nepotřebovala znát její vůni. Prostě jsem nenápadně hleděla na dlouhé vlnité modré vlasy a černý kabát, vyčuhující sukni pod ním. Občas mi padl pohled na staromódní batoh a černé botky na podpatku.

Byla oblečená úplně jinak, než na co jsem zvyklá. Nezapadala do rušného města plného elegantně oblečených studentek, spíš jako by sem přišla z úplně jiný doby. A o tom vypovídala i průhledná plastová sponka, která držela ofinu.

Jedna z chyb, kterých budu litovat, je ta, že jsem se neotočila, abych jí pohlédla do obličeje. Podívala jsem se z mostu na řeku, kterou znám nazpaměť, na cyklostezku, ta vede podél ní. A když jsem byla dost daleko, zaklonila jsem hlavu, abych zaměřila pozornost na vysokou budovu olomouckého mrakodrapu.

Stačily mi vlasy, stačil mi jiný styl, abych si uvědomila, že to ještě neodeznělo. Že ačkoli si jsem vědoma toho, že moje hetero stránka hodně kulhá a nejspíš jsem ji v sobě dávno zadusila, i tahle moje část chce ven. A společně s ní to uvědomění, že to bylo tenhle týden podruhý, co jsem si přála, aby ta holka přede mnou byla moje bývalá nejlepší kamarádka Petra.