Tejden před Vánocema, jenom dva dny před datem mý osamělý svatby, se ukázalo, že si Pete přece jenom něco pamatuje – takovej malej střípek minulosti, kterej se v něm usadil tak hluboko, že ho z něj ani Cruciatus nebyl schopnej vyrvat.

Nebyla jsem v něm ale já. Byla to jeho stará školní parta. James, Sirius, Remus a ten jejich slavnej pobertův plánek. Vzpomínky na ty stopy, co se po něm pohybovaly. Kreslil je. Nic jinýho. Jenom ty stopy.

To byla jediná věc, co v Peterovi po tom všem zůstala zůstala, a to bolelo snad ještě mnohem víc, než všechno ostatní.

Kdysi mi slíbil, že pro něj budu vždycky na prvním místě, ale očividně to byl slib, kterej nebyl schopnej dodržet. Mohla jsem mu to ale snad vyčítat? Zaprvý by to nemělo sebemenší smysl, jelikož by mě stejně nevnímal, a za druhý by to ze mě stejně dělalo příšernýho pokrytce.

I já měla svý vlastní temný tajemství, který jsem nikdy nikomu neřekla. Existovala totiž jedna věc, za kterou jsem se v posledních dnech nenáviděla mnohem víc, než bych si kdy byla ochotná přiznat. Dokonce i moje prakticky neexistující morálka proti tý myšlence ze všech sil bojovala.

Nikdy jsem se netajila tím, že mám slabost pro chlapy. Nejspíš bych to stejně utajit nedokázala, co si budeme povídat. Sálalo to ze mě na sto honů. Dokonce i Peter mě takovou bral. Dokud jsem jenom blbě kecala a spiklenecky mrkala na polonahýho Blacka, všechno bylo v cajku.

Jenže víte, jak se to říká – Sirius, kterej štěká, nekouše... nebo tak něco.

To co jsem prohlašovala a dávala všem na odiv, byla vlastně jenom taková hra, kterou jsem s oblibou hrála s celým světem. Každej bral moje kecy s rezervou a pouštěl jedním uchem dovnitř a dalším ven. Jen ať si Marlene pindá, však ji dobře známe, že jo. Klasika. Světu jsem vždycky ukazovala jenom tu usměvavou tvář, protože tím ve výsledku stejně naserete nejvíc lidí, co vás nesnášej, tak proč se mračit. Ty vážně důležitý věci jsem si ale vždycky držela uvnitř, zamčený tak na sto padesát západů a s ocelovou závorou k tomu.

To už o mě nikdo nevěděl. Ani ty nejbližší z nejbližších.

Nikdy jsem nikomu neřekla, že mě na oslavě bráchovejch narozenin jednou dost fest obtěžoval klaun. Od tý doby je nenávidím. Nikdy jsem se nikomu nesvěřila, že jsem na škole pravidelně chodívala brečet do umýváren, protože jsem těžce nesla, když mě některý holky nadávaly do poběhlic a rádodajek.

A hlavně jsem nikdy nikomu nepřiznala, že se mi James Potter, ten arogantní, nafoukanej a sebestřednej blbeček, tenkrát v páťáku vetřel do srdce. Nejhorší na tom tehdy bylo, že jsem to nepřiznala ani sobě. Zašlapala jsem to tak hluboko, jak to jen šlo, a dál předstírala, že se to nikdy nestalo. Jenže teď se mi to najednou všechno vracelo, jako kdyby to ve skutečnosti celou dobu jenom spalo někde pod povrchem a čekalo na svou příležitost. A mě bylo kvůli tomu ze mě samotný zatraceně zle. Nesnášela jsem se za to, jak se mi v krku zadrhnul dech, když si mě přivinul do náruče a pohladil po zádech. Nenáviděla jsem se za skutečnost, že mě jeho hlas nutil zapomínat na to, jak je celej svět zasraně podělanej.

To jsem fakt neměla žádný svědomí? To jsem se fakt nedokázala chovat jako každej normální člověk a prostě jenom v tichosti truchlit? Proč se mnou bylo naprosto všechno špatně?!

Začínalo mi z toho všeho vážně trochu hrabat.

Hrabalo mi dokonce tak moc, že jsem se rozhodla prožít svůj vlastní svatební den, jako kdyby snad nebyl úplně zkurvenej. Jenom tak, v soukromí vlastního bytu, úplně beze svědků, prostě jako totální ujetej magor, co si bude nejspíš za pár let povídat s kachličkama v koupelně, tvrdit jim, že jim to dneska fakt moc sluší, a oni mu budou ještě dokonce odpovídat.

Měl to bejt koneckonců můj velkej den. Ten největší den, jakej jsem měla ve svým životě prožít. Ten, na kterej jsem se těšila už od dětství a myslela si, že bude naprosto dokonalej.

Jenže osud zamíchal kartama a nenechal mi v ruce žádný trumfy.

Vůbec žádný.

Ráno jsem si vyzvedla zákusky u Floreana, koupila si pár přísad do lektvarů, nakecala Lily se Siriusem, že budu u Munga, Remusovi s Jamesem jsem pro změnu řekla, že budu u Lily, a doufala, že mi tak daj všichni svatej pokoj. Nechtěla jsem s nikým z nich probírat, jak se cejtím a jak je hrozně moc děsný, že jsem se měla dneska vdávat, jenže z toho sešlo.

Aspoň pro jeden jedinej pitomej den jsem se nechtěla přetvařovat před svým okolím.

Myslím, že jsem tehdy dokonce sama sebe přesvědčila, že je všechno v naprostý pohodě, že je nejspíš úplně normální předstírat, že se vdávám. Položit na stůl dort i kytky. Oblíknout si šaty a udělat si vlasy. Cajk, ne? To přece dělá úplně každá nevěsta, co přišla o snoubence.

Jedna věc do toho všeho předstíranýho štěstí ale nezapadala – jenom jedna jediná – malej flakónek s průhlednou tekutinou, co jsem svírala v levý ruce. Hrála jsem si s ním, povolovala a zase zasouvala zátku, jako kdybych snad sama nevěděla, co s ním chci dělat.

Jenže co jsem asi tak mohla chtít dělat s odvarem z bolehlavu?

Najednou jsem si nepřipadala zas tak v pohodě.

Zavřela jsem oči a pořád ještě statečně bojovala se slzama, který se pokoušely dostat na povrch a udělat ze mě jenom vzlykající hromádku neštěstí. Zatím jsem je nepustila ven. Nechtěla jsem si rozmazat svůj dokonalej make-up, kterej jsem si dělala dobrý dvě hodiny. Stejně jako účes. Natočila jsem si vlasy a svázala je na temeni do vysokýho drdolu, ze kterýho jsem nechala viset jenom pár pramínků, co mi rámovaly obličej. Stříbrná korunka s blyštivejma kamínkama držela krajkovej závoj, kterej jsem si na tu událost nechala speciálně ušít. I ty bílý nabíraný šaty byly dokonalý. Navrhovala jsem si je sama a dala si záležet na každým detailu. Každej steh, každej flitr, všechno bylo vyrobený s láskou.

A teď jsem tu v nich seděla, uprostřed příšerně tmavýho a tichýho obýváku, a na kolenou měla položenej norkovej kožíšek, kterej jsem měla mít přehozenej kolem ramen.

Podívejte se všichni! Přesně takhle vypadá šílenec, co už neví jak dál.

A nejhorší na tom byla skutečnost, že mě napadaly naprosto příšerný věci.

Přála jsem si, aby byl Peter mrtvej – aby bylo po všem – protože to by možná bolelo o něco míň, než den za dnem sledovat někoho, vedle koho jsem měla strávit zbytek života, a přitom dál žít s tím, že mě nepoznává. Že už mě nikdy nepozná.

Cejtila jsem neuvěřitelnou zášť vůči Jamesovi, Siriusovi i Remusovi.

Štvalo mě, že v jeho hlavě zbylo místo jenom pro ně a pro mě ne.

Nic už nedávalo smysl. Neviděla jsem před sebou vůbec žádnou budoucnost.

Ten rok, kterej měl bejt nejlepším rokem mýho života, se změnil v mou osobní noční můru.

Můj kouzelnej kočár, co mě měl odvízt až ke hvězdám, teď táhly černý koně a jeho kočím se stala sama Smrt.

Přišla jsem o celou rodinu, ztratila jsem Gideona a nakonec i Petera.

V místech, kde by mělo bejt srdce, teď zela obrovská krvácející díra, kterou už nejspíš nedokázalo zacelit vůbec nic. Jak by taky mohlo? Všechny moje sny skončily v prachu na zemi a ten blbej kočár je ještě přejel, aby se ujistil, že už se nikdy nevrátěj.

Ten den mě svět konečně zlomil a já už neměla sílu bojovat dál.

Nešlo to.

Marlene McKinnonová se konečně vzdala.

Doufám, že máš ze sebe radost, ty podělanej osude.

Z krbu v tu chvíli vyšlehly zelený plameny a já sebou ani netrhla, ani jsem se tím směrem neotočila. Vlastně jsem se v duchu modlila, aby to byl někdo ze Smrtijedů a prostě to konečně skončil. Už by nezůstaly žádný slzy, žádná bolest. Všechno by bylo zase v pořádku.

Tolik štěstí jsem ale neměla.

Tichý kroky přešly po místnosti a do mýho zornýho pole se dostaly tmavý kalhoty. Ani tehdy jsem tu hlavu nezvedla. Nezvaná návštěva si proto dřepla k zemi a položila mi ruce na kolena schovaný pod vrstvama bílý látky.

„Marlene," zašeptal James.

Vůbec nechápu, kde se tu vzal. Myslela jsem, že moje alibi byly naprosto neprůstřelný a já budu mít celej den jenom pro sebe, ale očividně jsem se spletla. James mě chytil rukou za bradu a donutil mě se na něj konečně podívat. Ty svoje velký hnědý oči schovaný za brejlema měl pokrytý slzavým leskem, kterej mu vůbec neslušel. Viděla jsem ho za ty roky našeho přátelství brečet několikrát a vždycky mě to bolelo mnohem víc než jeho.

„Nebul, Paroháči," zamumlala jsem mdle. „Vždyť si mě nemusíš brát."

„I kdybych chtěl, stejně bys mi dala košem jako kdysi," pousmál se a prsty se lehce dotkl mýho obličeje.

V první chvíli jsem se chtěla odtáhnout a ideálně ho ještě odstrčit, ale teplo lidskýho těla bylo v tom chladu, co mě objímal, jako pohlazení po bolavý duši. Pevně jsem sevřela víčka a opřela si tvář do jeho horký dlaně.

Nemluvil. Snad poprvý v životě pochopil, že občas je lepší mlčet. Teda aspoň na chvíli.

„Tolik mě to mrzí, Lene," zašeptal nakonec. „Kdybych mohl udělat cokoliv, aby to bolelo aspoň o něco míň, udělal bych to."

„Život si s náma prostě vytřel prdel, Pottere," vydechla jsem. „A my s tím nemůžeme vůbec nic udělat."

Neodpověděl. Jenom se ke mně naklonil, přitiskl si čelo na to moje a zavřel oči.

Tohle gesto kdoví proč spustilo všechny ty slzy, co se skrejvaly pod povrchem, a já je doteď tak statečně dusila. Rozbrečela jsem se. Tak zoufale a hlasitě, jak jsem snad ještě nikdy v životě nebrečela.

Bylo to poprvý, kdy jsem Jamese pustila do svýho světa takhle hluboko. Poprvý, kdy jsem mu dovolila vidět mě obnaženou až k úplnýmu jádru sebe samý. Poprvý, kdy jsem ho nechala, aby se stal mým záchranným lanem, když jsem se topila ve vlnách beznaděje.

Najednou jsem na to nebyla sama a zdálo se to jako ta nejsprávnější věc na světě. Bylo to dokonce tak moc správný, že jsem povolila prsty a nechala tu proklatou lahvičku s bolehlavem sklouznout dolů na koberec. Pak jsem ovinula obě ruce Jamesovi kolem krku a pokračovala ve svým zoufalým nářku, kterej jsem si konečně dovolila s někým sdílet.

James se mnou zůstal až do rána.

Popravdě si vůbec nepamatuju, kdy jsem usnula. Nejspíš na mě dolehlo vyčerpání z toho dlouhýho pláče, kterej se ráno projevil docela slušným třeštěním hlavy. To bylo ale to poslední, co mě v tu chvíli zajímalo. Potter už byl totiž vzhůru a ukazováčkem zkoumal hřbety knížek v mý knihovně. Očividně hodnotil můj čtenářskej vkus, nebo co já vím, co dělal.

„Tohle byla ta nejhorší svatební noc v historii svatebních nocí," zamumlala jsem a rukama s hlubokým povzdechem objala polštář.

James se na mě otočil přes rameno a přes rty mu přeběhl letmej úsměv.

„Tak to jsi měla říct, že sis ji představovala jinak, posnažil bych se," poznamenal hravě a donutil mě tím k tichýmu uchechtnutí. Vytáhl přitom z knihovny jednu z knížek a dlouze si prohlížel její obal, jako kdyby na ní snad našel nějakou dávno ztracenou vzpomínku.

„Pro příště budu vědět. Však víš, až mi nedopadne nějaká další svatba. Určitě se na tebe obrátím," pousmála jsem se. „A děkuju, Jamie. Žes přišel."

„Vlastně jsem ti přišel říct, že už vím, kdo za tím vším stál. Kdo napráskal Longbottomovi a tohle všechno způsobil."

„Kdo?" vymrštila jsem se do sedu, až mě hlava rozbolela ještě stokrát víc.

„Dearborn. Byl strážcem tajemství a taky..."

Najednou zmlknul.

„Jamesi?" oslovila jsem ho zkusmo.

Obrátil na mě pohled a chvíli na mě jenom mlčky zíral. Sakra, to jsem fakt vypadal tak blbě, že musel tak civět? Pak ale zvednul ruku, ve který svíral usušenou a vylisovanou rudou růži a já konečně pochopila, proč nic dalšího neřekl.

Do prdele.

Byla celý ty roky schovaná ve výtisku Umění milovat, nad kterou jsme se s Jamesem svýho času fakt dobře bavili. Skoro jsem na ni zapomněla, jenže teď, když ji držel, jsem si vybavovala úplně všechno.

Nechal mi ji tenkrát v kolejní ložnici a já ji bezmyšlenkovitě vyhodila z okna, protože jsem se nechtěla zabejvat žádnejma otázkama lásky, který pro mě tenkrát byly tak moc složitý. Hned druhej den jsem ji ale vyrazila hledat. Zničila jsem si u toho kalhoty i boty, ale nakonec jsem si ji donesla zpátky do pokoje a uložila ji do týhle knížky. Jako vzpomínku na něco krásnýho, co skončilo dřív, než to vůbec pořádně začalo.

„Nechala sis ji," dostal ze sebe překvapeně. „Je to ona, že jo?"

„Je," šeptla jsem.

„Marlene, já–," nadechl se, ale já ho to nenechala doříct. To bych prostě asi nebyla já, kdyby jo.

„Sakra, to už je ale hodin," vyhrkla jsem. „Jill musí mít určitě strach, byls tu celou noc. Myslím, že je čas jít domů, co říkáš?"

„Domů?" zopakoval nechápavě. Pak ale z dlouhým povzdechnutím kejvnul a odložil tu knížku i s růží na noční stolek. „Jasně, že domů. Máš pravdu. Nechceš jít se mnou? Promluvíme si o Caradocovi, a tak."

„Jo, asi jo. To si chci poslechnout," odpověděla jsem a zvedla se z postele. „Tak vydrž, hm?"

Zmizela jsem v koupelně, převlíkla jsem se, smyla ze sebe zbytky slz i make-upu a vrátila se za ním zase jako normální člověk. Nejspíš mnohem normálnější, než včera večer. Ačkoliv oči, nos i tváře jsem měla pořád celý opuchlý a zarudlý, jak nějakej alkoholickej strejc, co nasává ve dne v noci.

Ne, že by na tom snad záleželo.

U Jamese doma bylo útulně. Obývák byl ozdobenej vánočníma dekoracema a bylo v něm příjemný teplo. Dejchlo to na mě úplně jinou atmosférou, než jaká byla v mým bytě. Ten byl tmavej a chladnej. Tohle byl přesnej opak.

Bramboračka očividně nebyla doma, ale to mě zas tolik netrápilo. Za posledních pár měsíců jsme se beztak skoro vůbec neviděly. Snad se za tu dobu aspoň naučila trochu oblíkat, ačkoliv jak jsem tak znala Jill... no nic.

„Nemůžu uvěřit, že nás zradil Dearborn," povzdechla jsem si.

Byl to člen Řádu. Nikdy by mě nenapadlo, že nemůžeme věřit ani vlastním lidem. Všechno to bylo tak hrozně špatně. Tak zatraceně špatně. Jak jsme mohli bejt tak moc naivní?

James mi položil ruku na stehno a smutně se pousmál.

„Je mi to strašně líto, Marlene."

Zvedla jsem na něj pohled. Už to tady bylo zase. Ten sevřenej žaludek a nutkavá potřeba se ho dotknout. Aspoň letmo, aspoň na chvíli. Proč že jsem ho vlastně zastavila, když mi chtěl u nás v tý ložnici něco říct?

Zase si hraješ na krávu, Marlene? To ti totiž fakt jde. Možná by ses tím mohla živit.

„Taky je mi to líto. Všechno. Úplně všechno. Ta růže, Jamesi, to všechno. Kdyby... mohlo to být jinak, všechno," dostala jsem ze sebe.

Mluvit o pocitech pro mě bylo vždycky dost těžký, takže nebylo divu, že jsem se vyjadřovala jak po hudlanovi od mozkomora. Ale Jamesovi to nejspíš zas tak moc nevadilo.

„A co by to změnilo? Třeba bychom tam dneska místo Petera leželi my dva," odpověděl mi.

Měl pravdu. A nebo možná taky ne. To nemohl vědět nikdo z nás.

„Nechci se o něm bavit, Jamesi. Ničí mě tam každej den chodit, ale já si to tak zatraceně moc vyčítám!" vyhrkla jsem a už znova bojovala se slzama, který se mi draly do očí.

Praštila jsem se pěstma do stehen, ale rozhodně mi to nepomohlo. Teď se mi chtělo brečet a ještě k tomu mě bolely nohy. Pak si mě ale to rozcuchaný pako přitáhlo do náruče a já už to v sobě nedokázala dál držet. Zase jsem řvala. Pro Merlina, tolik jsem neřvala ani když mi bráchové brali hračky. A ještě k tomu před ním. Co si o mě asi musel myslet? Ještěže byl taky taková fňukna.

Odtáhla jsem se od něj snad až po půl hodiny usilovnýho ždímání vlastních slznejch kanálků. Si na tom snad založím vlastní byznys. Že bych byla třeba plačící vdova na objednávku, nebo tak něco.

„Jamesi, měla bych jít," vydechla jsem nakonec a hřbetama rukou si otřela slzy. „Jill se beztak brzo vrátí a já tu nechci sedět jako hromádka neštěstí. Mám nějakou reputaci, který musím dostát."

„Jasně," lehce se pousmál, zvedl se a odvedl mě zpátky ke krbu. „Kdyby cokoliv..."

„Já vím," přerušila jsem ho s letmým úsměvem. „Děkuju ti, Jamesi."

„To nestojí za řeč, Marlene, víš, že pro tebe –"

Nevydržela jsem to. Musela jsem to udělat. Něco ve mně tak hlasitě křičelo a prosilo mě, ať ho konečně políbím, až jsem se tomu nedokázala dál bránit.

Byl to náš první polibek po mnoha letech, ale přitom na něm bylo všechno tak moc známý, jako kdyby od tý doby neuběhlo snad ani pár tejdnů. Pořád chutnal úplně stejně. Pořád mě dokázal líbat s takovou naléhavostí, jako to nedokázal nikdo nikdy jinej, a mě přitom pořád bušilo srdce, jako nějaký poblázněný patnáctce.

Odtáhla jsem se od něj až po notný chvíli a palcem mu ještě otřela zbytky mýho lesku, co mu ulpěly na rtech, aby se jím náhodou neprozradil před Jill.

„Páni, já – to jsem –," koktal.

Byl roztomilej, když byl v rozpacích. Ani to se na něm očividně nikdy nezměnilo. Vždycky těkal očima kolem a prohrabával si vlasy, když netušil, co říct.

Pokrčila jsem rameny a usmála se.

„Holt mám prostě pořád slabost pro svýho oblíbenýho studenta," prohodila jsem na vysvětlenou a sáhla pro letax.

Pak jsem mu věnovala jeden poslední pohled, než jsem se přesunula zpátky do svýho tmavýho a chladnýho bytu. Tam jsem se opřela o zeď a s hlubokým výdechem zavřela oči. Prsty jsem si mimoděk přejela přes rty a nedokázala potlačit letmej úsměv.

Dostala jsem se do pořádný šlamastyky a přitom mi to vůbec nevadilo.

To byl asi další level toho ujetýho šílenství.

Jenže to bylo krásný šílenství.

****

Ne nadarmo se říká, že srdce si nevybírá. Romance v takové situaci nejspíš není úplně vhodná, ale to není něco, s čím by se Marlene obvykle trápila. Navíc jeden polibek nic neznamená, nebo snad jo?