Srpen se postupně přehoupl v září a my už si pomalu začínali říkat, že všechno bude zase lepší.

Puddlemerským spojencům zbejvalo už jenom pár bodů, aby se dostali na vrchol žebříčku, Letos měli vážně skvělou sezónu a já byla přesvědčená, že James se na tom podílel dost značnou měrou. Trénink od tréninku se lepšil. Sledovala jsem ho, hledala jsem chyby v jeho letu i taktice, který jsme pak nad hrnkem horkýho čaje s pořádným přídavkem ohnivý whisky probírali, a on se je v příští hře pokoušel nedělat. Udělala jsem mu na to dokonce složku. S takovejma těma veselejma barevnejma polepkama, co používali mudlové. Říkala jsem jim lepíky. Nikdy ji neotevřel. Prej proto, že ho znervózňovala. Jako sice jsem na desky nakreslila fakt pěkný prsa, jen se zabořit, ale aby kvůli tomu odmítal mou skvěle propracovanou tréninkovou taktiku?

Tak jako haló, Pottere, seš vadnej?

Další fakt pozitivní zprávou byl fakt, že Aurelio Moricci, ten nejslavnější kouzelnickej návrhář v Evropě, vydal v září novou sérii pánskýho spodního prádla. Povím vám, že ten katalog byla fakt radost pohledět. To člověku dokázalo dočista rozzářit den. Pokoušela jsem se jeden vnutit Lily, ale Sirius ten časopis z nějakýho důvodu prostě nechtěl mít doma. Asi se jím cejtil ohroženej, nebo co já vím.

Jenže pak se to celý totálně posralo.

Poslední tejden v září zabili Smrtijedi Benjyho Fenwicka. Doslova ho rozervaly na kousíčky. Nezbylo z něj nic moc, co by se dalo pohřbít. A byl jenom první v další řadě smrtí toho podzimu.

Zdálo se, že někdo z našich řad prodal Voldemortovi jména a on teď likvidoval jednoho člena Řádu za druhým. Tehdy jsem se vážně začínala bát o všechny naše blízký. Přestávala to bejt prdel, a to napětí ve společnosti se zvládalo jenom horko těžko.

Tak trochu jsem záviděla Jill, že si nedokázala reálně představit, jak moc zlý to vlastně může bejt. Nevědomost byla hádám o něco lepší než krutá realita, i když jak se to vezme – beztak jsme byli všichni v hajzlu – některý jen netušili, jak blízko smrti vlastně každej den jsou, kdežto jiný jo.

A to byl jeden z argumentů Jamese Pottera, proč za náma bral Jill tak moc málo. Zrovna nám o tom vykládal pohádky u Petera v restauraci, kde jsme se tentokrát sešli bez celýho Sily týmu. Harry měl totiž horečky, a tak s ním zůstali radši oba doma.

No co, aspoň bude koho pomlouvat.

„Říkám vám, že se ji snažím chránit." Mával James důležitě rukou, ve který držel vidličku. „Je přece mudla. To není jen tak!"

„A nás ostatní se nesnažíš chránit?" poznamenala jsem, nabrala jsem si na svoji dezertní lžičku kousek čokoládovýho fondánu, kterej jsem si hned vzápětí strčila do pusy. „Chci říct," zamumlala jsem s plnou pusou, „že kdyby se tu objevili Smrtijedi, nemyslím, že nám budou kontrolovat občanky a stejně nás sejmou všechny, ať už máme původ jakej chceme."

James už se nadechoval k odpovědi, ke který jsem ho ale nepustila, protože jsem nadšeně vyjekla: „Svatá Morgano, Remusi, to je jak orgasmus na lžičce, tos fakt dělal ty?" Obrátila jsem na Rema, kterej jenom skromně přikejvnul. Peter mu tu nabídnul spolupráci a on se v dezertech vcelku našel. Obzvlášť v těch čokoládovejch. „Ty vole, to je prostě síla!" Ještě několikrát jsem lžičku olízla, než jsem si byla jistá, že už na ní nezůstal ani kousek toho skvostu a natáhla se pro další sousto.

„Proč bych vám měl kecat?" načepejřil se James, jako kdyby byl děsně ukřivděnej, že pochybujeme o jeho slovech a jeho neskonalým hrdinství, když on je vlastně jenom děsně starostlivej přítel.

„Vždyť má pravdu!" zastal se ho vzápětí Peter. „Prostě se snaží chránit svou přítelkyni, to by měl přece dělat každý z nás, nemyslíte?"

„Nejspíš to pro vás bude znít absolutně nepravděpodobně, ale my holky se o sebe taky umíme postarat, kdyby vás to třeba zajímalo," ušklíbla jsem se. „Existuje snad rovnoprávnost, ne? Lily by nakopala v souboji zadek všem, co tady u stolu seděj."

„Ale Jill přece není Lily!" Poklepal si na hlavu Peter, jako kdybych byla totální idiot. „Čím se bude podle tebe bránit? Rýčem a vidlema? Neumí kouzlit, byla by úplně bezbranná!"

„Žiš, se uklidni, ne?" vyvalila jsem na něj překvapeně oči. „To tak neprožívej, vždyť si jen dělám srandu."

„Ještěže jsi tak vtipná," zabručel.

Dneska očividně neměl úplně nejlepší náladu. Nejspíš už předem nějakým způsobem vycejtil, že se na nás valej další špatný informace, a už nás na ně podvědomě připravoval.

Než jsem mu vůbec stihla odpovědět a pustit se do další hádky na život a na smrt, ozval se zvoneček nade dveřma, kterej ohlašoval příchod nějakýho hosta, což bylo divný, protože touhle dobou už bylo zavřeno. Otočila jsem se za tím zvukem a nakonec ze sebe vydala táhlý písknutí, když jsem hladovým pohledem sjela nově příchozího.

Dlouhovlasej zrzek v koženkový bundě a roztrhanejch džínách se rozhlídl po místnosti a pak vyrazil rovnou k nám. Tohohle bejka jsem si pamatovala ze školy a pohled na něj mi obvykle sám roztahoval nohy, ačkoliv on mě tenkrát považoval jenom za mladý pískle a byl vůči mejm snahám docela netečnej.

„Bilius Weasley," poznamenala jsem s širokým úsměvem. „Sakra, seš snad ještě víc sexy, než jsi byl na škole!"

„Marlene McKinnonová, stále stejná," uchechtl se, ale úsměv mu z tváře skoro okamžitě zmizel. „Mám špatný zprávy, lidi. Asi před hodinou došlo u London Bridge k ostrýmu konfliktu." Odmlčel se a dokonce si krátce odkašlal. „Gideon s Fabiánem jsou mrtvý."

Peter zalapal po dechu, Jamesovi upadla z ruky vidlička a Remus na Bilia jenom poulil oči.

Nikdo nic neřekl.

I já ho chvíli sledovala, ale nějak mi asi vůbec nedocházelo, co se stalo. Nebo jsem možná prostě jenom nechtěla, aby mi to docházelo. Možná to byla jen obranná reakce. Otočila jsem se zpátky ke svýmu moučníku a znova zvedla tu dezertní lžičku. Peter mě chytil jemně za zápěstí, ale já s ním mírně škubla a vytrhla se mu, abych si mohla nabrat další kousek dortu, kterej jsem chvíli převalovala v puse.

„Co v tom všechno je, Reme? Cejtím muškátovej oříšek?"

„Marlene," zamumlal v odpovědi. „Slyšelas ho, viď?"

„Slyšela," odpověděla jsem stručně a znova ukázala lžičkou na ten dortík. „Nebo je to hřebíček? Nemůžu to identifikovat, ale fakt mi to děsně chutná. Myslím, že parfém s podobnou vůní by byl vážně hit."

„Marlene," oslovil mě tentokrát Peter a znova mi položil ruku na to zápěstí. „Jsi v pohodě?"

„Nechceš jít na vzduchu?" přidal se k němu okamžitě Remus.

„TAK DOST!" vyštěkla jsem bez varování, až sebou všichni ostatní v místnosti cukli.

Zvedla jsem se na nohy tak prudce, že se židle, na který jsem doteď seděla, převrátila dozadu a se slušnou ránou dopadla na podlahu. Hned na to jsem chytila oběma rukama talíř s dezertem a praštila s ním o stůl, až se bílý střepy rozletěly všude po okolí.

„Prostě zmlkněte, jasný?! Mám plný zuby těch vašich věčnejch starostlivejch keců! Dokážete to v těch svejch omezenejch mozcích pochopit, zatraceně? Nebo vám to snad mám předvíst pantomimou?! Jste fakt děsný kreténi!"

S těmi slovy jsem ještě kopla do spadnutý židle, obešla Bilia, do kterýho jsem lehce drcla ramenem a hravě na něj zamrkala, než jsem dlaní rozrazila dveře a vyšla z restaurace.

Všude kolem chodili lidi. Většina z nich někam spěchala, další si prohlíželi výlohy a vybavovali se mezi sebou. Zaslechla jsem dvojici kluků, který řešili, jakej vosk na násadu koštěte je nejlepší.

I přes každou další smrt prostě život pokračoval dál. Ani trochu se nezpomalil.

Ještě chvíli jsem sledovala jejich hemžení, než jsem zapadla do postranní opuštěný uličky, kde jsem se na chvíli zastavila, zajela si rukama do vlasů a zaklonila hlavu.

Nádech. Výdech. Hlavně se uklidnit.

Místo klidu jsem se ale rozkřičela.

Řvala jsem z plnejch plic až do ochraptění, načež jsem se rozhodla vylejt si vztek na dřevěnejch bednách poválenejch kolem. Kopala jsem do nich tak dlouho, dokud se nerozpadly na třísky a mě se nezačala špička bílý kecky s kytičkama barvit do ruda. Nebolelo mě to, takže na tom vůbec nesešlo. Nakonec jsem se jenom opřela rukama o vlhkou zeď a zavřela oči.

„Promiň," dostala jsem ze sebe ztěžka a pevně stiskla zuby k sobě, abych zastavila slzy, deroucí se na povrch. „Sorry, Gide, že jsem byla taková svině. Nikdy mě nenapadlo se omluvit a teď je pozdě. Měla jsem. Promiň, sakra, promiň."

Pak jsem znova vykopla. Tentokrát do zdi. Věnovala jsem jí pár ran, který beztak bolely jenom mě, a nakonec se s rozpaženejma rukama rozhodla věnovat svou pozornost kamsi k nebi.

„Pořád nemáš dost?!" rozkřikla jsem se. Jako totální šílenec, kterej by nejspíš zasloužil teplý místečko u Munga. „Chceš si je vzít všechny, ty zasranej hajzle?! Jen se neupejpej! Jsme tu jako na stříbrným podnose! Hezky pokračuj!"

A on fakt pokračoval.

Jenom tejden nato přišla zpráva o smrti Dorcas Meadowsový.

Ta zasáhla nejvíc Remuse, kterej do ní byl roky platonicky zamilovanej. Aspoň myslím, hádám, že si nikdy nevzájem neukazovali genitálie, to nebyl úplně Remův styl. I tak ale chodil jako tělo bez duše a mluvil ještě mnohem míň, než u něj bylo zvykem, takže skoro vůbec.

Tehdy se z války najednou stal masakr. Stovky mudlů končily v kalužích krve po celý Británii, členové Řádu i bystrozorové byli pod nepřátelskou palbou kouzel tak často, že už jim to začalo připadat úplně normální, a ostatní už konečně pochopili můj pragmatickej přístup ke smrti, protože to byl jedinej způsob, jak se z toho nezbláznit.

A pak najednou – jenom čtrnáct dní po ztátě Dorcas – přišla ta hořkosladká zpráva o Vyvoleným.

O smrti Longbottomovejch a nepravděpodobným přežití jejich synka. O zmizení Voldemorta. O konci války.

Byla to až moc vysoká cena, ale už byla dávno zaplacená a na reklamace nikdo nemínil brát zřetel. Co se stalo, nemohlo se odestát a nemělo smysl se o to vůbec pokoušet.

Pro mě bylo důležitý, že jsme si konečně mohli zase oddechnout.

Byl konec.

Už žádný další ztráty, žádná další bolest.

Teď už jsme měli bejt jenom šťastný a já tomu fakt věřila.

Hloupá Marlene.  

****

První kouzelnická válka je u konce. Místo Potterových, jimž do vztahu Jill 'hodila vidle' zaujali Longbottomovi a z Nevilla se stal Chlapec, který přežil. Všichni Smrtijedi ale ještě pořád nejsou pod zámkem a ne všechno bude úplně růžové. Příště se ale podíváme na famfrpálové utkání Puddlemerských spojenců! :)