Z letiště jsme se přemístili rovnou k nám domů. Jenom já a Peter. Zbytek vyrazil dál žít svý životy, který mi najednou připadaly až podivně vzdálený od reality. Nekašlali na mě. Jen nechtěli, abych tu strašnou zprávu musela slyšet před dalšíma čtyřma párama očí. Dobře věděli, jak nerada ukazuju před ostatníma slabost.

A já jim za to byla vděčná.

„Marlene," začal Peter a chytil obě moje ruce do svejch dlaní. Díval se mi do očí a mě už tou dobou žaludek dělal doslova kotrmelce. Věděla jsem, že to bude zlý, jen jsem nevěděla, jak moc. „Ta svatba tvého bratra..."

Odmlčel se a očividně hledal ty správný slova. Jenže já nechtěla, aby to vyslovil. Dokud ještě existovala naděje, že to nebylo tak špatný, chtěla jsem si ji udržet co nejdýl.

„Neříkej to," zašeptala jsem.

„Mrzí mě to," odpověděl a lehce zavrtěl hlavou. „Nikdo z nás už nemohl pomoct. Bylo to strašně rychlé."

Ruce se mi neuvěřitelně roztřásly a hrdlo se mi svíralo tak moc, že jsem se nemohla skoro ani nadechnout.

„Kdo z nich?" zeptala jsem se, přičemž jsem se pokoušela potlačit přeskakování v hlase.

„Všichni."

Vykroutila jsem mu dlaně ze sevření a bez jedinýho slova přešla ke krbu. Vůbec mi nedocházelo, co mi to právě řekl. Jako kdyby ta informace ještě nestačila doputovat až k mozku a zastavila se po cestě v srdci, kam se zabodla. Hluboko a bolestivě.

„Marlene," pokusil se mě chlácholit Peter a položil mi ruku mezi lopatky. „Můžu něco udělat? Cokoliv."

Dlouho jsem mlčela. Prsty jsem sevřela krbovou římsu tak pevně, až mě začaly bolet klouby, a předklonila se. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Pokoušela jsem se zkoncentrovat a nedopustit, aby mě to teď a tady srazilo na kolena.

Nechtěla jsem, aby to Peter viděl.

Moje pocity byly po většinu času jenom moje. Teda tím myslím ty negativní. Ani před Peterem jsem je obvykle neprojevovala. Nedávala jsem najevo, že mě něco trápí. U nás doma člověk totiž nesměl ukazovat slabost, když si chtěl udržet svý místo v hierarchii tlupy divokejch dětí.

A zůstalo mi to až do dneška.

„Chci, abys mě tam vzal, Petere," odpověděla jsem nakonec trochu hluše. „Tam, co se to stalo."

„Marlenko, nemyslím, že je to dobrý nápad," zamumlal Peter, přičemž ještě pořád přejížděl rukou přes záda, jako kdyby snad doufal, že tím na sebe vezme aspoň část mý bolesti. Nemusím snad říkat, že marně.

„Prostě mě tam vezmi, jasný?" obořila jsem se na něj z ničeho nic. Jako kdyby mi snad úplně přeskočilo. Nejspíš to byla obranná reakce, protože já se takhle obvykle nechovala. Nejspíš proto jsem tím Petera i dost zaskočila. „Mám právo to vidět!"

„Dobře, jestli na tom trváš, tak dobře." Zvedl ruce v chlácholivým gestu. „Vezmu tě tam."

Natáhl ke mně ruku a hned, jakmile jsem se ho chytila, nás oba přemístil na nějakou uzavřenou louku kousek za Londýnem. Přesně tam, kde se konala ta velkolepá svatba, co přinesla spoustě lidem jenom smrt. Amber, bráchova vyvolená, toužila po obřadu v přírodě. Byla mudla a pracovala v hektickým prostředí nemocnice, takže ráda utíkala za tichem a klidem. Netušila ale, že tenhle útěk bude zároveň i posledním. Smrtijedům se očividně nezamlouvala představa, že by si čistokrejvnej kouzelník, jako byl bratr, měl vzít mudlovskou holku.

Tohle byla nejspíš odpověď na jejich svatební oznámení

Přímo uprostřed tý travnatý pláně stáli dva bystrozorové, který jsem vůbec neznala. Byli jenom o něco starší, než otec a nevypadali dvakrát otevřený nějakejm diskuzím. Zřejmě měli odhánět od místa činu novináře a ostatní čumily, ale Peterovi se je nakonec podařilo přemluvit, aby nás tam chvíli nechali.

Rozhlídla jsem se kolem sebe.

Po zemi se válely zhroucený plachty stanů a rozlámaný kusy nábytku. Bílý zdobený ubrusy byly pokrytý hnědejma skvrnama od zaschlý krv Zbytky jídla a zákusků už očividně dávno sežrala zvířata. Na jednom ze stolů zůstávala jenom lehce ohlodaná figurka novomanželů.

Zavřela jsem oči.

Všechno jsem viděla přímo před sebou. Nevím, co přesně se tady stalo, ale moje představivost jela na plný obrátky. Dokonce jsem je slyšela křičet. Prosit. K tomu se přidalo ještě svištění kleteb a zvuk praskajícího nábytku. Muselo to bejt strašný.

„Měli byste jít. Mohli bychom z toho mít problémy. Civilisté sem nesmí," oslovil mě jeden z bystrozorů. Nebyl hrubej nebo tak, v očích jsem mu četla jasnej soucit, ale to na mě kdo ví jakej dojem stejně neudělalo.

„A nechcete mi třeba políbit prdel?" zasyčela jsem na něj. „Nebo si vyměnit místo s těma mrtvejma? To by bylo úplně nejlepší!

„Marlene, prosím, pojďme pryč," zamumlal Peter a položil mi obě ruce na ramena. „Oni jen dělají svou práci."

„Na to jim zvysoka seru!" zamračila jsem se. „Do hajzlu, umřela tu celá moje rodina, tak mi laskavě nikdo neříkejte, jestli tu můžu nebo nemůžu bejt!"

„Slečno, já chápu, že to pro vás byla rána, ale znovu vám opakuji, že tady nemůžete být. Pojďte se mnou."

Chytil mě pod ramenem a jemným tlakem se mě pokusil dostat pryč. Skoro jsem ten jeho dotek necejtila, ale i tak mě to vytočilo. Kdo si myslel, že byl, aby na mě zkoušel sahat?! Vyškubla jsem se mu a hned vzápětí do něj prudce strčila. Nečekal to a skončil na zemi. To už na mě ten jeho povedenej kolega mířil hůlkou.

„Nechte toho, prosím," oslovil ho Peter trochu vyděšeně. „Je jen rozrušená. Odvedu ji pryč, jen ji prosím nezavírejte. Už nebude dělat problémy."

„Fajn," ušklíbl se ten druhej. „Koukej si ji zkrotit. Jiný by ji už dávno spoutali! Máte štěstí, že jsem tak chápaví."

Peter se mě pokoušel chytit za ruku, ale já se mu dost prudce vyškubla. Neměla jsem náladu na to, aby mě někdo poučoval. Dokonce ani Peter ne. Místo toho jsem na bystrozora, co se zrovna sbíral ze země, ještě plivla a pak se bez varování přemístila pryč.

Sama.

Potřebovala jsem chvíli nedejchat stejnej vzduch s kýmkoliv, kdo by mě chtěl jakkoliv mluvit do duše, což zahrnovalo bandu dementních bystrozorů, všeználka Remuse, občas přehnaně vlezlou Lily a dokonce i Petera, kterej chtěl prostě všechno dělat za každou cenu správně.

Nepřemejšlela jsem nad tím, kam se přenesu. Moje hlava ale nejspíš věděla naprosto přesně, po čem toužila. Do nosu mě totiž uhodila omamná vůně kvetoucích růží. Když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že stojím v jednom z parků poblíž Londýna. Patřil Rosierovejm, ale oni sami ho tady nikdy nespravovali. Od toho měli skřítky, takže jsem dobře věděla, že tu budu mít soukromí.

Chodila jsem se sem schovávat už od dětství.

Růžová vůně pro mě znamenala bezpečí. Jenom Edmund, můj nejstarší bratr, věděl, že sem chodívám, a dokázal mě tu najít. Občas se ke mně dokonce připojil a většinu noci jsme pak proseděli v omamný květinový náruči. Jeho jsem měla ze všech svejch sourozenců nejradši, i když bych to asi neměla říkat. Vždycky mě chránil. Byla jsem jeho malá princezna a já byla na oplátku jeho největší fanynka. Hrál totiž závodně famfrpál. Všechno, co jsem o košťatech a o tom sportu věděla, jsem znala od něj.

A teď byl pryč. Všichni byli. Jenom tak. Jako když se luskne prstama. A svět se kvůli tomu nezastavil. Točil se dál a dál, jako kdyby se vlastně vůbec nic nestalo.

Nevím, jak dlouho jsem tam takhle seděla. Čas mi nepřipadal vůbec podstatnej. Byla jsem ve svým malým světě a stavěla si kolem sebe ochranný zdi. Za celou dobu jsem dokonce neprolila jedinou slzu. Ani jednu. Chtěla jsem to všechno pohřbít hluboko v sobě; tak hluboko, že už na to nikdy nebudu muset myslet.

Jenže to nebylo tak jednoduchý.

„Marlene," oslovil mě z ničeho nic známej hlas, až jsem sebou prudce trhla. Otočila jsem hlavu na jeho původce a zahlídla přitom odlesk od skla brejlí. „Hledáme tě s Peterem a Remusem už dobré tři hodiny."

„Jak jsi mě tu našel?" zamračila jsem se trochu nepřátelsky.

Natáhl se k nejbližšímu květu a lehce si k němu přičichl, než se rozhodl kápnout božskou.

„To díky těm růžím. Proč Peter neví, že jsou to tvoje nejoblíbenější kytky, hm?"

„Protože jsem jednou udělala blbost a někomu to vykecala. Pak jsem se musela zbavovat jeho dárku," ušklíbla jsem se a vzdorovitě založila ruce na hrudníku. „Navíc je větší zábava, když lidi netuší, čím si mě koupit."

„To nepochybně," uchechtl se a loudavým krokem došel až ke mně, aby si mohl sednout vedle na lavičku.

„Přišel jsi mě sem taky poučovat? Nebo mě připnout na obojek a dotáhnout domů, aby mě tam mohl Pete vykládat, jak se mám chovat k úředníkům?"

„Vlastně ne." Zavrtěl hlavou. „Sice jsem slíbil, že jestli tě najdu, tak tě dovedu hnedka domů a pošlu patrona, ale nikdo zatím neví, že jsem tě našel, takže..."

„Takže...?" zeptala jsem se nechápavě. „Je tohle snad pozvánka k sexu? Měl bys na tom fakt ještě zapracovat, takhle bys nesbalil ani tu tlustou ropuchu od Munga."

„Jen mě napadlo, že by sis mohla potřebovat promluvit." Pokrčil rameny. „Nemám v plánu ti říkat, co máš dělat, ani tě do ničeho nutit. Prostě jsem měl strach, stejně jako ostatní."

Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči. Tušila jsem, o co se snažil, ale nedokázala jsem na to přistoupit. Chtěl, abych se svěřila; abych to ze sebe všechno dostala stejně, jako si kdysi v Bradavicích vylejval svoje srdíčko on.

Jenže já byla prostě mnohem lepší posluchač než vypravěč.

Chtěla jsem to ze sebe všechno vykřičet; vážně jsem chtěla. Říct mu, že mě bolej ty poslední slova, který jsem na svou rodinu štěkala. Svěřit se, že si připadám jako děsně mizernej člověk, protože jsem ten večer, kdy se to stalo, chlastala v baru a vůbec nepoznala, že se něco děje. Neměla mi to snad říct vlastní intuice? Oni umírali a já mezitím okukovala cizí zadky. Toužila jsem ze sebe dostat, že jsem tam měla bejt taky, že to byl možná celou dobu můj skutečnej osud.

Nic z toho jsem ale neřekla. Postavila jsem si kolem sebe stěny, přes který jsem ho prostě nechtěla pustit. Stejně jako jsem za ně nikdy nepustila Petera. Moje tajemství byly prostě jenom a čistě moje. Ostatním do nich nic nebylo.

„No," promluvila jsem nakonec. „aspoň máš teď v tom famfrpálovým zápase šanci vyhrát, když proti vám Edmund nenastoupí. To se dá považovat za pozitivum, ne?"

Obrátil na mě pohled a chvíli očividně vůbec netušil, co mi na to říct. Touhle větou jsem pravděpodobně překročila určitou hranici, podle který poznal, že to nemá sebemenší smysl. Pak jenom smířlivě kejvnul a zvedl se z tý přiblblý lavičky.

„Můj šestý smysl mi našeptává, že tu nejspíš chceš být sama," pousmál se. „Koupím ti ještě pár hodin k dobru. Pak prosím přijď, nebo tě Peter s Remusem nechají hledat."

„Jo, díky," hlesla jsem a odvrátila se od něj.

James překvapivě splnil, co slíbil, a udržel Petera s Remusem na uzdě až do rána. Aspoň myslím. Žádný bystrozorové po mě totiž nešli, ale já byla beztak dobře schovaná. Ve svým malým růžovým království.

Za svítání jsem se ale musela vrátit domů. Nemohla jsem utíkat navždycky a moc dobře jsem si to uvědomovala. Život totiž nepočká, dokud si nevydechnu a nepřestanu truchlit.

Tohle privilegium neměl nikdo z nás.

Do našeho bytu jsem nakonec přišla na první pohled klidná a vyrovnaná, ačkoliv jsem hluboko uvnitř byla rozervaná na maličký kousíčky, který už nejspíš nikdy nikdo nedá dohromady.

Od toho dne už jsem o nich ale nemluvila. Už nikdy. 

****

Díky Jill Savageové a jejímu zapojení do party se Marlene vyhnula svému osudu a doslova přežila svou vlastní smrt. Bohužel to nebude zdaleka poslední ztráta, která ji ještě potká. Válka totiž ještě pořád zuří a ve skutečnosti teprve vrcholí.