Život má občas vážně dost divnej smysl pro humor. 

Nikdy by mě ani ve snu, že mi přihraje do cesty tolik cizích dětí. Vlastně mi dost dlouho připadalo, že si ze mě chce zkrátka utahovat a prostě mě jenom neuvěřitelně rád trápí. Až postupem času jsem pochopila, že mi možná chtěl jenom pomoct, abych se necejtila tak moc osamělá. Stát se náhradní mámou dvou děcek (občas tří, pokud jsme měli na hlídání i Rory, což bylo vcelku časo) vlastně nebylo vůbec špatný. 

A všimněte si, že naschvál říkám náhradní máma, protože já fakt nebyla žádná macecha. Kvůli zábavě a venkovním hrám jsem se totiž byla občas ochotná dokonce i umazat!

Jo, tak moc hustá macecha jsem byla!

S Jamesem jsme se navíc doslova vyžívali ve ztřeštěnejch plánech, jak ty naše ratolesti zabavit. Na jedno letní odpoledne jsme proto naplánovali velkou bitvu, která měla symbolicky ukončit konec jedný éry. 

Harryho měl totiž v září čekat první ročník studia, což pro nás znamenalo, že už ho nebudeme vídat každej tejden, jak jsme byli zvyklí. A my chtěli z těch posledních společnejch měsíců vytřískat co se dalo a zajistit sobě i děckám pár nezapomenutelnejch vzpomínek. 

Jamie kvůli tomu dokonce oprášil svý záškodnický dovednosti a vyrobil úplně parádní levitující balónky naplněný barvou, co jsme po sobě mohli směle házet, aniž bychom k tomu potřebovali hůlky a kouzla.

Válka mohla začít.

„Půjdete ke dnu, chlapci!" oznámila jsem suverénně, když jsem zapínala maskáčovou bundu až někam ke krku a poplácala po rameni Rory, která stála hned vedle mě. „Možná máte převahu, ale nemáte naše schopnosti!"

„Ale, ale... Marlenka si nějak fandí," zapitvořil se posměšně James a každýmu svýmu klukovi položil na rameno jednu ruku. „Až s váma skončíme, ani sprcha vás nezachrání, děvčata!"

„Tak se předveď, Paroháči!" ušklíbla jsem se a zkontrolovala popruh od taštičky s balónky. „Máte pět minut na postavení základny!"

„Něco mi říká, že tuhle hru vymysleli spíš pro sebe než pro nás," zamumlala Rory a hravě mrkla na Jima, načež se zapitvořila na svýho bráchu. „Hej, Harry! Vlastní máma tě po dnešku nepozná!"

„Je to i tvoje máma," protočil oči.

To už ale James svoje kluky popoháněl směrem k ořešáku, co stál vedle jezírka, aby se tam mohli zavrtat a dostatečně se proti nám opevnit. Shlukli se tam do jednoho těsnýho kolečka a šeptali si, mezitím co se na nás každou chvilku po očku aspoň jeden z nich díval – asi abychom je nenapadly ze zálohy nebo co.

„Tak jakej máme plán?" zeptala se Rory mezitím, co si utahovala popruh od brašny. „Vyhrneš si tričko, abys zaměstnala strejdu Jamese? To by nám mohlo dost pomoct."

Překvapeně jsem zamrkala, ale nakonec jsem pobaveně zavrtěla hlavou. „Mám na tebe fakt špatnej vliv. Lily mě jednou zabije. Nebo možná Sirius. A taky je možný, že si o to střihnou. Tak jako tak si ale nemyslím, že tahle taktika je úplně nejlepší."

„Fajn, byl to jen nápad," zazubila se.

„Nemáš v rukávu ještě pár dalších? Nemůžeme je nechat vyhrát! James by mi to dával sežrat ještě na smrtelný posteli."

„V rukávu?" zamyslela se a krátce se odmlčela, než vyhrkla: „No jasně! Mám!"

Naklonila jsem se k ní blíž, abych si mohla poslechnout její návrh. Ta holka měla rozhodně pod čepicí a klidně se vsadím, že bude jednou postrach bradavickejch učitelů.

Užij si ji, Minnie.

„Víš, co strejdovi vždycky říká táta, když k vám jedu?" zeptala se, přičemž se opatrně prohrabovala mezi balónkama a zřejmě hledala nějakou konkrétní barvu.

„Že ho zabije, jestli na tebe nedá pozor a něco se ti stane?"

Byla to pravda. Sirius byl na svou holčičku neskutečně fixovanej a jsem si jistá, že kdyby jí kdokoliv ublížil, pravděpodobně ho roztrhá a zahrabe někde v lese. Hodně, hodně hluboko.

„Si piš!" mrkla na mě, přičemž z brašny vytáhla rudej balónek, kterej si začala opatrně, se špičkou jazyka soustředěně stisknutou mezi zuby, cpát do rukávu. Vůbec jsem nechápala, o co se to snaží, ale rozhodla jsem se jí věřit. Přece jenom strašně nerada prohrávala. „Odvedu strejdovu pozornost, možná i Jimovu, nejsem si jistá. Tobě zůstane Harry, ten mi na to neskočí."

„Fajn, takže vyrazíš první a já se k tobě pak přidám a vezmu jim vlajku?"

„Takovej je plán. Když se něco zvrtne, budeme improvizovat. Ať žije ženská síla, tetičko," uculila se a zvedla dlaň nad hlavu, abychom si mohly plácnout.

„Chlapi se můžou jít zahrabat," zazubila jsem se, vykoukla z našeho provizorního úkrytu a křikla přes zahradu: „Do boje!"

„Za všechny utlačované muže na světě!" zařval James.

To už k nám přes trávník letělo několik barevných balónků. Zatlačila jsem Rory hlavu k zemi a sama se přitiskla co nejníž. Barva se s hlasitým plesknutím rozstříkla jenom pár centimetrů nad náma a pokropila naše oblečení různobarevnýma kapkama.

„Běž, Rory! Budu tě krejt!"

Zvedla jsem se na loktech, přeběhla pár kroků ke vzrostlýmu stromu a přitiskla se k němu zády. Z brašny jsem vytáhla pořádnou hrst naplněnejch balónků a začala jima vrhat do míst, kde jsem zahlídla shluk rozčepýřenejch vlasů. Ty se při mým útoku sklonily ještě níž a daly tak Rory možnost překonat víc jak polovinu vzdálenosti, která nás oddělovala. Tam se jí ale do cesty připletla široká větev, která působila dost nebezpečně.

„Rory, dej pozor!" zahalekala jsem, ale nejspíš moc pozdě, jelikož její pravá bota se v tu samou chvíli o ten kus dřeva zasekla a ona se odporoučela k zemi. „Sakra!"

Zahradou se rozezněl její bolestivej výkřik, když dopadla jak dlouhá tak široká do trávy. Na dlani se jí zaleskla krvavá skvrna a z konečků prstů se uvolnilo pár karmínovejch kapek, který tiše dopadly do trávy. Už, už jsem se k ní chystala rozběhnout, když mi došlo, že přesně tam si před pár vteřinami zastrčila barevnej balónek.

Potvora jedna vyčůraná.

„Jamesi!" vyjekla jsem místo pokusu o záchranu. „Sakra, nevidíš, že je zraněná?! Tak jí přece pomoz!"

„Cože?!" ozval se okamžitě a vykoukl zpoza improvizovanýho zákopu. I na tu dálku jsem viděla, jak se mu oči rozšířily děsem a on se začal okamžitě škrábat na nohy, aby mohl vyrazit k jediný dceři svýho nejlepšího kamaráda.

Harry ho chytil za mikinu a pokoušel se ho udržet na místě. „Nikam nechoď! Nevěř jí to! Je proradná!"

„Notak přestaň, musím se na ni podívat!" Setřásl ze sebe synovu ruku a vyrazil za svým cílem.

Já během toho udělala pár kroků blíž a očima jsem opatrně pátrala po okolí, abych našla posledního člena nepřátelskýho týmu. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem zahlídla záblesk Jimova náramků ve větvích ořešáku. Nevšímal si mě. Zíral vytřeštěným pohledem na Rory a nervózně si u toho okusoval ret. To mi dalo šanci přiblížit se ještě o kousek blíž a sevřít za zády dva naplněný balónky, připravený k útoku.

„TEĎ!"

Aurořin hlasitej pokyn mě okamžitě naplnil přílivem zdravýho adrenalinu, kterej mi pomohl trefit Jima ve větvích hned prvním hozeným balónkem. V tu samou chvíli se další z nich rozprskl Jamesovi na hlavě a nám už tak zbejval jenom Harry. Ten byl ovšem na podobnej zvrat připravenej. Jeho hodu už jsem se nedokázala vyhnout a oslnivě žlutá barva se mi rozprskla prakticky po celém tričku.

„Sakra!" zaklela jsem.

Teď už zůstávali ve hře jenom ty dva nesmiřitelný sourozenci, který se bez jedinýho zaváhání obrátili proti sobě. Každej v ruce svíral vlastní munici a stáli proti sobě jako dva kovboji, který čekaj na vhodnej moment k vytasení koltu. Napětí by se dalo skoro krájet a nikdo z nás ostatních ani nedutal, jen jsme mlčky sledovali a čekali, jak tohle dopadne.

Všechno to nakonec ukončil někdo, koho jsme tu vůbec nečekali.

„Hej, Potterovi? Jste doma?" ozvalo se od branky.

Barevnej balonek v tu chvíli opustil Harryho ruku a trefil Rory přímo do spánku.

Zelená jí okamžitě smáčela vlasy i čelo. Hustý provazce barvy tekly po jejím čele a přes tvář, až na bradu, kde opouštěly kůži a mířily na cestu k zemi. 

Nevrátila mu to. Dokonce se na něj ani neotočila. Nakonec povolila i stisk prstů a nechala z nich vyklouznout vlastní střelu. Ta po dopadu praskla u jejích nohou a smáčela ji boty. Ani to ji ovšem nevyvedlo z míry. Tohle jí nebylo podobný. Obvykle by se na bráchu vrhla a pokusila se ho zbušit vlastníma rukama. 

„Rory?" oslovila jsem ji opatrně, jelikož jsem zahlídla, že se jí oči začínaly plnit slzama.

Nechápala jsem proč. 

Až dokud ze sebe nevydala hlasitý vzlyknutí a nerozběhla se po zahradě tak rychle, jak jenom dovedla. S prudkým nárazem se vrhla do náruče nově příchozího, až ho tím donutila zavrávorat a udělat krok dozadu, aby znovu našel ztracenou rovnováhu.

„Fialko," zamumlal s úsměvem, když jí ovinul ruku kolem zad, aby se po něm nesvezla zase na zem. Nohy jí totiž visely ve vzduchu a ona se ho křečovitě držela za ramena, přičemž mu obličej zabořila do trička. „No tak, přece bys neplakala, princezno."

„Bille," usmála jsem se. „Ty ses vrátil z Egypta dřív? Molly neříkala, že se chystáš na návštěvu."

„Chtěl jsem ji trochu překvapit," zazubil se. V náručí ještě pořád svíral vzlykající Rory, která se ho držela jako klíště. Nevypadal, že by mu to vadilo. Vždycky ji měl rád, jako kdyby šlo o jeho mladší sestru. „Chtěl jsem vás pozvat na oslavu. Mamka trvá na tom, že musíme slavit a už chystá jídlo."

„Jasně, proč ne. Uděláme ze sebe zase lidi a dorazíme. Pojď, Rors. Za chvíli se zase uvidíte."

„Ne," protestovala jako malý dítě, kterýmu se někdo pokouší vzít hračku. „Chci jít s Billym," zamumlala s plným nosem a konečně se Billa pustila, aby si mohla rukávem otřít uslzenej obličej. Pak ho chytila za ruku a zvedla na něj psí pohled. „Vezmi mě s sebou, prosím. Budu pomáhat."

„Jasně, Fialko," usmál se. „Jen pojď. Teta Molly bude ráda za každou pomocnou ruku. Neboj, Marlene, dohlídnu na ni. Lily se Siriusem navíc taky dorazí."

„Jasně, my se pak přidáme." I já toho zrzavýho štramáka letmo sevřela v náručí a poplácala ho po zádech. „Rádi tě vidíme, Weasley. Je tu bez tebe nuda. Percy komentuje jenom kotlíky a zákony."

Zasmál se. „Nojo, brácha má svůj svět. Tak zatím." Mrknul a s hlasitým prásknutím na místě zmizel i s tou malou treperendou.

„Takže nás čeká párty?" zazubil se James, kterej ke mně akorát s oběma klukama doběhl. „Super, půjdeme se umýt. Jsi jako čuně."

„To není pravda, mám špinavý jen oblečení," zaprotestovala jsem.

To už jsem ale zachytila zákeřný blejsknutí v jeho očích, když mě prudce chytil kolem pasu a povalil k zemi. „Teď kluci! Vraťte jí ten podraz i s úrokama!"

Ani křik, kletby a snahy o kopnutí Jamese do zad, mi nijak nepomohly. Během pár minut jsem byla od hlavy k patě pokrytá barvou; dokonce jsem ji plivala i z pusy. Doufám, že není toxická. Všichni tři kluci se řehtali jako šílený a já už neměla sílu ani nadávat. Nakonec jsem vzdala všechen odpor a roztáhla ruce na znamení rezignace.

„Dobrý, teto?" sklonil se nade mě Jim, kterýho nejspíš moje absence pohybu trochu vyděsila. „Jsi v pořádku?"

Zvedla jsem ruku a palcem a ukazováčkem naznačila kolečko, jakože jsem oukej, ale hned nato jsem si prudce sedla a Jimovi i Harrymu oplácala barvu po obličejích. „Pomsta je sladká, drahouškové!"

Nakonec jsme se všichni do jednoho svalili do trávy a s neutuchajícím smíchem se pokoušeli co nejvíc obarvit jeden druhýho.

Přesně takový chvilky jsem milovala. Vždycky mi totiž připomněly, že tyhle děti byly mým životním požehnáním. Ač jsme nebyli jedný krve, stejně přinášely do mýho světa dost světla na to, abych mohla bejt konečně šťastná.

Když jsme pak večer seděla na Weasleyovic zídce, a se skřítčím vínem v ruce sledovala, jak si ta banda děcek hraje, křepčí a tancuje, bylo mi skvěle. Už mi nepřipadalo, že mi v životě něco chybí. Měla jsem toho hodně. Měla jsem mnohem víc, než bych si tenkrát na konci války vůbec troufla doufat.

„Teto?" Jim se ke mně doloudal pod rouškou šera jako duch a s hlasitým povzdechnutím si vyskočil vedle na zídku. „Můžu se na něco zeptat?"

„To víš, že můžeš." Odložila jsem skleničku s vínem vedle sebe a věnovala mu svou plnou pozornost. Tvářil se totiž dost ustaraně a zubama si neustále přejížděl přes spodní ret.

„Proč máma nechtěla, abych věděl o tomhle světě? Je to tu jiné... chci říct... tady se cítím, jako že někam patřím, u mamky jsem jako... ve vězení. Nerada mluví o kouzlech, o famfrpálu, o čemkoliv, co se týká táty."

Dobře, tohle bude chtít ještě trochu posilnění.

Natáhla jsem se pro sklenici a na pár loknutí ji vypila až do dna, než jsem Jimovi jemně ovinula ruku kolem ramen a něžně ho políbila do vlasů.

„Víš, Jime... bejt dospělej je na nic. Snažíš se udělat to, co si myslíš, že je nejlepší pro tvý blízký, jenže většinou zjistíš, žes to totálně zvoral. Nikdo ti už totiž nestojí za zády a nevede tě správným směrem, jako když jsi dítě. Je to jenom na tobě. Všichni děláme chyby, víš? Udělala je tvoje máma, udělal je i tvůj táta a nejhorší je, že ne všechny chyby jdou napravit. Nebo odpustit. Jednou pochopíš, proč se rozhodla tak, jak se rozhodla, věř mi. Ale ať to bylo jak chtělo, nezapomínej, že máma tě miluje, jasný? Až na měsíc a zpátky."

Chvíli mlčel. Botama komíhal ve vzduchu a patama přitom kopal do zídky v pravidelným rytmu. „Chtěl bych bydlet s tebou a tátou," vypadlo z něj nakonec.

„Nemyslíš, že by bylo mámě smutno? Zůstala by sama."

„Nevím." Trhnul ramenama. „Myslíš, že jo?"

„Určitě," usmála jsem se. „Potřebuje doma chlapa, co se o ní postará. Aspoň do doby, než odjedeš do Bradavic, hm? Pak si o tom můžeme znova promluvit, jestli budeš chtít."

Zvedl na mě pohled a rty se mu zkroutily do jemnýho úsměvu. Byl celej táta. Dokonce měl ve tváři stejnej ďolíček jako James. Po Jill byl jenom trochu zaprcatělej; Harry ho převyšoval o dobrou hlavu a půl.

„Jime! Tady jsi!" zahalekala Rory, která se k nám přihnala jako velká voda. Na sobě měla tmavý kalhoty a tričko s přisprostlým obrázkem (Odmítla mě angažovat do svýho oblíkání, což jsem fakt těžce nesla. Oblíkala se totiž jako kdyby vyšla z nějakýho Transylvánskýho hvozdu). Ve vlasech měla trochu povadlý kvítky fialek a zubila se od ucha k uchu. „Pojď si s náma zatancovat! Chybíš nám tam."

„Tak jo," kejvl Jim s úsměvem, chytil se její nabízený ruky a ještě se na mě stihl krátce otočit, než se připojil do klubka poskakujících dětí. „Díky teto."

Do mýho útočiště se vzápětí přiloudal Jamie, kterej si sednul za moje záda a ruce mi ovinul něžně kolem pasu. Nemluvil. Jenom si opřel hlavu bradou o moje rameno, abychom mohli společně sledovat celej ten okouzlující vesnickej kolorit.

Harryho, vířícího po trávě Ginny, až jí ohnivý vlasy vlály všude kolem obličeje. Jima, trochu nervózně přešlapujícího na místě a Rory, která se ho pokoušela roztančit. Točila se na místě, s roztaženýma rukama a tváří obrácenou k nebi.

I na tu dálku jsem viděla ten širokej úsměv, co jí zdobil tvář.

Tehdy mě vůbec nenapadlo, že za třináct let ji budu na tom samým místě sledovat znova. Oblečenou v bílejch krajkovejch šatech, který končily těsně nad kolenama (ty už mě vybrat nechala) a s rukama uvězněnýma v Billově sevření.

A ještě překvapivější, než samotná Rořina svatba, byla přítomnost Jill, která doprovázela Biliuse. Jejich malý holčičky si opodál hrály s Harryho synkem a ona sama překvapeně sledovala Jima, kterej jí s vřelým úsměvem nabídl svou dlaň a vyzval ji k tanci.

„Všechno dopadlo naprosto skvěle, nemyslíš?" zašeptal mi do ucha Jamie, načež si mě přivinul ještě blíž k tělu. „Dokonce ani famfrpál už mi nechybí. Ač je mi trochu líto, že už nejsem hvězda."

Bylo to už pár let, kdy James přestal hrát za profíky. Prohlásil, že už je na to starej, a že by chtěl mít víc času na svou rodinu. 

A to tenkrát netušil, že se mu rodina ještě o něco rozroste.

Přesně v den, kdy James oznámil odchod od Puddlemerskejch spojenců, jsem ve svým těle odhalila zázrak, se kterým už jsem se dávno rozloučila. Věřím, že osud zkrátka chtěl, aby si James užil aspoň jedno svý otcovství dosytosti, a proto čekal, až se on sám rozhodne, že už si splnil všechny svoje sny.

Pak mu splnil i ten poslední.

A tak se narodila Eufémie a Edmund – nový světla našeho života, kvůli kterejm stálo za to každý ráno vstávat.

Obrátila jsem hlavu na svýho manžela a s úsměvem něžně zašeptala: „Ty budeš napořád moje hvězda, Paroháči." 

*****

Pozdě, ale přece. Nejspíš se mi nechtělo loučit, proto jsem poslední kapitolu tak moc odkládala. Původně měla být kapitola a epilog, ale nakonec jsem je spojila do jednoho. Není třeba prodlužovat to, co je nevyhnutelné :) 

Tímto chci poděkovat všem čtenářům, elarablackerman za to, že mi dovolila ze své fanfikce na fanfikci vytvořit další...fanfikci, ehm :D No nic. Tak jako tak jsem si tuhle exkurzi do alternativního světa moc užila a doufám, že vy taky, protože Marlenka si alespoň pro jednou zasloužila svůj happyend ♥