❝ZBABĚLCI ZEMŘOU PŘED SVOU SMRTÍ MNOHOKRÁT. HRDINOVÉ OKUSÍ SMRT JEN JEDNOU.❞

Na Prahu se snášel závoj noci, jenž do svého temného objetí měl brzy pohltit celé město. Život zde pomalu utichal, v ulicích nebyla ani noha, okolí se ponořilo do klidu a mělo tak setrvat až do brzkých ranních hodin. Nyní ale bylo vše krásné, něžné a čisté a Pražský hrad ozařovaly poslední paprsky červnového slunce. Obloha postupně vytrácela svou rozmanitou barevnost. Již brzy na ní měly vysvitnout první hvězdy.

Jozef si přál, aby směl vyjít z krypty ven, ven před kostel, v němž se už více než dva týdny skrývali, a mohl si prohlédnout tu nádheru, která jej k takovému činu skoro vybízela. Moci sledovat, jak se den přehoupne v noc, to ho nikdy neomrzelo. Těšilo jej vědomí, že se dívá na stejnou oblohu jako jeho milovaná Anna. Doufal, že je v pořádku, že na něj myslí, že nezapomněla na všechny ty malé zázraky, které se děly, jen když byli oni dva spolu.

„Dáš si?" Před obličejem se mu mihla silná mužská ruka držící krabičku cigaret. Jozef se spokojeně usmál a vzhlédl. „Je naše poslední," přiznal Opálka a mírně se ušklíbl. „Rád bych, abych jich aspoň pár měl na cestu."

„Mrtvoly nekouří, Dolfi," opáčil Gabčík, ale cigaretu si s radostí vzal. Stiskl ji mezi rty a líně si ji pomocí jazyka převaloval sem a tam. „Nemůžu se dočkat, až odsud zmizíme. Mám pocit, jako by tu den ode dne panovala tísnivější atmosféra."

„A divíš se?" zabručel Opálka a posadil se na židli naproti Jozefovi. Chvíli byli oba dva zticha, možná byli ztraceni kdesi v myšlenkách, které se ubíraly směrem do daleké minulosti, do doby, kdy ještě žádná válka nebyla a oni žili v poklidu spolu se svými rodinami a jejich jedinou starostí byly malicherné problémy malých kluků. „Stejně je dobře, že jste se takového úkolu zhostili zrovna vy dva." Gabčík na něj úkosem pohlédl a Adolf se usmál. „No vážně. Při bližším zkoumání vás dvou si každý všimne, jak skvěle si rozumíte. Jeden by řekl, že snad dokážete komunikovat i beze slov."

„To přeháníš, Dolfi." Jozef pomalu zavrtěl hlavou, aby dal najevo svůj nesouhlas, ale přece jen se nad Opálkovými slovy musel zamyslet. Možná na tom něco opravdu bylo. V Janovi našel svého nejlepšího přítele a nikoho lepšího si snad ani nemohl přát. Kdyby si tak dobře nerozuměli, trochu by pochyboval o tom, zda by se atentát na zastupujícího říšského protektora vůbec podařil.

„Nepřeháním, Jožo, a ty to moc dobře víš, paličáku. Je tvoje spřízněná duše." Při tom už si Gabčík hlasitě odfrkl a uchechtl se. „Ne, ne, nemyslím to v romantickém smyslu. Já vím, že někoho miluješ, Jožo, a Jan je na tom podobně jako ty. Můžete se zamilovat, oženit se, založit rodinu - ale i tak budete navždy spřízněnými dušemi. Jste dva lidé, jejichž osudem bylo společně změnit svět. On by byl bez tebe ztracený a ty bys to bez něj sám nedokázal."

To Jozefa zarazilo. Pohlédl na Opálku, který se spokojeně usmíval, a pak očima zabloudil k Janovi, jenž seděl nedaleko a hleděl do prázdna. Bylo mu jasné, že myslí na Marii. Ale Jozef tentokrát na Aničku vůbec nemyslel. Myslel jen na Jana a na to, co mu řekl Dolfi. Vzápětí se ale oháněl nejhloupějšími argumenty, aby ve své hlavě jeho tvrzení vyvrátil. Nešlo to, Adolf patrně dosáhl svého a Jozef měl zase nad čím přemýšlet. Ostatně, alespoň tím dokázal zahnat nudu. V kryptě se toho příliš dělat nedalo.

Jozef nikdy nevěřil v něco takového, jako jsou spřízněné duše. Nevěřil, že existuje posmrtný život, nebe nebo peklo, věřil pouze ve spravedlnost a v to, že na každého čeká ten správný člověk, jeho pravá láska. Spřízněné duše? Jozef zavrtěl hlavou. Zatracený Opálka. Tím, jak své myšlenky podal, jej skoro donutil v něco takového skutečně věřit.

Gabčík se zvedl, znovu pokroutil hlavou a zastrčil si cigaretu do kapsy. Pak Adolfa praštil do ramene a on se zasmál. „Běž si s ním ještě popovídat, Jožo, za chvíli bude čas jít na hlídku," řekl mu ještě, ale Gabčík ani nedal najevo, že jej slyšel. Jeho krok byl pevný a jistý a nohy jej nesly za tím nejlaskavějším mužem, kterého kdy poznal - za jeho spřízněnou duší, jak mu pošeptal posměšný Dolfiho hlásek.

Jan sebou zlehka trhl, když se Jozef posadil vedle něj a pozdravil ho. Kubiš byl nevyspalý a pobledlý a situaci snášel hůř než jeho nejlepší kamarád. Jeho milovaná Marie nevěděla, kde se Jan nachází, a on ji nechtěl kontaktovat, aby ji neohrozil ještě víc.

„Jak se cítíš, Jane?" zeptal se ho se zájmem Gabčík a nabídl mu pomačkanou cigaretu, kterou našel v druhé kapse. Kubiš zavrtěl hlavou a s povzdechem se opřel o studenou zeď. „Neboj se, teď už je to jen otázka hodin. Brzy odsud zmizíme," sliboval mu Jozef a obličej se mu rozjasnil při pomyšlení na čerstvý vzduch, letní vánek laskající tvář, teplé sluneční paprsky a vůni rozkvetlých květin. Těšil se, až se spolu s Aničkou přestěhují někam na venkov. Mohli by bydlet blízko lesa, ruku v ruce by chodili na procházky a se smíchem by pozorovali malou Alenku, jak pobíhá mezi stromy a snaží se z prstů odlepit voňavou smůlu. Takhle nějak chutnala svoboda.

„Já vím," přikývl Jan a pousmál se. „Těším se, až budeme venku, a já se budu moci pořádně nadechnout, aniž by mě tížilo na hrudi. A až u sebe budu mít Marii..." Toužebně si povzdechl a v očích se mu zatřpytily obavy. Jozef mu rozuměl. Bylo hrozné se zde skrývat a pořádně nevědět, co se děje tam venku, kde jsou jejich drazí, jak se jim daří, zda jsou v bezpečí. Ta častá nevědomost byla ubíjející.

„Už brzy, brzy. Dočkáte se, Jane. Zase budete spolu," ujišťoval ho Jozef a opravdu tomu věřil. Museli to překonat. Janova láska k Marii a Mariina láska k Janovi se dala rovnat snad jedině té Jozefově a Aniččině. „Jaká je tvá nejkrásnější vzpomínka, Jane?" začal se zajímat Jozef a vysloužil si od Kubiše překvapený pohled.

„Moje nejkrásnější vzpomínka?" opakoval po něm Jan, který se na okamžik odmlčel, ale nemusel se rozmýšlet příliš dlouho. Na rtech se mu objevil úsměv a oči se mu zaleskly. „Ty si nejspíš myslíš, že se taková vzpomínka bude týkat Marie. Všechny mé vzpomínky s ní jsou čisté a krásné. Vím, že by se na mne nehněvala. Ale, Jozefe... pamatuješ si, jak jsme jednou večer seděli u Moravcových a ty sis dobíral Aťu, že se mu určitě líbí nějaké děvče?"

„Pamatuji," přikývl Gabčík a musel se usmát. „Zrudnul jako pivoňka."

„Ano, ano. Maminka Moravcová se tehdy smála, smířlivě Aťu objala a nás kárala jako malé kluky, abychom jej už netrápili. Na stole ležely ještě teplé voňavé buchty se švestkovými povidly a byly lehounké jako obláček. Jen se rozplývaly na jazyku. Na noviny z předchozího dne opadával pyl z květiny, kterou jsem mamince Moravcové utrhl cestou. A ty jsi z těch novin naučil Aťu skládat vlaštovku, aby sis ho udobřil. Maminka Moravcová nás pak políbila do vlasů, jako bychom byli všichni její synové. To je moje nejkrásnější vzpomínka, Jozefe," řekl mu Jan a zdráhavě k němu zvedl oči, jako by se bál, že si i z něj začne kamarád utahovat. Gabčík ale nehybně seděl na židli a mlčel jako zařezaný. „Vím, že vypadá zdánlivě obyčejně. Ale pro mne velmi znamená. V tu chvíli jsem měl pocit, jako bych trávil všední a poklidný večer se svou rodinou. Připadal jsem si svobodně a na chvíli jsem zapomněl na to všechno, co se dělo venku, za dveřmi jejich bytu. Byl jsem normální člověk a netížil mne žádný krutý úkol."

„Zdánlivě obyčejná," opakoval po něm Jozef, pak pokýval hlavou a po chvíli se usmál. „Je to překrásná vzpomínka, Jane. Možná že jsou ty nejobyčejnější věci mnohdy ty nejkrásnější." Kubiš se na něj vděčně usmál, šťasten, že mu Jozef rozumí. Ale ten se teď vracel o několik týdnů zpět. Zpět do těch chvil, které trávil s Aničkou.

Myslel na ten podvečer, kdy Anna přišla domů z práce a on, rozverný a v dobré náladě, jí nabídl, zda se jí nechce jít tančit. Když mu odpověděla, že nemá nic na sebe a začala mluvit páté přes deváté, jen se usmál, několika dlouhými kroky překonal tu vzdálenost mezi nimi a sevřel ji v náruči. Když se s ní začal pohupovat do rytmu neexistující melodie, rozesmála se a pro něj byl ten čirý, zvonivý zvuk tou nejkrásnější odměnou.

Poté si připomněl, jak jednoho dne stál brzy ráno u okna a zachmuřeně se díval ven na liduprázdnou ulici. Byla to jedna z těch chvil, kdy propadal negativním myšlenkám, skepsi a nedůvěře. A Anička k němu potichu bosky došla a obtočila kolem něj své paže. Tiskla se k jeho širokým zádům a Jozefův ztuhlý postoj se trochu uvolnil. Její přítomnost mu dodávala sílu a naději, toužil svůj úkol zvládnout, kvůli ní, kvůli Alence, kvůli celému národu, aby už se nikdo nemusel bát, směl se smát a svobodně milovat. Anna pro něj byla zářivým majákem v té nejtemnější a nejdivočejší bouři. Dokázala ho provést zrádnými vodami a on u ní vždy našel bezpečné útočiště.

Vzpomínal na všechny ty skryté úsměvy, na její zářivé oči a měkké rty, které líbal pod rouškou noci. Vzpomínal na její hebkou kůži a na to, jak jí voněly vlasy. Pamatoval si i na to citlivé místečko na krku, kde ji to lechtalo, když ji tam políbil. Musel se usmát při pomyšlení na to, jak si u vaření tiše broukala a myslela si, že ji Jozef neslyší. Slyšel ji a díval se na ni, vrýval si do paměti všechny maličkosti, které ji dělaly výjimečnou. Každý den ji blíže poznával a každý večer děkoval za hodiny strávené s ní. Všechny střípky si uchovával v srdci a střežil je jako ten nejvzácnější poklad.

Jednou seděl u jídelního stolu nezvykle zamlklý a prsty přejížděl po rýhách na jeho desce. Myslel na to, co je třeba vykonat. Na čin, který je správný, ale není dobrý. Na čin, jenž mu ruce potřísní krví. A pak přišla Anička, která jako by vycítila jeho náladu, strach a pochybnosti. Sklonila se k němu a pevně jej objala. Hladila ho po vlasech jako malé dítě a Jozef zavřel oči. „Ty můj statečný," zašeptala mu a pak jej políbila.

„Požádal jsem ji o ruku," řekl najednou Jan a Gabčíkovi chvíli trvalo, než se vrátil zpátky do přítomnosti. Překvapeně se na Kubiše podíval, ale ten byl plně zaujat svýma rukama, které si nervózně mnul.

„Cože?" zvolal Jozef a naklonil se k němu. Jan nedokázal skrýt svůj úsměv.

„Požádal jsem ji o ruku. Marii. A ona souhlasila. Tedy... bylo to úplně spontánní a já ani neměl prsten..." zasmál se krátce Kubiš a prohrábl si své hnědé vlasy. „Ale řekla ano. Utrhl jsem stéblo trávy a zavázal jí ho kolem prstu. Smála se. A řekla mi, že je šťastná. Je se mnou šťastná, Jozefe. Až tohle všechno skončí, budeme svoji," vydechl, zcela omámen tou představou, a vyzařovala z něj čirá klukovská radost. Jozefovi najednou připadalo, jako kdyby Jan plně dospěl. Za tu dobu, co jej znal, v něm vždy viděl mladšího bratra, jehož měl tendenci ochraňovat. Věděl, že je Jan citlivější, jeho duše byla čistá jako sklo, připadal mu tak nevinný, ale zároveň tolik silný. Byl to dobrý člověk a Jozef ho miloval jako bratra.

„To je skvělá novina, Jane! Jsem za tebe šťastný. Doufám, že mě pozvete na svatbu?" ptal se ho veselým hlasem a na okamžik úplně zapomněl, jaké nebezpečí kolem hrozí. Nerozuměl tomu, proč v celém světě zuří válka, proč je všude tolik sporů, závisti a touhy po moci. A proč do téhle směšné války byli zapleteni i nevinní? Život byl přece tak cenný a krásný! Jozef si přál, aby si k sobě Jan a Marie brzy zase našli cestu. Kdo by si to zasloužil víc než oni dva?

„Samozřejmě, že tě pozveme. Kdyby nebylo tebe, nejspíš bych ji nikdy nepoznal. Kdybys mne totiž tehdy v Londýně nedoporučil..." Kubiš se usmál a s Gabčíkem na sebe pohlédli. Teď skutečně nebylo třeba slov a Jozef si uvědomil, že naprosto lehce dokáže číst z Janových očí. Oplatil mu úsměv.

„Tolik bych ti přál život bez útrap, Jane. Nic by mne nepotěšilo víc, než vidět tě znovu s Marií po boku, šťastného a veselého. Ale doufám, že víš, že to teď ještě nebude příliš jednoduché. Nechci, aby ses spálil a pak si dlouho léčil rány," říkal mu Gabčík tlumeným hlasem a Kubiš se natáhl, aby mu stiskl paži.

„Já vím, Jozefe. Budu opatrný a budu doufat, že nad námi Bůh bdí a ochraňuje nás. Věřím, že to nakonec všechno dobře dopadne."

„Jsem si tím jistý," přikývl Jozef. Bude to dobré. Už jen pár hodin, čekají je poslední jedna nebo dvě hlídky. A pak je odsud odvezou daleko za Prahu. Kdo ví, jak dlouho to bude trvat, než se Jan znovu setká s Marií. Jozef věděl, že je trpělivý a vytrvalý. Ale on sám příliš trpělivý nebyl. Nemohl se dočkat, až bude moci Aničku opět sevřít v náruči - a bez toho, aniž by se oba dva museli skrývat a bát. Několik dní před tím, než ji měl opustit, jí sliboval, že jí jednou ukáže svou krásnou rodnou zemi. Ujišťoval ji, že všechno dobře dopadne, ale že bude muset na čas odejít, aby ona byla v bezpečí. Šeptal jí, že na ni bude myslet každou minutu a bude se modlit, aby brzy došlo k jejich opětovnému shledání. A pak bude jen jeho a on zase její.

„Jane, pojď, je čas. Musíme vystřídat ostatní," objevil se u nich najednou Bublík a na oba dva se mírně usmál. Jan vážně přikývl a oči upřel na Jozefa. Oba dva muži vstali a chvíli si hleděli do unavených, propadlých tváří. V očích jim svítila dychtivost a naděje. Už brzy, brzičko.

Pak Jozef pomalu rozpřáhl náruč. Janův úsměv se rozšířil a pevně svého nejlepšího kamaráda objal. Když ucítil, jak kolem něj Jozef obtáčí své pevné paže, přitiskl se k němu ještě blíž, až jasně cítil tlukot jeho srdce a vnímal teplo jeho těla.

„Už jen chvíli, a pak to všechno skončí. Jane... ty můj statečný. Děkuji ti za všechno, bratře," zašeptal mu Jozef a Janovi se zachvělo srdce.

„Já děkuji tobě, Jozefe. Brzy budu zpátky a vydáme se na cestu. Tolik se těším, až se nadechnu toho čerstvého voňavého vzduchu," zatoužil Kubiš a Gabčík se odtáhl na délku paží. Stále se usmíval.

„A počkej, až bude plný svobody."

V ten okamžik nikdo netušil, - ani Jan, ani Jozef, ani pět ostatních parašutistů, kteří se tu s nimi skrývali - že se toho čerstvého vzduchu nikdy nenadechnou. Že neuvidí, jak je Československo zase jen jejich a svobodné. Jozef ani Jan netušili, že je to naposledy, kdy vidí jeden druhého, že pak už se za sebe budou jen modlit a vzpomínat, zatímco je bude zasypávat palba z německých řad. Nikdy by je nenapadlo, že teď, když už začali věřit, že se odsud přece jenom dostanou živí, se to tak příšerně pokazí. Byla to otázka jen několika zatracených chvil, díky nimž mohlo být ušetřeno sedm mladých životů.

Nikdo z nich neměl tušení, že byli právě zrazeni někým, koho považovali za přítele. Netušili, že Smrt už číhá opodál a pomalu kráčí k nim po cestě stínů.

Všechno vypadalo tak nadějně.

Jozef se usmíval, když viděl Jana odcházet.

Brzy se shledáme, Jane.

Už zanedlouho si zase vyjdeme vstříc, Aničko.

Kdo by byl tušil, že to bude pravda. Shledají se, ano. Ale trochu jiným způsobem, než jaký měl Jozef na mysli.

Ty můj statečný, šeptal Jozef Janovi, který v posledních vteřinách svého života zasunul do pistole svůj poslední náboj. Cítil, jak jej Marie líbá na rty.

Ty můj statečný, šeptala Anička Jozefovi, který si v posledních vteřinách svého života přiložil hlaveň zbraně ke spánku. Před očima viděl Janův veselý úsměv.

Budeš má, šeptal Jozef Aničce, která v posledních vteřinách svého života vzpomínala na svého milého. K uším jí doléhal Alenčin veselý dětský smích.

Plamen svíčky byl sfouknut. Pojďme ji znovu zapálit, za ty životy, jež byly nedobrovolně zhasnuty. Vy naši stateční... děkujeme.

•••

Kdo by měl zájem, může si přečíst i Dýchej🙈

Tentokrát jsem nechtěla psát přímo o posledních okamžicích Jana a Jozefa. Chtěla jsem napsat něco malého o štěstí mladých mužů, o tom, jak myslí na své lásky a jak je spojuje pouto pevného přátelství. Přesně před 78 lety se zapsali do historie svým odvážným činem, jenž byl spouštěčem mnoha dalších událostí. Tolik bych jim přála, aby to pro ně bylo dopadlo jinak. Zapalme za ně svíčku, věnujme jim myšlenku... obětovali se pro nás a dopomohli k tomu, abychom jednou byli zase svobodná země🇨🇿🇸🇰❤
Děkuji, že jste téhle jednodílovce dali šanci a věnovali jí svůj čas. Přesně díky tomu nebude jejich čin, ani ta hrůzostrašná válka nikdy zapomenuty.
S láskou, Millie❤

Překrásný cover je práce úžasné ShiroLaufeyson ❤. Ještě jednou ti děkuji, a stejně tak JeanSnape za beta reading a obrovskou podporu.❤