Dveře klaply, zámek cvakl a do kuchyně za vrzavého zvuku podrážek vešel James Potter. ,,Ahoj," napolo zašeptal bez jakékoliv emoce a těžce dosedl na židli u prázdnému stolu.

,,Ahoj," odpověděl mu ještě slabší hlásek, vycházející z úst zrzavé dívky, nandávajíc skromnou večeři na keramický talíř.

Odnesla jídlo před strhaného černovlasého muže a okamžitě se vrátila zpět do kuchyně, kde se pustila v tichosti do mytí nádobí.

 Poté se oba dva mladí lidé jen nakrátko střetli pohledy, když se minuli mezi dveřmi v koupelně, a to bylo ten den poprvé a naposledy. 

V osm hodin večer, kdy Londýn teprve ožíval, byla ona dvojice již v posteli, zachumlána do peřin. Oknem proudil čerstvý a příjemný večerní vánek, slunce vypadalo tak romanticky, když zapadalo a lidé na ulicích se vytráceli do nočních ulic, odreagovat se po náročném pracovním týdnu.

Lily Evansová neměla ani chuť k jejímu každodennímu čtení, neměla náladu na nic. Dala by se označiti za nemocnou. Její kuchařské dovednosti najednou nemohla ovládnout, dostavovaly se záchvaty pláče i vzteku. Výčitek i lítosti. 

Zalehla, ale nespala. Přemýšlela o něm, ale nechtěla. Ležela na úplném kraji postele, div nespadla, zády otočená k černovlasému chlapci, jen aby se ho nedotkla. Ale ne proto, že by nechtěla. Sama nevěděla, co se s ní děje. Procházela si nejspíš nějakou krizí. Nakonec se už konečně oddala sladkému a pro ní vysvobozujícímu spánku.

Za to James Potter ne a ne usnout. Něžným pohledem propaloval dívčina záda, schovaná pod zrzavou hřívou, tak silně, že by si člověk pomyslel, že se snaží přinutit oddychující rudovlásku k pohybu. 

Byl zoufalý, smutku doslova propadal. Netušil co dělat aby odčinil tak...co? Svou domněnku o Lilyině žárlivosti? Chybu, kterou nepostřehl? Sám nevěděl. Všechno se stalo tak náhle a nečekaně. Nevěděl vůbec nic. Jen to, že by se už měl pořádně najíst a vyspat. Že chodí jako tělo bez duše, bez nálady, bez smyslu života.

Se slzami na krajíčku, které tam sotva držel, natáhl svou rozechvělou a vysláblou ruku směrem k dívce. Dvakrát pomalu přejel po délce její paže od ramene k prstům a nakonec spočinul na hubeném zápěstí, které něžně uchopil a stiskl, odhodlán se ho nepustit.  Naposledy si otřel kapku u nosu a zabořil hlavu do nadýchaného polštáře.

Někdo by si myslel, že jak mu slzy tekly, zůstala mu po nich kapička u nosu, jenže vyjímečně to nebylo ono. Po nepohodlné noci v parku nastydl a odnesl si s sebou rýmu s kašlem. Zdravá Lily mu pečlivě vařila citrónové čaje a přikrývala ho teplými pokrývkami. Ovšem k uzdravení je potřeba i duševní pohody, které se mu nedostávalo. Beztak ta rýma potrvá minimálně týden.

Takto usnul v neklidném spánku. Dříve v objetí, dnes dotýkající se sotva dlaněmi. Dříve ve sladké nevědomosti, dnes v nočních můrách. Vše se změnilo. Lidi, vztahy, situace, sny, budoucnost, ...

A u Jamese s Lily se toho změnilo nejvíce. Začínali tak dobře a slibně, jenže teď. Teď uplynuly necelé tři dny od seznámení s prokletou Abi. Zítra, když se probudí do pohodové soboty, to budou tři dny smutku. Člověk by nevěřil, jak může pouhých 72 hodin lidi vysílit a vyčerpat.

Po třech dnes zesláblí, bez vybrečené zásoby slz a bez jakékoli komunikace mezi sebou. Oba dva jen procházeli kolem sebe. Samozřejmě, že se James snažil dostat Lily z její mlčenlivosti, jenže to pak zrzka vyletěla jak čertík z krabičky. Oba dva se postupně ztráceli v sobě samém a v tom druhém.

,,Ne... nech ji..., opovaž se! Proč?! Proč jsi to udělal?! Lily..Lily...LILY!!!" házel sebou na posteli zpocený černovlásek. To probudilo jmenovanou zrzku.

Měla výhled na zoufalého Jamieho. Jejího milovaného Jamieho. Prudce ho uchopila za ramena a jak jen mohla, silou zatřásla. Nepomohlo to. Nevysvobodila ho z děsivého snu. Vyzkoušela do něj párkrát dloubnout...nic. Poplácávala ho po tvářích, které skrápěly slzy, ale bez výsledku. 

Nacházel se tak hluboko ve spárech noční můry, že ho nešlo vytáhnout zpět. Jeho vyčerpané tělo potřebovalo spánek a bylo mu jedno, co říkala mysl.

Chudák holka nevěděla co dělat. Celkem správně se vinila Lily z jeho snu a nekolikadenní nepřítomnosti. Jen zoufalstvím složila hlavu na jeho hruď, ovšem hned ji zase zvedla, jak sebou silně házel. 

Nakláněla se v sedě nad ustrašeným mladíkem a s láskou a starostí prohrabávala jeho husté havraní vlasy, tak jak to dělá on. Hladila ho po lících, které už nebyli mokré jen od jeho vlastních slz, ale přidaly se i ty dívčiny.

Jeho slzy strachu, děsu, smutku a zoufalství a její slzy lítosti, starosti a vnitřní bolesti se mísily a postupně promokřovaly celé chlapcovo pyžamo, jestliže to tedy ještě šlo. Mladík se trhaně nadechoval, chvílemi lapal po dechu a zase se klidnil. Lily hystericky vzlykala, roztřeseně ho hladila a ztrácela kontrolu sama nad sebou.

Jako by chvíle, kdy Lily ztratila chladnou hlavu, rozumné uvažování a pomalu i to vědomí, probudila ze starosti Jamese. Jako kdyby byla těla těchto dvou na sebe napojená a vycítila přítomnost toho druhého, jeho slabé chvíle a chvíli, kdy se potřebovali navzájem.

James vyskočil do sedu s kašlem a přitom se sťukl čelem s dívkou. Ta rozzářená mačkala Pottera v drobounkém ale pevném obětí, zatímco se mladík dusil, protože mu na kašel tlak na hrudi nepomáhal. 

,,Li...Lily...Lily..." sípal. A rudovláska ho pustila teprve když se strhla vlna chrchlavého kašle. 

Rychle vyskočila na nohy a letěla otevřít okno se záměrem přivést do místnosti dýchatelnější vzduch. Pak ze skříně vytáhla další deku, kterou složila kašlajícímu a jejím náhlým chováním vykolejenému chlapci, k nohám. Jamesovi přistálo na hlavě nové triko a kraťasy, se slovy aby se měl do čeho převléci. 

Když tak udělal a chumlal se třesoucí pod peřinu, objevila se mezi futry zrzka s tácem a vařícím čajem v hrnku. Tác urychleně odložila na noční stolek a ze všech stran Jamesovi zastrkala peřinu, aby mu pod ní netáhlo.

,,Oni mi tě vzali, Lily," zašeptal vyděšeně mladík děj svého nočního běsu a mačkal dívčino zápěstí.  ,,Já jsem tě ztratil, neuchránil jsem tě, zradil jsem tě," mumlal již v polospánku.

Lily na něj s něhou koukala a palcem přejížděla po hřbetu jeho ruky sem a tam. Lehce sobecky doufala, že si tohle všechno bude James ráno pamatovat. Že to mezi nimi bude opět dobré. Naposledy ještě odhrnula mladíkovi krátké vlásky z očí a opatrně s nervozitou ho políbila na špičku nosu.

Hned poté se začervenala, jako kdyby ji někdo nachytal při kdoví jaké nekalosti. Nervózně se ošívala a přitom nemohla z tváře smazat rozkošný úsměv. Když se dosti uklidnila, sesunula se vedle Jamesovy postele na podlahu a stále držíc ho za ruku jí únavou padla hlava na  měkkou matraci.

Ráno se Lily vzbudila dříve než chlapec, který toho moc v noci nestihl naspat. Jelikož byla sobota a nemocný James nešel do práce nebudila ho. Odnesla vychladlý čaj z nočního stolku, připravila nový i se snídaní a akorát když zavírala okno před chladným vzduchem, zívající Jamie vešel kulhavým krokem do jídelny.

,,Dobré ráno, tady máš snídani," ještě zvětšila svůj úsměv na zaraženého Jamese dívka. Když strnul v pohybu a přemýšlel, zda ho nešálí zrak i sluch, chytla ho za předloktí a dovedla k židli.

,,Ty se mnou už mluvíš?" divil se mladík lehce podrážděným a smutným tónem.

Na to se Lilka jen s povzdechem usadila naproti němu. ,,Jamesi, chovala jsem se strašně a já to vím. Prostě jsem teď nějak neměla náladu a nebylo mi dobře. Moc se za sebe omlouvám," vyhýbala se tomu oříškovému pohledu, jelikož tomu by nedokázala lhát. I na pozdvihnuté tmavé obočí nijak nereagovala a vyčkávala stále se svou malou lží.

,,Tak proč jsi mi alespoň neřekla, že ti není dobře. Pořád jsi okolo mě v tichosti jen běhala ale sama jsi nebyla zdravá," držel se tedy její hry a celkem správně uvažoval. 

To s tou nemocí Lily nevymyslela. ,,Nech to plavat, ano. Už jsem v pořádku a chci si tady alespoň poslední dva dny bez školy užít. Zapomeneme na to a napojíme se na to jak jsme dobře začali. A tebe musíme vykulírovat. Připravila jsem ti bylinkový čaj proti nachlazení, tak jak mě ho učila mamka," nabízela smír.

,,Jo, a za tu noc se ti omlouvám. Asi jsi se kvůli mě nevyspala, viď?" začal, když alespoň navenek zapomněl na následující tři dny, a kajícně ji pozoroval.

,,Rozhodně jsem toho naspala více jak ty, neboj se. A to se každému stává, že má noční můry. Není to nic, za co by jsi se musel stydět," upokojovala ho.

,,Takže co budeme dnes dělat?" zakousl se Potter do připravené meruňkové buchty. Samozřejmě, že z Lilyanky pravý a tušící důvod vypáčí, ale později. Teď nemůže, protože :,,ach...ta buchta je dar od samotného Merlina," přežvykoval a házel do sebe jeden kousek za druhým. 

,,Jamesi, Jamesi,...vždyť jsi spořádal půlku pekáče. Jak to, že jsi nepraskl?" smála se po ukončení snídaně zrzka. Jenže nebyl to ten obvyklý smích. Byl líbezný, hladící po duši a krásný, ale ne jako vždy. Nebyla tam ta spontánnost, uvolněnost a lehkost.  A ani tam být nemohla.

Rudovláska sebe zase zklamala. Chtěla mu tak moc říci, jak ho má ráda. Místo toho se nijak nezmínila. Chtěla mu skočit okolo krku. Místo toho si držela odstup, aby zmírnila tu potřebu býti u něj v blízkosti. Chtěla mu říct pravdu. Že se naštvala a žárlila na Abi. Jenže to je blbost. Co by si o ní pomyslel. Ona žárlila na holku, co se motala okolo někoho, kdo jí ani nepatřil. Kdo nebyl její, jak žalostně to zní. Jak nesmyslné. A tady se zase dostávala k  tomu, že by mu měla něco naznačit.

Její myšlenky se tímto směrem ubíraly už po celý dopoledne, poledne a i teď, odpoledne. 

,,Halóóó, James volá Lily, James volá Lily!!!" máchal jí rukama kousíček od obličeje James.

,,Co-cože? Promiň, jen jsem se trochu zamyslela," zatřepala dívka prudce hlavou a poposadila se tak, aby koukala na Jamese. ,,Co, že jsi říkal?"

,,Toho už je tolik," vydechl lehce otráveně Nebelvír. Jemu už totiž docházely nervy a trpělivost na tuto jako v pohodě hru.

,,Jamesi, já tě už opravdu poslouchám," prosila Lilka.

,,No, jen jsem tak přemýšlel, jak to asi probíhá u ostatních," pokrčil rameny a pronesl první otázku, co ho napadla. Na nic se totiž neptal a jen pozoroval její nepřítomný výraz.

,,U Lucy s Remem to bude klidné jako v manželství po čtyřiceti letech. Budou chodit na procházky, házet po sobě zamilované pohledy a koukat se jeden na druhého ve spaní," uvažovala s úsměvem zrzka.

,,Takže si to taky myslíš?" vyhrkl James jako kdyby mu do žil někdo vlil novou krev. Povídání si o Removi a Siriovi mu bylo více jak příjemné, než jiné téma. I když našla by se i lepší témata.

,,Co?" nechápala.

,,No to, že ti dva patří k sobě. Rem je do ní zblázněný, to vím. No a u Lucy jsem si nebyl jistý. Ovšem když to říkáš ty, tak to bude asi cítit stejně. Taky jsem si totiž všiml toho pošilhávání a jak moc si rozumí. Především v učení," uchechtl.

,,Mě to bylo jasné od začátku. Jsou jako Jin a Jang. Ale budou to mýt složité," svěřila se mu.

,,Proč myslíš? Počkat, no jasně..."

,,Protože Rem. A protože Lucy," to chlapci jako utvrzení ve správnosti jeho předpokladů stačilo. Jejich stydlivost, bojácnost a Remova uzavřenost. Jejich největší překážky ve vztahu.

,,Myslíš, že bychom je měli trochu popostrčit? Nějak je dát dohromady?" plánovala Lil.

A teď přišla ta chvíle. Ta osudová chvíle, kdy si James řekl, že už to nevydrží. Že něco udělá. Teď. Hned. Tady.

,,Víš co si myslím já, Lily?" pomalu a bez výrazu se optal. Polekaná Lilka jeho chováním jen zakroutila hlavou na znamení, že neví. 

,,Já si myslím, že bychom měli popostrčit a dát dohromady někoho jiného. Někoho, kdo je si souzen, ale ten druhý neví, jak to cítí jeho polovička. Někoho, kdo už by se měl posunout dál," pomalu už šeptal James a upřeně se stále díval těžce polykající rudovlásce do zářících smaragdů.

,,Lily," přiskočil k ní a chytl její ruce do svých dlaní. Srovnal si v hlavě veškeré myšlenky a snažil se netřásti nervozitou a očekáváním. Ještě jednou nervózně stiskl její dlaně svými zpocenými a rozhodl se risknout vše co měl.

  ,,Lily, když jsem tě první den ve vlaku uviděl, řekl jsem si, že ta zářící holka musí být moje. Upoutala jsi  mě jako jedenáctiletého kluka tím svým čarovným úsměvem, za tebou vlajícími vlasy, tím stále veselým výrazem. To pro mě bylo v ten věk nejdůležitější. Jednoduše jsi byla krásná.

Chtěl jsem se ti zalíbit a docílit toho, aby jsi si mě všimla. To se mi povedlo, ovšem jinak, než jsem měl v plánu. Jestli si pamatuješ, jak jsem na tebe na uvítací večeři vylil dýňový džus, opravdu to byla nehoda. Jako namachrovaný prvák jsem ti chtěl přilevitovat pití s tím, že mě po tom budeš určitě obdivovat.  Jenže to kouzlo jsem nezvládl a vyklopil ti ho na hlavu. Stále si pamatuji ten tvůj děsivý propichující pohled.

Jak jsem ale později zjistil, těch pohledů od tebe bylo čím dál více a děsivějších. Mě se nevedlo si tě získat a tak jsem intenzitu stupňoval. Ve druhém ročníku jsem tě naštval když se ve Velké síni objevilo na zdi obrovským písmem pozvání na rande.

Uznám, že jako malý kluk jsem toužil jen po tom, aby mi tě ostatní záviděli a neuvažoval jsem jako někdo, kdo chce s tebou plnohodnotný vztah. Chvilku mě dokonce bavilo tě provokovat a brali jsme to jako zábavu.

Jenže pak se na tebe, čím jsme byli starší, začalo lepit víc a víc kluků. Krásněla jsi, rostla jsi a přitahovala mě silněji. A já pochopitelně žárlil na ostatní.

 Asi v pátém ročníku jsem si připustil, že  jsem se zbláznil do bezkonkurenční holky. Dalo by se říci, že jsem na tebe byl fixovaný. Jiné mě nebraly a já ani neměl potřebu se na něj jen dívat, natož dělat to co Tichošlápek. Tehdy už jsem toužil po tom, s tebou chodit. Vodit se za ruce a smět tě políbit.  

V té době jsi mi také nejvíce ublížila. Rostli jsme a jako puberťáci jsme vymýšlely ještě praštěnější nápady než obvykle. Občas nám ujížděla pusa a řekli jsme něco, co jsme nechtěli. Chybovali jsme. A to to mezi námi bylo nejnapjatější.

No a na přelomu šestého a sedmého ročníku jsme dospěly. Stali jsme se dospělými a za sebe zodpovídajícími kouzelníky. Začal jsme se zajímat co dělat po škole a jak to bude dál. Teď o tobě přemýšlím jako o pravé lásce na celý zbytek života. Jako o budoucí snoubence, manželce a matce mých dětí. Jako o spřízněné duši.

Změnil jsem své chování, vyjadřování lásky a snad jsem i trochu vyspěl. Miluji tě, ani nevíš jak.

Teď ti dám čas na rozmyšlenou. Promysli si vše, co jsem ti nyní řekl. Snad najdeš odpověď na všechny své otázky a třeba mi svěříš i pravý důvod naší menší krize. Za chvíli se vrátím a položím ti jednu zásadní otázku. Za chvíli se uvidíme," dokončil své vyznání James. Pak se zvedl z pohovky a při odchodu ještě jemnými bříšky prstů přejel po teplé tváři.

Odešel, neznámo kam a nechal za sebou zmatenou rudovlásku. S rudými tvářemi a slzami, které se jí vylily z očí sebou plácla na plyšové polštáře a srovnávala si v hlavě co se právě dozvěděla. 

Ta slova jí naprosto rozebrala.  Byla šťastná, ale plakala. A byla si jistá. Jistá v odpovědi na očekávanou  otázku. I přesto si v hlavě projížděla poslední chvíli. A přemýšlela o...

***

2 527 slov 

Tak se hlásím s další a naší předposlední kapitolkou z pobytu Jamese a Lily.  Tuto kapitolku jsem si při psaní opravdu užila. Obvzlášť Jamesovo vyznání. No kdo by nechtěl takového kluka? Řekněte sami. Je to ideální přítel.  A já mám pocit, že jsem se úplně do všech těch postav tady zamilovala.   

Líbí se Vám kapitola? Vím, že je dlouhá, jenže já jsem tento očekávaný okamžik nemohla odfláknou pár větami. :-) A kam myslíte, že Jamie šel?  jak to asi dopadne??? :-D Nejspíš rozhodně neočekávaně.

Vážím si, že čtete. Miluju Vás za ty hlasy a překrásné komentáře. Už se těším na další. 

 A POZOR!!! Blížíme se k 500 přečtení a  80 hlasům. Moc to pro mě znamená. Děkuji Vám. A další skvělá zpráva, tato fanfikce získala 1. místo v kategorii lucy a 2. místo v kategorii lilyevansová. Teď se asi úsměvu na své tváři nezbavím.

Mám Vás ráda

Vaše Nelka

PS: Na mém profilu najdete dokončenou sbírku kreseb od 10-ti do 14-ti let. A novou sbírku od 15-ti let. Tam jsem začala třicetidenní kreslící výzvu a tudíž budu nějaký ten obrázek přidávat každý den. Budu ráda když se podíváte a přeji pěknou podívanou. :-)