Byl to obyčejný den, jenž se nikterak nelišil od všech předchozích.
Přesto to byl den, pro Lathara nejdůležitější.
Byl to den, kdy ho poprvé v očích zaštípali prudké sluneční paprsky a on vůbec poprvé spatřil ony smaragdové oči, které jej od té doby měli doprovázet až k samému konci jeho poutě.
(Ale o tom až později.)

Stačil tehdy jediný krok směrem k tomu překrásnému, hřejícímu teplu, aby okusil jak tvrdý jeho budoucí život bude.
To co se stalo, si vybavoval jen matně, leč nikdy na svou jizvu na levém boku nezapomněl.

Už jen při té vzpomínce se zachvěl.
Přitisknul se k zemi a jen stěží potlačil zakňučení.
Kéž by byl věděl, kam se ty překrásné smaragdové oči poděli, když je ta bolestná událost roztrhla a každého poslala jiným směrem.
Tak moc si přál, aby mohl znovu nasát její měkkou, květinovou vůni.
Avšak ona byla daleko, příliš daleko a Lathar zůstal v nelítostné divočině těch dalekých končin zcela opuštěn a bezradný.
A třebaže ve vzduchu bylo ještě cítit pozdní léto, obával se blížící se zimy.
V dobách věcného ledu a sněhu jsou šance na přežití osamoceného vlka téměř nulové, neboť příroda - jak už se o tom stihl přesvědčit - nemá s nikým slitování.
Jedinou nadějí zůstávalo, přidat se ke smečce.
Jenže rizik bylo příliš a Latharovy obavy jen vzrostly, když jej vlci z východní smečky počastovali výhružným vytím.
Co když by ho nepřijala ani smečka západu?

Takové tehdy byli jeho myšlenky, kvůli kterým se raději držel cesty samotáře.
Leč osud bývá nevyzpytatelný a je zvyklí rozhodovat o věcech po svém.
A stejně tak se i stalo, že Latharova cesta byla daleko těžší, vedouce skrze neprostupná křoviska plná trnů a za každým rohem číhaly zlé tesáky lesknoucí se v té širé tmě jako hvězdy.
Zrádná byla každá zatáčka, neboť za každým rohem se mohlo skrývat něco, co by celý ten od začátku napsaný příběh mohlo změnit.

Ucítil prudký závan větru.
Chlupy na zátylku se mu mimoděk zježily.
Nervózně se rozhlédl, očima obezřetně pátrajíc kolem sebe.
Zdálo se mu to, nebo skutečně zaslechl tiché, leč dobře zřetelné kroky?
Zavětřil.
Avšak byl to jen klam - zůstal zcela sám.
Proč jen byl tehdy tak nervózní?
Možná protože se octl na hranici Dvou světů...

///////

Inspirace je dnes všude ve vzduchu.
Jakoby tě volala k sobě.
Stačilo by jen natáhnout ruku směrem k těm překrásným zářivým hvězdám, jenž splní každé tvé přání.
Leč ony jsou daleko, můžeš jen stát a s nejhlubším respektem a láskou tiše obdivovat jejich krásu.
Usnul jsi s nevyslovenou větou na rtech.
Co jsi mi chtěl říci?
...

Ciao!
Kolikátá už to vlastně bude kniha?
Ehm, raději to nebudeme počítat XD
Každopádně tenhle příběh nebude nikterak dlouhý, plánuji max 10 kapitol...

A teď k důležitější věci -
Jistě jste si všimli krásného coveru u této knihy, že?
Ráda bych zde poděkovala talentované grafičce, která mi jej věnovala...
Děkuju Gipi155

~ Ash <3