𝕟𝕒𝕥𝕙𝕒𝕟

Nathan nikdy nevěřil na věci, jako byl osud, astrologie, čakry a kdo ví co ještě. Nikdy ho nenapadlo vinit něco takového. Ten den, co ale sledoval, jak okna jejich celého patra opouští dým, začal věřit v to, že někteří lidé možná přitahují smůlu více než ostatní.

Nedokázal si jinak vysvětlit ten fakt, proč hořelo přímo jejich patro, možná i jejich byt, takové detaily nevěděl. A hlavně si nedokázal jinak vysvětlit to, že Jonah byl uvnitř. Jonah, který ve svém života potkal překážky v podobě Markuse nebo nádoru na mozku a ten někdo nahoře si stejně řekl, že to není dostatečné.

Zbaběle se rozběhl ke vchodu. Samozřejmě ho zastavili. Málem do něj narazil hasič, který s nutnou výbavou vběhl dovnitř. Nathan samozřejmě nebyl vybaven nijak, aby ho tam pustili, a tak se zkrátka nechal odstrčit stranou. Jeho nohy ho zklamaly, a tak si musel alespoň dřepnout. Zavřel oči. A i když ani zdaleka nebyl věřící, začal se modlit, aby byl Jonah v pořádku, protože kdyby se mu stalo něco vážného, nemohl přece umřít s myšlenkou, že Nathan měl něco s Chesterem. Vlastně, nemohl vůbec zemřít. 

Pak se zvýšila frekvence výkřiků a pohybů. Nathan vzhlédl ke vstupu. A uviděl vyklopýtat ven kašlajícího Jonaha, jak se drží na hrudi, a za ním jednoho z hasičů s Těstovinou v ruce. Spadl mu kámen ze srdce.

Rozběhl se k Jonahovi a doslova do něj narazil, jak ho objal. "Panebože," zamumlal. "Jsi v pořádku, panebože."

Jenže v tu chvíli se stalo něco, co věděl, že nikdy nezapomene. To, jak Jonahův stisk kolem Nathanova pasu polevil, to, jak váha celého jeho těla spadla na Nathana. Jonah mu omdlel v náruči. Jeho oči se obrátily v sloup a Nathan měl co dělat, aby ho udržel a nespadl tvrdě na zem. A tak poklekl a dostal ho na zem jemnějším způsobem, zatímco volal o pomoc. Jonah se musel až moc nadýchat kouře. 

Až v tu chvíli ucítil v očích slzy. Až v tu chvíli si opět uvědomil, jak nic v životě není samozřejmost, když mu Jonah v bezvědomí ležel v náruči a jejich byt pravděpodobně hořel. Když k nim konečně doběhla pomoc, Nathan znovu na Jonaha shlédl. A tak si poprvé všiml té škaredé popáleniny na jeho ruce. 

Vlastně pořádně nevnímal, co se dělo v dalších minutách, kdy hasiči Jonahovi pomáhali do příjezdu sanitky. Někdo se ho ptal, jestli je Těstovina jeho kočka. Než stihl cokoliv říct, odpověděla za něj sousedka z přízemí - ano, je to jeho kočka, ale že si ji teď vezme. Nejspíše se nad Nathanem slitovala, jak sledoval zraněného Jonaha. Jak mu hořel byt. Jak se mu z minuty na minutu začal bortit svět. 

Nic mu tedy nebránilo v tom odjet do nemocnice s Jonahem. V sanitce opět nabral vědomí a když otevřel oči, jeho pohled jako první padl na Nathana, než se rozkřičel bolestí kvůli popáleninám. Nathana ten křik trhal na kusy.

Neodvracel ale zrak. Nedával na sobě znát, jaký boj se sebou vnitřně svádí, a držel Jonaha za jeho netknutou ruku, zatímco mu ošetřovali druhou. Snažil se ho uklidnit, utišit, snažil se nedívat na jeho popálenou paži. Proklínal sebe, proklínal Chestera, protože jinak by byl Jonah v bezpečí jejich kavárny. Proklínal ale i příčinu požáru, kterou nevěděl, nebo samotnou existenci ohně, jak zoufalý byl. 

Byl to pro něj horší pohled než Jonah po operaci, před operací, když na něj křičel všechna ta hnusná slova, horší pohled než cokoliv jiného. 

Kousek před nemocnicí Jonah úplně oněměl. Možná pod nápory injekcí, možná byla bolest tak silná, že už zkrátka ani neměl sílu reagovat. Jeho zaslzené oči se podívaly na Nathana. "Promiň..." vydechl. "Já jen viděl dým a musel jsem pro Těstovinu."

Nathan vydechl. Proto tam Jonah byl. Snažil se zachránit kocoura, kterého ani neměl pořádně v lásce. A teď měl nepěkně popálenou paži a kdo ví, jestli i něco jiného, protože Nathan byl strašpytel a lakomě se díval jen do Jonahových očí plných bolesti.

"Nemáš se za co omlouvat," stihl jen Nathan říct, než se sanitka otevřela před popáleninovým centrem a Jonaha vytáhli. To už Nathan nestíhal, stejně by ho všude s Jonahem nepustili, což se mu potvrdilo, když seskočil ze sanitky na zem a záchranář mu řekl, ať už teď počká v čekárně.

Nathan ale zůstal stát před vchodem. Nikdy tady samozřejmě nebyl, nikdy nebyl v popáleninovém centru, ale vypadalo to stejně jako každá jiná nemocnice, a tak ho lehce sevřela úzkost. Když byl v nemocnici naposled, šlo Jonahovi o život. A nechalo to v něm jistý strach, jistý respekt. Musel se vnitřně doslova přemluvit, aby pokračoval v chůzi. Nesnášel nemocnice. Dnešním dnem oficiálně. 

Když ale vešel dovnitř, hned ho někdo odchytl, aby přece jen šel za Jonahem. "Bude dobré, když ho rozptýlíte. Má vážně popálenou ruku a pár dalších menších popálenin a musíme ho ošetřit."

Nathan se ale znovu zastavil. "Já nemůžu," vypadlo z něj, i když to říct nechtěl, i když si to chtěl nejprve jen promyslet.

Sestra se na něj otočila. Uznale kývla. "Vím, že je to těžké. Ale to, co právě prožívá on... bude vám vděčný. Věřte, že ano."

Nemohl. Věděl to. Ale věděl taky to, že to i tak udělá. A tak se nechal dovést do ordinace, kde Jonahovi už začali popáleniny ošetřovat. 

Popálenou měl levou paži a částečně celý levý bok těla, i když tyto popáleniny už nebyly ani zdaleka tak strašné jako jeho ruka. Jonah měl pohled upřený na právou stranu a tak si hned všiml Nathana, když vešel do jeho zorného pole. 

Sedl si mlčky vedle něj. Znovu ho chytil za ruku. Snažil se nevnímat Jonahův přerývaný dech. 

"Bolí to jak čert," vydechl Jonah jako první. 

Nathan jeho poznámku ignoroval. Měl ho rozptýlit, což by se mu mluvením o tom nepovedlo. A tak zkrátka vytáhl to, co si spíš mohl nechat do soukromí, ale měl alespoň jistotu, že ho to dostatečně rozptýlí. "Doufám, že víš, že to s Chesterem nic nebylo."

Jonah ze sebe vydal něco jako uchechtnutí. "Vážně? O tomhle budeš teď mluvit?" řekl a hned na to sykl bolestí. Taky až bolestně stiskl Nathanovu ruku.

"Mám tě rozptýlit. Tohle mi přijde jako dobrý způsob."

"Máš pravdu. Kromě bolesti teď cítím i vztek. Díky," odpověděl přerušovaně.

"Přišel ke mně. Samozřejmě si myslel, že stále nikoho nemám a chtěl pokračovat v tom, co jsme měli. Nikdy bych ti to neudělal," vysvětlil Nathan.

Jonah dlouhou chvíli neodpovídal. Pak řekl: "Okay, uznávám. Na rozptýlení je to dobrý téma." 

Nathan se lehce pousmál. Pohladil Jonaha po tváři. Po tváři zpocené bolestí a oddělal mu z tváře vlasy přilepené nejen potem, ale i slzami.  "Proč se ti taky nemůže někdy přihodit něco pěkného?" zašeptal spíše, což znamenalo, že ani nevěděl, jestli ho Jonah slyšel, protože v tu chvíli se jeho obličej zkřivil opět bolestí a ulevil si několika nadávkami.

"Je těstovina alespoň v pořádku?" zeptal se přerývaně.

"Je," potvrdil Nathan. "Díky tobě je."

"Nechtěl za mnou vůbec jít. Byl vystrašený a schovával se pod stolem. Přiběhl za námi jeden hasič, snažil se mě dostat pryč, tak jsem ho donutil, aby se pokusil taky Těstovinu zachránit. Myslím, že jsem se popálil až na cestě zpátky. Řekl bych, že to začalo hořet na chodbě, možná hned za dveřmi sousedního bytu, ale zkrátka chodba už byla taky částečně v plamenech..."

Jonah mluvil a mluvil. Očividně ho to uklidňovalo, občas vykřikl bolestí nebo sykl, vždy se ale vrátil k mluvení, ať už mluvil o čemkoliv. "Vlastně já na tebe ani naštvaný nebyl, spíše na Chestera. Vím, že ty bys to neudělal. Tedy, alespoň ne teď. Později? Kdo ví, třeba tě začnu nudit, ale-"

"Nezačneš."

"Nech mě mluvit, prosím," podíval se na něj Jonah. "Pak se to nějak celé lépe snáší." Na chvíli se odmlčel. "Ale kdo ví, jestli náš byt zachrání. Je to v prdeli, Nathane. To je to poslední, co jsme teď potřebovali, přijít o byt a o věci, když začínáme s kavárnou. Možná je to mnou, možná zkrátka přivolávám všechno špatný, takže se omlouvám-"

"Nenechám tě mluvit, jestli budeš mluvit takhle," přerušil ho Nathan. "Nic není tvoje chyba, vždyť to musíš sám vidět."

"Neříkám, že je to moje chyba, jen že to přitahuju," namítl Jonah. Kdyby na jeho druhém boku nepracoval doktor, vypadalo by to, že je i v pořádku. Že ale bojuje s velkými bolestmi ukazovalo i to, jak tiskl Nathanovu ruku až ho samotného to bolelo. Nic mu ale neříkal.

"Je to nesmysl."

Jonah zavřel oči, jako by se soustředil na dýchání. "Tak zatraceně to bolí. Panebože," zamumlal. Jeho oči opustily další slzy. "Ať už je to za mnou. Prosím."

Nathan netušil, co by mohl udělat, aby mu pomohl. Musel tohle zkrátka zkousnout. "Zvládáš to skvěle," snažil se ho alespoň povzbudit, protože to byla pravda.

"Jestli mě nezabije tohle, tak už fakt nic," dostal ze sebe Jonah a stiskl Nathanovu ruku ještě víc, i když si Nathan myslel, že už to není možné. Očividně bylo. "Doufám, že tě přitahují zombie. Protože po tomhle asi budu jako jeden vypadat," řekl o několik minut později.

"Mě? Vždycky."

Jonah se lehce zasmál. Hned na to zasyčel bolestí. Nathan ale věděl, že když už Jonah vtipkoval, byli z nejhoršího venku.

♥

vážení, už fakt jen tak tři/čtyři kapitoly do konce :D