𝕛𝕠𝕟𝕒𝕙

Jonah se podíval na fotku malého Nathana ve své peněžence a pak na dům před sebou. "Nemusíš to ještě dělat," ozval se za ním Nathan. Stál s odstupem od něj, jakoby zkrátka věděl, že se Jonah stejně otočí a vydá pryč.

Už jen z toho důvodu to udělat musel. Schoval si peněženku do kapsy a otočil se. "Jdu dovnitř. Jdeš se mnou?"

Plánoval to už dlouho. Od toho, co s jedním velkým kufrem opustil před několika měsíci tento dům, se do něj nevrátil, i když to měl v plánu. Nechal tam tolik věcí, pro které se plánoval neustále vrátit, ale zkrátka se neodhodlal. Teď byl ten pravý čas. A pobavilo ho, že ho k tomu dokopala právě fotka malého Nathana v medvědím kostýmu na záchodě.

Nathan udělal ty poslední tři kroky k němu." Jasně."

A tak se vydali do domu, kde Jonah vyrůstal. Kde také vzniklo jeho trauma a nenávist k Markusovi.

Nikdo nebyl doma, to si pohlídali. Jonah vytáhl z kapsy klíče, které téměř nemohl najít s tím, jak dlouho je nepoužil. Když odemkl a vešel do vstupní chodby, projel ním divný pocit, když uviděl, že se nic nezměnilo. Samozřejmě, že ne. Bylo to jen pár měsíců, přes to doufal, že třeba to místo bude jiné, že nebude vypadat jako jeho milovaný domov, který ztratil.

Projela ním husí kůže. Byl vděčný Nathanovi, že na nic nečekal. "Pokoj jsi měl nahoře?"

Jonah přikývl a rozešel se do patra. Oba měli tašku přes rameno, aby do ní nabrali co nejvíce věcí.

Ani jeho pokoj se nezměnil. Zůstal na chlup stejný. Upřímně, čekal, že si z toho matka udělala třeba odkladiště.

Nathan se rozhlédl kolem. Jonah nic neříkal, na rozdíl od Nathanova pokoje neměl ten jeho žádnou osobnost. Postel, stůl, skříň, malá knihovna, na zdi dva obrazy, které kdysi jeho máma ulovila ve výprodeji.

Otevřel skříň. "Sbalíš, prosím, tohle?" houkla na Nathana. Zůstalo mu tady ještě několik kousků oblečení, které by rád sbalil. Zároveň to bylo něco, s čím mu mohl Nathan pomoct, protože ostatní věci, co měl v plánu sbalit, musel třeba i pohledat.

Nathan se objevil vedle něj, ale díval se na něj, ne do skříně. "Jsi si jistý, že to nechceš nechat na později?"

"Proč?"

"Jen... Vypadáš nesvůj."

Nathanův pohled mluvil jasně a Jonah si tak až v tu chvíli uvědomil, jak přerývaně dýchá. Musel být úplně bledý. Měl skleněné oči, jako by snad byl na něco tady alergický. Samozřejmě, že sei Nathan těchto maličkostí všiml.

"Jen to udělejme rychle, prosím," odpověděl Jonah nakonec a pustil Nathana ke skříni. Chtěl odsud vypadnout co nejrychleji.

V telefonu si udělal seznam věcí, které potřeboval sbalit, a tak se do toho pustil. Pobíhal dokolečka do té doby, než mu zbývala poslední položka - fotky z jeho dětství.

Pro některé by to byla prekérnost, pro něj to bylo důležité. Nechtěl nechat malého Jonaha v tomto domě samotného, ať už to znělo jakkoliv absurdně. Chtěl fotky svého táty, který mu od incidentu s Markusem chyběl neuvěřitelně. "Jdu dolů najít nějaké ty fotky, jo?" oznámil Nathanovi.

Když přišel do obýváku, všiml si první pořádné změny. Na stolku vedle sedačky stály hned tři lahve alkoholu a nedopitá sklenička. Dvě prázdné ležely na zemi. Jonah je zvedl. Jedna byla od vodky, druhá od whiskey.

Měl podezření, že jeho matka začala pít, tohle to jen potvrzovalo. Možná pil i Markus, to už si netroufal tvrdit. Najednou jím projel nepříjemný pocit. Byla to jeho chyba?

Položil lahev zpátky na zem a vzpamatoval se. Potřeboval už jen ty fotky, Nathan nahoře byl skoro hotový. Mohli vypadnout.

Za sedačkou měli komodu, ke které si dřepl. Jak už řekl Nathanovi, neměl žádné kompletní album čistě jeho fotek, musel tedy prohrabat co nejvíce fotografií, aby našel některé svoje. A tak se do toho pustil.

Jeho táta hodně fotil, než zemřel. Proto drtivá většina fotek byla do doby, než mu bylo čtrnáct let. Občas se na některé fotce objevil i Markus, což napovídalo tomu, že jeho máma přece jen nechala nějaké fotky vyvolat i později. V tu chvíli vždy bojoval s nutkáním, aby ji ihned neroztrhl.

"Chceš pomoct?" ozvalo se už z dálky, jak Nathan sbíhal schody. Když se objevil, Jonah už k němu natahoval ruku s hromádkou fotek.

"Ber cokoliv, kde jsem já nebo můj táta. A zkus to co nejrychleji, rozplývat se můžeme doma."

Nathan se pousmál a po tom, co se ujistil na jedné fotce, jak Jonahův táta vypadal, začal fotky třídit co nejrychleji.

Dokud neuslyšeli zvuk. Podívali se na sebe. "Slyšel jsi to taky?" zeptal se Nathan tiše Jonaha. Jonah přikývl a nahlédl přes sedačku ven, kde šlo vidět před dům. Neobjevilo se tam ale auto Markuse ani jeho mámy. Shlédl zpátky na Nathana. "Raději půjdeme," rozhodl nakonec, protože byl už až moc nervózní na to, aby v tomhle domě byl déle.

Začali rychle uklízet fotky zpátky do šuplíku, házeli to tam hlava nehlava.

A pak se ozval výstřel. Následně křik. "Vy hajzlové!"

Jonah samozřejmě hned poznal rozzuřený hlas Markuse, na to udělal ještě v jeho kavárně chyb dostatek. Zamrzl na místě. Markus měl pistoli? Od kdy?

To Nathan přestal reagovat jen na milisekundu, než zakryl svým tělem to Jonahovo. Ozval se druhý výstřel, který tlumeně skončil v sedačce.

Až v tu chvíli se Jonah vzpamatoval. Protože i když Markuse vnímal jako toho nejhoršího člověka, kterého zná, přece by se nerozhodl k tak radikálnímu řešení toho, že se objevil doma. Musel si myslet, že je někdo vykrádá. "To jsem já, Jonah!" vykřikl, ale jeho slova se ztratila v Markusově rozzuřeném křiku.

A tak se rozhodl udělat něco, co by ho mohlo stát život. Nemohl ale jen čekat, schovaný pod Nathanem, a čekat, až Markus v rozzuřenosti napálí několik ran do Nathanova těla.

Vymanil se. Zavřel oči a stoupl si, zatímco znovu vykřikl své jméno. Nathan zděšeně vykřikl.

Čekal nějakou bolest, nějaký šok, jak ním projede kulka. Ale nic se nestalo. A když otevřel oči, Markus stál se složenou zbraní a v jeho očích se mísil hněv a strach.

"Do prdele, Jonahu," vydechl naštvaně. "Co tady děláš? Mohl jsem tě zabít!" zakřičel na něj.

Nathan se objevil na nohách vedle něj, jeho zděšený pohled proletěl Jonaha od hlavy k patě, jakoby hledal místo, kde byl Jonah trefen. Dlouho neviděl takovou úlevu v Nathanově očích jako v tu chvíli, kdy ho objal a začal mumlat něco mezi nadávkami a výlevy úlevy.

Jonahvi projel snad celý jeho život před očima. Až v tu chvíli si uvědomil, že je v pořádku a vydechl ze sebe všechen vzduch, až se mu zatočila hlava.

Nathan ho pustil. A zalapal po dechu.

Jonah se nepřítomně na něj podíval. Uviděl tak, že měl paži špinavou od krve. Což muselo znamenat jen jediné. Zvedl zmateně ruku. A až v tu chvíli uviděl, ucítil, jak mu po paži stéká krev od kulky, která ho přece jen musela líznout.

Nebylo to nic strašného, přesto věděl, že nikdy nezapomene na tu změnu výrazu v Nathanově obličeji, jehož pohled plný strachu se proměnil v zuřivost. "Já už mám toho dost," zavrčel, otočil se na patě a vydal se k Markusovi.

Než se stihl vzpamatovat, než samotný Markus stihl zaznamenat, co se děje, dostal pěstí do obličeje od Nathana. A hned na to druhou. "Přišel jen domů!" rozkřičel se na něj. "Domů! Místo, kde by se měl cítit bezpečně!" Další rána. "A čeho se mu tady dostane?! Sexuálnímu obtěžování a skoro zabití?! Rodiny, která se na něj vykašlala? Do prdele!"

Jonah samozřejmě takového Nathana neznal. Nikdy v jeho přítomnosti takhle nevybuchl, vždy si hlídal své chování a emoce. Teď jeho zuřivost doslova naplnila celou místnost.

Než se Jonah stihl vzpamatovat, Markus se už snažil o sebeobranu, a tak pár ran připadlo i Nathanovi. Snažil ale bylo to důležité slovo, protože i když byl Markus o hlavu vyšší a mnohem statnější, v Nathanovi se objevily bojové schopnosti, o kterých netušil, a tak za chvíli skončil Markus na zemi uvězněný pod Nathanovou váhou a schytával další rány.

Jonah k nim doběhl a povedlo se mu chytit Nathanovu paži ve vzduchu. "Už stačilo! Prosím!" okřikl ho.

Nathan na jeho hlas okamžitě zareagoval a vzbudil se z toho zuřícího záchvatu. Zhluboka dýchal, zatímco se díval na dobitého Markuse pod sebou a Jonah stále držel jeho ruku. A zrovna, když začal stoupat, Markus vyplivnul krev a zamumlal: "Zasloužil jsem si to. Já vím."

Jonah musel Nathana držet, aby do něj ještě nekopnul. "Těmito slovy už nic nespravíš," sykl na něj. Nathan se točil k Jonahovi. Zuřivostí měl skleněné oči od slz. Začal se mu omlouvat, vysvětlovat, že nevěděl, co to do něj vjelo, ale Jonah ho zastavil. "Slyšel jsi to. Zasloužil si to."

Markus se na zemi posadil. Nathan mu věnoval další ze svých znechucených pohledů a Jonah ho tak lehce pohladil po paži, aby si získal jeho pozornost zpátky. "Vezmeš ty fotky a zajdeš nám pro tašky?"

Nathan se zamračil. "Proč? Co chceš-"

"Jen si s ním promluvím. Neboj, ujistil ses, že mi jen tak neublíží," pousmál se lehce. Nevyčítal mu, že se do Markuse pustil, že mu ublížil. Sám by to nejraději udělal už od té chvíle v koupelně. Navíc ho zahřálo u srdce, jak se za něj postavil.

Nathan nakonec váhavě přikývl, vzal ze země fotky, které vytřídili a vydal se nahoru. Jonah si mezitím dřepl k Markusovi. "Kde si vzal tu zbraň?" zeptal se.

"Jonahu, omlouvám-"

"Na něco jsem se tě zeptal."

Markus vydechl. "Od známého."

"Nahlásíš ji. Nahlásíš, že máš nelegálně drženou zbraň, jinak já nahlásím, co se tady dnes dělo a hádám, že to by dopadlo hůř. Měl jsem klíče, stále mám tady trvalé bydliště, neudělal jsem nic špatně. A nebudeš mít nelegální zbraň v domě s mou mámou."

"Já-"

"Je to to poslední, co pro mě můžeš udělat. Dlužíš mi to. Jinak s vámi končím. Naprosto."

"Stěhuju se."

Jonah nejprve myslel, že slyší špatně, ale Markus to zopakoval ještě dvakrát. Stěhuju se, stěhuju se pryč. A když si Jonah vyžádal lepší vysvětlení, řekl jen: "Jsem jako ty, Jonahu. A už to nemůžu déle popírat."

Upřímně? Chtělo se mu v tu chvíli zvracet. Postavil se. "Nejsi ani trochu jako já a je mi jedno, v jakém slova smyslu to myslíš," zasyčel, div na něj neplivl.

Nechtěl skočit Markusovi na tu hru, že je mu najednou vše líto. Zničil ho, zničil jeho rodinu a jeho domov. Tohle mu Jonah nikdy odpustit nemohl.

Když se Nathan vrátil, Jonah si od něj vzal jednu tašku a bez dalších slov se vydali pryč.

Cítil se naprosto zvláštně, rozpolceně. Nathan ho chytil kolem pasu, přitáhl si ho ke svému boku a dal mu lehkou pusu do vlasů. Nic neříkal, protože nebyla ani potřeba.

Až před bytem se zastavili. Nathan šáhnul do kapsy a Jonah si samozřejmě myslel, že hledá líče, ale místo toho vytáhnul fotku. Ukázal ji Jonahovi. "Můžu si nechat tuhle?"

Byl na ni Jonah, když mu byly asi čtyři roky. Taky měl na sobě kostým, akorát, že byl za včelu a pyšně se zubil na celé kolo. Byl Halloween a byli na akci pro děti ve vedlejším městě. Jeho otec Halloween miloval a vždy jim sehnal stejné kostýmy.

"Kostým za kostým?" zeptal se pobaveně.

"Podívej se pořádně."

Jonah nakrčil obočí a pořádně se podíval i do pozadí fotky. A ještě dřív, než ho uviděl, mu to začalo docházet. Ta akce se konala ve městě, kde Nathan vyrůstal. A byli od sebe jen necelý rok. Takže poprvé si v pozadí fotky všiml někoho v medvědím kostýmu.

"To nemůžeš být ty, no tak," vydechl.

Nathan ukázal na něco rozmazaného na jeho hlavě. "Ten den mi máma koupila tuhle kšiltovku. A kdybych doma v pokoji neměl takový bordel, uviděl bys jí tam i ten minulý týden."

"Takže jsme se teoreticky potkali už dříve."

Nathan přikývl. "Takže jsme se teoreticky potkali už dříve," zopakoval s úsměvem.

Jonaha to dojalo, ale snažil se, aby to na něm nebylo znát. Místo toho podal fotku Nathanovi zpátky se slovy, že si ji samozřejmě může nechat, a objal ho. "Takže tohle byl zkrátka osud, že jsme se potkali i v dospělosti. To mi nikdo nevymluví."

"No já rozhodně nebudu ten, co by ti to vymlouval," odpověděl Nathan se smíchem.

Jonah ani nedokázal popsat, jak svou novou rodinu, která se schovávala v tomto jednom člověku, miloval.

♥

chtělo to zase trochu rozvířit klidné vlny

(tak mě lákalo, že by byl opravdu někdo postřelenej, achich ouvej. ale vidíte, už se s tou krutostí lepším!!!)