𝕛𝕠𝕟𝕒𝕙

Jonah měl jasno v tom, jakmile se dostal do pokoje, ve kterém Nathan vyrůstal, že ho musí celý prozkoumat. Přijeli k jeho rodičům o něco dřív a nebyli ještě doma z práce, a tak ho Nathan zavedl do svého pokoje. Jonah se zkrátka musel zasmát, když vypadal jako kopie jeho bytu, akorát o pár let mladšího Nathana.

Viděl náčiní ke všem těm možným sportům, co Nathan zkoušel. Na zdech měl plakáty, kresby, diplomy, všechno možné. Stůl nešel skoro vidět pod tíhou nejrůznějších papírů, knih, dvou šachových setů. V rohu byly jeho první keramické výrobky. Bylo to, jako by se díval Nathanovi do hlavy.

Nathan za ním si povzdechl. "Možná by se hodilo to tady trochu uklidit."

Jonah jen zavrtěl hlavou. "Ne. Přijde mi, že se ti dívám přímo do hlavy," řekl mu svou myšlenku. "Je to fascinující."

"Moje hlava je ještě o něco nepořádnější."

"To si dokážu představit."

Přešel k Nathanově posteli a posadil se. Bylo to totiž to jediné místo, kam se posadit dalo. Natáhl se na stůl pro náhodný sešit, který otevřel. Byl to spíš takový skicák Nathanových nápadů na keramiku.

Nathan začal pomalu uklízet. Každou chvíli našel něco, co Jonahovi zkrátka musel ukázat, nejzajímavější ale pro něj byla ta poslední věc - album s fotkami.

"Tohle se ti bude líbit," řekl mu Nathan a posadil se na okraji postele vedle něj. Dal mu album do klína. Už na přední straně se na něj usmíval tak osmiletý Nathan bez několika zubů. "Tady jsem dostal florbalovým míčkem to zubů. Najednou mi vypadly skoro všechny mlíčňáky," uchechtl se.

Jonah se musel zasmát. Kdyby mohl, sebral by si tu fotku a schoval někam do peněženky, aby se na ni mohl kdykoliv podívat.

Otevřel album. A hned na něj vypadl Nathan při všech těch aktivitách, o kterých mu vyprávěl. Dále taky fotky s rodiči, s jeho starší sestrou. Čím dále listoval, tím byl Nathan starší.

Nathan mu položil bradu na rameno a jak do alba nahlížel, vyprávěl Jonahovi cokoliv, na co si díky fotkám vzpomněl. Jonahovi se to neuvěřitelně líbilo, na druhou stranu ho zamrzelo, že taky nemá něco takového, co by Nathanovi ukázal, popsal mu, jaké bylo jeho dětství.

Album se datovalo až do jeho ukončení střední školy. To už Nathan na fotkách vypadal téměř identicky jako teď, akorát tam měl o něco další vlasy. Neslušely mu ale tak, jako jeho momentální účes.

"Sestra mi to dala na první narozeniny, co jsem se odstěhoval," vysvětlil. "Tenkrát jsem to ani zdaleka neocenil tak, jak to oceňuju teď."

Jonah zalistoval zpátky na začátek. Ukázal na fotku, kde byl snad tak pěti letý Nathan a seděl na záchodě v kostýmu medvěda. "Tahle je má oblíbená," pousmál se. "Vzpomínáš, co jsem ti říkal někdy po tom, co jsme si poznali? Že bys byl emotikon medvěda. Tví rodiče to viděli taky."

Nathan se krátce zasmál, natáhl ruku a fotku odlepil. Podal ji Jonahovi. "Je tvoje. Ber to jako suvenýr."

Jonah shlédl zpátky na fotku. "Budeš mít díru v albu."

"Třeba ji dotisknu, když si vzpomenu."

"Jsi si jistý?"

Nathan ho popadl za ruku a fotku mu položil do dlaně. "Jo. Malý Nathan v medvědím kostýmu na záchodě tě bude hlídat na každém kroku."

Jonah se zkrátka musel usmát. Dal Nathanovi krátkou pusu na tvář a poděkoval mu, hned na to si fotku schoval do peněženky. Opravdu v tu chvíli zatoužil vrátit se domů a vyhrabat nějaké fotky, musel by to ovšem udělat v době, kdy by jeho máma ani Markus nebyli doma, protože potkat je by nebylo úplně v jeho plánu. Možná neměl takové album, věděl ale, že nějaké fotky měl. A možná by nebylo od věci si je vzít, jinak bude navždy bez fotek toho, jak byl malý. Čím více to bude odkládat, tím je větší pravděpodobnost, že to nakonec vůbec neudělá.

"Co říkáš na to, že bychom se vkradli do domu mámy a Markuse?" zeptal se pak Nathana, když si peněženku schovával zpátky do kapsy.

"Cože?" uchechtl se Nathan.

"Teoreticky bychom se nevkradli. Stále mám klíče. A taky trvalé bydliště tam."

"A proč?"

"Chci vysvobodit malýho Jonaha. Pozdě ale přece," odpověděl s jistotou.

Nathan otevřel pusu, ale nejprve uslyšeli zvuky z přízemí. "Rodiče jsou tady," podotkl. "Ale jo. Klidně s tebou malýho Jonaha vysvobodím," pousmál se.

Jonahovi už tak do smíchu nebylo, protože Nathan se už zvedl a natáhl k Jonahovi ruku, aby šli dolů. Znervózněl. Pomáhal mu fakt, že už jeho rodiče potkal, přesto stále až nevysvětlitelně šílel. Možná to bylo taky tím, že je měli v plánu požádat o peníze na rozjetí jejich kavárny.

Jonah ignoroval Nathanovi ruku a postavil se. Nakrčil obočí. "Nejsem malý, nepotřebuju dovést před tvé rodiče za ručičku," zavtipkoval.

"Jo? Okay," pokrčil rameny Nathan a vydal se jako první z pokoje. Jonah svého rozhodnutí hned zalitoval, když ho najednou neměl centimetry u sebe.

Sešli schody dolů. Hlasy Nathanových rodičů se ozývaly stále z chodby.

Jonah vlastně nevěděl, čeho se tak bál. Pozdravil se s jeho rodiči tak, jak by to udělal při jakékoliv jiné příležitosti. Nathan neříkal nic o tom, že je něco jinak, že jsou spolu, protože už to samozřejmě věděli. Jeho otec se ho zeptal, jak se mu daří, jak je na tom jeho hlava. Jonah upřímně odpověděl, že už se skoro cítí, jako by na žádné operaci nikdy nebyl a poděkoval i poprvé osobně Nathanovýmu otci, že jim pomohl najít dobrého doktora a ještě mu zřídil slevu z té ohromné částky, kterou teď nemocnici musel zaplatit.

To Nathanova máma ho ale znervózňovala více. Nebavila se s ním tak jako jeho otec, na to ho Nathan ale varoval. Proto ho překvapilo, když v restauraci, kam na večeři šli, se s ním dala do plynulé konverzace, zatímco se Nathan bavil se svým otcem.

Nejprve se ho ptala na operaci, samozřejmě, byl to dobrý začátek konverzace. Pak přešli plynule  na jiná témata. Až se zeptala: "Zmiňoval jsi, že jsi předtím pracoval jinde, kde to bylo? Přišel jsi mi povědomý hned, jak nás Nathan poprvé seznámil, jestli jsem tam třeba při nějaké návštěvě Nathana nebyla."

Jonah periferně zahlédl, jak Nathan její otázku zaregistroval a prudce se otočil. "Mami-"

Podíval se na něj. "To je dobrý," přerušil ho. Bylo mu jasné, že Nathan nechtěl, aby musel mluvit o něčem, co ho traumatizovalo. To samozřejmě v plánu neměl. Nevylil by si tady srdíčko Nathanově mámě na jejich druhém setkání, prvním jako Nathanův přítel. "Markus' Coffee znáte? Vlastní to přítel mé matky, takže jsem tam pracoval už i jako brigádník. Chtěl jsem ale změnu, tak jsem skončil," řekl jednoduše. Stále na sobě cítil Nathanův pohled.

Nathanova máma zavrtěla hlavou. "Ne, myslím, že jsem tam nikdy nebyla. Asi jsi mi byl povědomý jen tak," mávla nad tím rukou.

Podíval se na Nathana. Ten se lehce usmál. A asi usoudil, že je čas vyložit karty. "Vlastně jsem se s vámi chtěl setkat i z jiného důvodu," řekl o něco hlasitěji, aby si získal pozornost obou rodičů. Jonah na něj povzbudivě kývl. Jeho rodiče ani nevěděli, že Two Romeos skončilo, pokud to samozřejmě nezjistili odjinud, to už byl ale Nathana asi bombardovali otázkami, co bude dělat teď, sotva přišli domů.

A tak měl Nathan co vysvětlovat. Jonah ho občas doplňoval, protože i když se domluvili, že Nathan vše vysvětlí a požádá je, Jonah se cítil špatně, aby tam jen tak seděl a mlčel, když taky bude člověkem, co s těmi penězi bude hospodařit v případě, že by jim půjčili.

Místy četl obličeje. Nathanův táta vypadal čistě jako člověk, co trpělivě naslouchá, zatím bez názoru. Jeho máma naopak vypadala trochu skepticky.

Před posledními větami se Nathan hluboce nadechl. "A tak bych vás chtěl požádat, jestli byste nám do začátku trochu finančně nepomohli. Vím, že žádám hodně a vím, že mít takovýhle byznys není lehký a nemám záruku, že uspějeme, ale hodně by to pro nás znamenalo. Pro mě."

Nastalo jedno z těch nejhorších tich v Jonahově životě. Přišlo mu, že je Nathanovi rodiče soudí ze všech úhlů. Jeho otec se podíval na jeho matku. Nejspíše proběhla nějaká neverbální konverzace. A pak se Nathanův otec nadechl a jednoduše řekl: "Dobře."

Nathan nestačil překvapením zírat. "Jo?"

"Jo," potvrdil. "Konečně míříš někam výš, Nathane. A v tom tě podpoříme. Samozřejmě to ale nebude zadarmo."

Jonah už moc nevnímal, když Nathan se svými rodiči řešil to, jak jim peníze vrátí. Snažil se tomu uvěřit, uvědomit si, co to pro ně znamená. Two Romeos nebylo u konce.

Do konverzace se přidal, až začali vypočítávat, co do začátku budou potřebovat a kolik jim půjčí. Potřebovali pořádný kávovar. Potřebovali alespoň první dva měsíce nájmu, který v tu chvíli jen odhadli. Nádobí Nathan udělá. Potřebovali to a to a to, Jonah si do té chvíle ani neuvědomil, kolik toho je.

Vypsali si úplně všechno, co do začátku budou potřebovat. Přibližně vypočítali hodnotu. A Nathanův otec pak prohlásil, že jim půjčí přibližně šedesát procent. Jonahovi málem spadla brada. Nebylo od věci mít přítele s bohatými rodiči.

Když se ještě ten večer vraceli domů do Nathanova bytu, moc nemluvili. Oba měli na tváři lehký úsměv. Oba mysleli na to, jak přivedou jejich milovanou kavárnu zpátky k životu.

♥

už je vhodný čas na každopříběhovou otáku?? joo??

takže kdo je vaše oblíbená postava? 👀