𝕟𝕒𝕥𝕙𝕒𝕟

Na druhý den se probudili až po dvanácté hodině, mělo to ovšem svůj důvod. U ohniště seděli snad do půlnoci, než se umyli v umývárnách a lehli si do spacáků, bylo půl jedné. Nathan Jonahovi popřál dobrou noc, ale místo jednoduché odpovědi se mu dostalo Jonahovo vyprávění něčeho, na co dříve u ohniště zapomněl a chtěl mu to ještě říct.

Vedlo to samozřejmě k dalším a dalším konverzacím, čím dál hlouběji. Témata byla vážnější. Najednou už pomalu začalo svítat a ani nevěděli jak. 

Nad ránem se hodně ochladilo, a tak se namáčkli k sobě, aby jim bylo tepleji. "Vidíš? Říkal jsem ti, že tohle nebyl můj nejlepší nápad," zamumlal Nathan, když si Jonah oblékl poslední kousek oblečení, který měl ještě k dispozici. Když si zase lehl, dal Nathanovi krátkou pusu. 

"Naopak. Miluju to tady," řekl. Pak konečně usnuli.

Odpoledne se vydali na kratší výšlap. Když si v půlce cesty dali pauzu, Nathan zavolal svému tátovi, aby se zeptal, kdy by se mohl stavit. Neprobíral s rodiči ještě tu ideu, že by si založili vlastní kavárnu. Chtěl to udělat osobně.

"Kdy vrátíš auto?" zeptal se ho otec.

"To jsem měl v plánu hned zítra.  Vyhodím Jonaha s věcmi na bytě a pojedu," odpověděl.

"Zítra budeme s mámou doma asi od čtyř. Vezmi s sebou i Jonaha, mohli byste zůstat na večeři, hm?"

Nathan se podíval na Jonaha, který se ládoval koupeným sendvičem, a vypnul mikrofon hovoru. "Jel bys zítra se mnou k našim? Pojedu vrátit auto a táta navrhuje, abychom zůstali na večeři. Chci s ním probrat tu kavárnu."

Jonah se na něj překvapeně s plnou pusou podíval. "Večeře s vašima? Tak to počkej."

Nathan se uchechtl a zpátky zapnul mikrofon. "Vydržíš prosím chvilku? Jen se zeptám Jonaha. Zavolám ti za chvíli zpátky, jo?"

V sekundě, kdy hovor tipl, Jonah začal brblat páté přes deváté. "Ty ses zbláznil, zítra? Nemůžeme tam jet zítra, minimálně bych před setkáním s tvými rodiči uvítal pořádnou sprchu, ne to, co je tady. Taky mi přijde docela nefér mi dát vědět tak pozdě, kdy se mám jako psychicky připravit? Tvoji rodiče... Mám z nich respekt, dobře? Úspěšný zubař, úspěšná právnička a přítel jejich syna jen obyčejný barista, o můj bože."

"Klídek," přerušil ho Nathan. Vždyť tě už znají."

"Jo. Jenže to jsem pracoval a mluvil jsem s nimi dohromady tak pět minut. A taky lehce přehlížíš ten fakt, že to jsme nebyli ještě spolu."

Nathan se posadil na kámen vedle něj. "Vím, že mí rodiče vypadají děsivě. A dokáží být děsiví. Hádám se s nimi často? Jo. Odstěhoval jsem se schálně do jiného města? Taky."

"Moc tomu nepomáháš," zamumlal Jonah.

"Ale věř mi, že i když třeba nejsou spokojení s tím, co za život jsem si vybral, stále mě mají rádi. Stále jim na mně záleží. A tím pádem jim bude záležet i na tobě, jakožto mému partnerovi, fakt. Táta nezaváhal, když jsem mu volal o pomoc před tvou operací, a to jsme ještě ani nebyli spolu. To mluví za vše, ne?" 

Jonah si povzdechl. V ruce šoulal obal od sendviče, který taky úpěnlivě sledoval. "A ví, že jsme spolu spolu?" zeptal se.

Nathan si s rodiči nevolal zas tak často, samozřejmě. Měli složitý vztah, v jeho základu ale stále byla rodinná láska. Nedivil se proto, že i když to bylo od operace už několik týdnů, Jonah se ptal. 

Takže přikývl. "Řekl jsem to tátovi ten den, co jsem se za ním stavil, když k tobě přišla tvá máma. Vím, že to jsme spolu úplně oficiálně nebyli, byl jsi sotva po operaci. Ale řekl jsem mu, že pro mě nejsi jen kamarád a že z toho asi bude něco víc. Když mi pak volal o týden později, zeptal se mě, jestli jsme tedy spolu. Řekl mi na to akorát to, že konečně jsem si někoho našel, protože už v to přestával doufat. Byl rád."

Jonah si povzdechl. "Okay, ale co si budem, tvoje máma je tady ta děsivější."

"Jo to máš pravdu," zamumlal Nathan a Jonah ho hned hravě praštil, proto se rozesmál. "Ne, bude to v pohodě, fakt. Možná jen neočekávej, že ukážou nějaký entusiasmus, pokud konverzace přejde na naši práci, protože by nejraději rozebírali zákony nebo lékařský skripta, ale-"

"Půjdeme je doslova žádat, aby nám půjčili na náš kavárenský byznys, jak se máme vyhnout mluvení o práci?" přerušil ho Jonah pobaveně.

Nathan se zamyslel. To mu nedocvaklo. "Hele, snažím se tě uklidnit po té stránce, že jako můj přítel budeš s námi sedět poprvé u jednoho stolu, tohle nemám domyšlený!"

Jonah si strčil obal od sendviče do kapsy, vyhoupl se na nohy a natáhl ruku k Nathanovi, aby mu pomohl vstát, když stáli, pousmál se. "Dělám si srandu. Částečně. Budu nervózní, ale samozřejmě pojedu s tebou. Zavolej tátovi, ale za chůze, máme zpoždění."

"A pospícháme někam snad?" nakrčil obočí.

"Jo, k ohništi na kabanos. Mám hlad."

Jonah se už rozešel dál, když na něj Nathan ještě zavolal. "Vždyť si měl teď sendvič!"

"Jako by sis ještě nezvykl, že sním vše, na co přijdu."

Nathan se uchechtl, ale popoběhl, aby ho dohnal. Srovnal s ním tedy krok a chytil ho za ruku. "Dík," řekl jednoduše. Byl zkrátka vděčný, že Jonah souhlasil jet s ním. 

Nakonec tátovi jen napsal zprávu, že se tedy is Jonahem pokusí přijet kolem páté hodiny a že jim děkuje. Když se vrátili do kempu, Jonah se okamžitě pustil do přípravy jídla, a tak Nathan rozdělal opět oheň, protože jestli měl Jonah opravdu takový hlad, nebylo dobré si s ním zahrávat a ještě ho nutit čekat. 

Kolem osmé hodiny (po pár plechovkách piva), se Nathan zvedl od ohniště a došel ke břehu jezera, zatímco na něj Jonah volal, kam jde. Dřepl si na mole a prstem zkusil teplotu vody. Když se opět narovnal a otočil se zpátky k Jonahovi, jen se jako odpověď na jeho zmatený pohled ušklíbl a sundal si triko, které odhodil na zem. Když si začal rozepínat kalhoty, zavolal na Jonaha: "Přidáš se?"

Jonah nejprve neměl slov. Nathan si mezitím sundal vše až na spodní prádlo.

"Ty jsi šílenej!" zavolal na něj Jonah zpátky. "Vždyť to nemůže být teplý!"

Měl pravdu, nebylo. Tedy takhle - dokázal si představit teplejší vodu, ale nebylo to něco, co by ho odradilo. Takže jen pokrčil rameny, otočil se k jezeru a skočil do vody ukázkovou šipku. 

Jakmile se vynořil, zatřepal hlavou, aby se mu dostaly vlasy z čela a obrátil se k molu. Na jeho okraji už stál Jonah s širokým úsměvem a sundával si oblečení. "Věřím ti," řekl.

"A?"

"Věřím ti, že bys po mně nechtěl, abych se přidal, kdyby to bylo studený."

Nathan se uchechtl, ale nic neříkal. Nevěděl, jestli tuto teplotu bude Jonah považovat za studenou, ale vzhledem k tomu, že pokaždé, co po něm chodíval do sprchy, musel výrazně snížit teplotu vody, protože se Jonah vyžíval v horkých sprchách, mohlo mu to dojít.

Mu to došlo. Ale lakomě chtěl, aby Jonah za ním vlezl.

Neskočil, samozřejmě. Nemohl se potopit, protože kdo ví, jak by reagovala jeho hojící se rána na jezerní vodu. Sedl si na okraj mola a pak se spustil dolů. Nathan se automaticky začal smát jeho výrazu.

"Doprdele," zamumlal Jonah. "A dost. Už ti nikdy nevěřím."

Nathan se rozesmál. Jonah se na něj sotva podíval a už začal plavat ke břehu, a tak se Nathan znovu potopil, aby byl rychlejší a dohnal ho. Když ho doplaval, vynořil se nad hladinu a  chytil ho do svého objetí, aby ho zastavil. 

Jonah vyjekl. Rozesmál se. Snažil se dostat z Nathanova sevření, aby mohl utéct na hladinu. Nathan byl ale úspěšnější, otočil ho a přitiskl k sobě. Teď ho teprve pořádně objal a rukama mu začal přejíždět po zádech, aby ho zahřál. 

"Nechoď," špitl Nathan a zavřel oči. Ucítil, jak se Jonahovy ruce obmotaly kolem jeho pasu. 

"Tak jo," zašeptal v odpověď. A tak tam stáli v objetí vedle mola a naslouchali zvukům přírody. Nathan pro jednou zase pocítil klid v jeho hlavě, najednou mu prořídly všechny ty myšlenky a myslel jen na tento okamžik a jak držel Jonaha u sebe. 

Na jednu stranu nechápal, proč odmítal vždy vztah, na druhou za to byl ale rád. Kdyby nezaujal tento postoj, třeba by s Jonahem nebyli spolu. Třeba by všechno bylo jinak. 

Jako první se dal do pohybu Jonah a lehce se odtáhl. Vzal Nathanův obličej do dlaní a políbil ho. "Vážně tě miluju, o tom není pochyb, ale opravdu tě tu budu muset nechat, pokud nechceš mít na svědomí mé umrznutí."

"Není to tak strašný."

"Říká někdo, kdo se sprchuje v ledové vodě."

"Možná bys to měl taky někdy zkusit. Konečně bychom si tak mohli dát sprchu spolu."

"Nikdy."

Nathan se uchechtl. Jonah mu dal ještě jednu pusu, než se rozešel ke břehu. Jakmile byl venku, rozběhl se znovu na molo, aby si pobral své oblečení a začal se rychle oblékat. Oblékl si své kalhoty i triko a pak vzal ze země i to Nathanovo a přetáhl si ho pro sebe.

"Hej!"

"Máš na svědomí mou sníženou tělesnou teplotu, tohle je kompenzace!" zavolal na něj a rozběhl se zpátky k ohništi a jejich stanu. 

Když o pár minut vylezl i Nathan, vzal si své kraťasy a vydal se taky ke stanu. Vlezl do něj, popadl svou mikinu, ve které spal, a když se připlížil k Jonahovi zezadu, přetáhl mu ji přes hlavu. "Lepší?"

Jonah si ji pořádně oblékl a nasál Nathanovu vůni. "Mnohem."

♥

uhm, tahle kapitola měla být actually s pořádným dějem, tak tady máte nedorozuměním jednu další cute, enjoy, dokud jsou oba živí

...

(dělám si srandu)

(možná)