𝕛𝕠𝕟𝕒𝕙

Jonah se často procházel kolem kavárny, kterou jim Markus sebral.

Nathanův byt přece jen nebyl jen tak daleko, opravdu jen pár minut chůze. Nikdy Markuse nepotkal (zatím), jen postupně sledoval, jak se prostor, který tolik miloval, pomalu ale jistě měnil do Markusova stylu. Do stylu, ve kterém pracoval první a díky tomu ho nesnášel. 

Odhalenou cihlu přebarvili na bílo. Vyhodili všechny kytky a knihy. Kdyby to Jonah věděl, šel by se podívat, jestli by nemohl něco zachránit. Většina nábytku byla rozmlácena a vyhozena, co si nechali, dali do zaměstnaneckých prostor. 

Nevěděl, proč si to furt dělá a chodí právě tudy, když mu to vždy akorát tak zkazilo náladu. 

Čtvrtý den, co Nathan skončil v práci a Jonah se vrátil z procházky, Nathan k němu natočil svůj počítač. Ukázal mu fotku jezera. Jonah nechápal.

"Než začnu v nové práci, uděláme si výlet, co ty na to?" řekl Nathan.

Jonah se podíval na záložky v Nathanově vyhledávači. A viděl, že se ho Nathan neptá, ale oznamuje mu to, protože má vše naplánované. 

A tak v sobotu ráno vyjeli pod stan. Aneb ta nejlevnější možnost, kterou mohli zvolit, vzhledem k tomu, že měli v plánu si otevřít vlastní kavárnu a to chtělo peníze.

Ono ráno se Nathan objevil před bytem s autem po tom, co odvezl Těstovinu k Thee. Jonah ani netušil, že uměl řídit. Nabalili stan, který vzal Nathan kdo ví kde,  své oblečení a další věci, co potřebovali. Když se Jonah usadil na sedadle spolujezdce, nemohl si odpustit jednu poznámku. "Líbí se mi, jakou máš o mě starost, že jsi mě teprve nedávno nechal jít na procházku samotnýho, ale pak mě vezmeš pod stan , kde budu spát na tvrdé zemi ve spacáku."

Nathan se zrovna připoutal. "Myslíš, že je to až moc špatný nápad? Ještě to můžeme zrušit."

"Ne, ne!" zastavil ho Jonah. Byl neskutečně rád, že konečně pořádně vypadne z bytu. Byl v něm nepřetržitě už přes tři týdny. "Jedem, prosím tě."

Stále měl na sobě čepici, i když na jeho hlavě už nebyl takový zmatek. Byl u holiče a nechal se ostříhat tak, aby měl vlasy vyrovnané. Jeho jizva už se pomalu ztrácela pod novými vlasy. Přes to jeho sebevědomí ho nutilo nosit čepici, protože tohle nebyl účes, se kterým by byl spokojený.

Teď si ji ale sundal. Před Nathanem jizvu už dávno neskrýval. Odložil ji na palubní desku a rozhlédl se po autě.

"Čí, že je to auto?" zeptal se ještě jednou.

"Sestry. Když už je teda doma."

"Vaši koupili tvé sestře auto a tobě ne?"

"Přispěla si na něj. Já o auto nestojím. Tohle je poprvý, co ho potřebuju, za poslední dva roky."

Jonah se uvelebil. Byl to více než měsíc od operace, stále se jeho level energie nevrátil úplně do pořádku, stejně jako jeho paměť. Zapomínal maličkosti, vypadávaly mu věci. A sice ho stresovalo, když mu doktor řekl, že se to může napravovat ještě pár týdnů, na druhou stranu ale sám viděl pokroky.

Ne v tu chvíli. V tu chvíli totiž usnul místo toho, aby obdivoval Nathana, jak řídí, protože ho nikdy řídit neviděl. 

Takže byl probuzen až v kempu. Malý kemp pro karavany a parkovištěm pro auta s tím, že stan si mohli postavit kdekoliv. Moc lidí tu nebylo, a tak pobrali najednou co nejvíce věcí a vydali se k nejvzdálenějšímu ohništi, aby měli soukromí. 

"Opečeme si něco na ohni, co ty na to?" prohodil Nathan, když začal rozbalovat stan.

Jonah hodil na zem jejich spacáky a podíval se na ohniště. "Myslíš, že se nám povede rozdělat oheň?"

Nathan se narovnal a troufale se uchechtl. "Chodil jsem do skautu. Stačí mi k tomu dva kousky dřeva."

Jonah protočil očima. "Samozřejmě, že jsi stihl i tohle. Jak dlouho?"

"Tak dva roky? Pak mě to přestalo bavit. Můžeš si být ale jistý, že stanování mám za sebou několik a budeme v pohodě."

"Já se ničeho nebojím. Ještě nějaké koníčky, o kterých bych měl vědět?" 

"Oh, s tím bych počkal k ohništi."

Takže večer se Jonah dozvěděl o Nathanovi další tunu věcí. Nathan byl těžký na poznání, už jen z toho důvodu, jak roztěkaný byl, kolik měl zájmů, kolik věcí chtěl dělat a vyzkoušet. Nebylo to jako u Jonaha, který mu řekl, že ve škole sice chodil do chemického kroužku, ale bylo to jen kvůli lepšímu známkování v chemii, že jediná jeho kamarádka snad byla jen jeho bývalá a že od patnácti se nehnul z kavárny.

Nathan byl mnohem složitější. Jako dítě stihl chodit pár měsíců do karate, rok se učil na kytaru. Kromě skautu zkoušel i atletiku, která ho přestala nudit v rekordním čase, protože nechápal, proč by měl běhat šedesát metrů tam a zpátky co nejrychleji dokáže. Ve škole vystřídal všechny kroužky, nejdéle mu vydržel ten výtvarný, ve kterém ale taky skončil po roce, protože neměl rád, když mu někdo říkal, co by měl tvořit. Zkoušel volejbal, hrál florbal, navštěvoval matematiku pro pokročilé, chvíli rybařil, hrál šachy.

Seděli u ohniště a opékali si kabanos. V obchůdku v kempu si koupili několik plechovek piva. A možná právě tato atmosféra a to, jak se Nathan o sobě rozmluvil, ho donutilo se zeptat i na tu část Nathana, která ho zajímala od začátku, ale nemohl se jen tak mezi řečí zeptat.

"A tvůj milostný život? Ten mi taky povyprávíš do detailu?" zeptal se Jonah.

Nebyl ten typ, co by to chtěl slyšet z toho důvodu, aby mohl žárlit, aby se mohl urazit, že si Nathan dovolil s někým být před ním, i když se neznali. Zkrátka ho to jen zajímalo. 

Nathan se lehce uchechtl. "Tohle chceš probírat? Vážně?"

Jonah pokrčil rameny. "Ty znáš mou historii. Má jediná bývalá a její bratranec. Neboj, očekávám, že tvůj seznam bude delší."

"Hele, jsme na našem prvním výletu. Teoreticky naše první rande. Tohle se neprobírá na prvním rande."

Jonah se musel zasmát. "Spíme spolu už několik měsíců. Takže i když je tohle naše první rande, historii máme dostatečnou. Takže?"

Nathan nevěřícně zavrtěl hlavou a taky se zasmál. Jonah samozřejmě něco věděl. Věděl o Chesterovi, věděl, že kdysi po dobu pár týdnů spával s jednou holkou, která to mezi nimi ze dne na den ukončila, protože si myslela, že od Nathana chytila HIV. 

"Tak jo," řekl Nathan najednou. "Hádej. S kolika lidmi si myslíš, že jsem spal?"

"Počítáš to?" zeptal se překvapeně Jonah.

Nathan se zasmál. "To je to. Mě přijde, že čekáš nějaký ohromný číslo. Tak kolik?"

Jonah se zamyslel. Vzal v potaz vše, co mu Nathan říkal, to, jak nikdy před ním neměl vyloženě vztah tak, jako s ním. Nathanovi bylo dvacet dva. Věděl, že poprvé s někým spal, když mu bylo sedmnáct. Kolik to mohlo být lidí? "Naprosto pálím. Ale tak třicet?"

Nathan se na něj díval naprosto neutrálně. A pak vyprskl smíchy.

Začal se smát tak hlasitě a upřímně, že i když Jonah nechápal, neubránil se smíchu. "Co je? Trefil jsem se? Co se tak směješ?" Nathan se zaklonil a v tu chvíli málem přepadl z té lavičky, na které seděl, dozadu. Jonah ho nesnášel, opravdu. "Hej! Přestaň se smát a vysvětli mi to!"

Ještě chvíli trvalo, než se uklidnil. Jak nedával pozor na svůj kabanos, naprosto si ho spálil, v tu chvíli ale na to nereagoval. Podíval se na Jonaha. Ten uviděl, že má dokonce slzy v očích od smíchu.

"Já to říkal. Já věděl, že si představuješ úplně jinou realitu," řekl nakonec a otřel si rukávem slzy kolem očí.

"Tak dvacet?" zkusil to znovu Jonah.

Nathan se znovu uchechtl. "Chester. Ta HIV holka, pamatuješ? Pak Chralie, první člověk, se kterým jsem spal. Na střední pak ještě jedna spolužačka, když jsem tam skončil, už jen čtyři lidi. Osm, Jonahu, to není ani dvojciferný! A ty že třicet. Teď nevím, jestli bych si měl hrát na uraženýho."

Upžímně? Nemálo to Jonaha překvapilo. Nejprve nevěřil. S tím, co mu říkala Thea, s tím, co o Nathanovi věděl, opravdu si myslel, že to bude víc.

"Ale..." Neměl slov. "Vždyť jsi v kavárně vždy flirtoval na potkání. Znal jsi ty lidi. Pamatuješ tu jednu zadanou holku, co to zkoušela i na mě? To-"

"Ani zdaleka jsem nespal s každým, s kým jsem si kdy vyšel nebo zaflirtoval," přerušil ho Nathan. "Kdyby ses mě ptal, s kolika lidmi jsem se vykousl, bylo by to už číslo vyšší. Ale fakt jsem nespal s třiceti lidmi, proboha."

Jonah viděl, že není uražený. Že ho to celé jen neuvěřitelně pobavilo, přesto se Jonah zvedl a po tom, co si přendal svůj kousek kabanosu na chleba, se vmáčkl vedle Nathana. Položil mu hlavu na rameno. "Promiň. Já to nemyslel zle," zamumlal a posunul svůj kabanos s chlebem k němu. "Dej si."

Nathan si jednou kousl. Pak mávnul rukou. "Neberu to zle. Muselo to vyznít tak, že jsem spal s hodně lidmi."

"Pořád máš docela velkej náskok," namítl Jonah. Sám si kousnul.

Nathan se na něj otočil. "Co, máš v plánu dohánět? Úplně nevím, jestli by se mi to líbilo, hele."

Jonah se uchechtl. Zvedl hlavu, dal Nathanovi krátkou pusu. Pak si znovu kousl a až v tu chvíli odpověděl. "Holt budu mít malý skóre v tomhle. Snad už navždy."

"Musím přiznat, že jsem nečekal, že se seknu ještě před dvojciferným číslem," uznal Nathan. "Ale tys prostě musel přijít do Two Romeos a vydupat si práci. Všechno jsi změnil."

"Proč zrovna já?" zeptal se pak. "Proč sis zrovna u mě řekl, že vztah přece jen zkusíš?"

"Já nevím," přiznal Nathan. "Líbilo se mi, jak si rozumíme. Vždy jsem se bál, že když s někým začnu chodit, ztratím kousek sebe, že ten člověk ode mě bude vyžadovat něco, co nedokážu splnit. Nebo že mě bude omezovat, snažit se mě změnit. S tebou ten pocit nemám. A miluju to."

Jonah se spokojeně usmál. Věděl, že Nathana nezmění. Věděl, když s ním začal chodit, že nezmění jeho hyperaktivní povahu, jeho všímavost, která byla kolikrát až otravná, jeho osobnost. Ani to nechtěl. Líbilo se mu, že se s Nathanem nenudil. Nikdy.

A tak byl rád, že to Nathan viděl takhle. Že miloval Jonaha pro to, co mu přišlo jako samozřejmost. Byl rád, že se necítil omezován.

Nathan vyprávěl dál. Vyprávěl, jak miluje Jonahův zájem o keramiku, jak se chce od něj učit. Řekl mu, jak je rád, když s ním chce zkoušet nové věci, nad kterými by ostatní protočili očima. Mluvil dál a dál a Jonah poslouchal, hlava na jeho rameni, jejich prsty propletené.

Na chvíli ale přece jen přestal vnímat. A to ve chvíli, kdy si vzpomněl opět na svou matku a Markuse a to období bezprostředně po mámině oslavě. Jak ztraceně se cítil. Po tomto pocitu už nebylo ani památky.

♥

omg jsem se nějak rozepsala, za pět minut vystupuju z vlaku a MÁLEM JSEM NESTIHLA

ale jedná nevinná kapitolka jen s nimi a bez problémů <3