𝕛𝕠𝕟𝕒𝕙

Thea přišla s Těstovinou před šestou hodinou večer.

Nathan ji zvonkem pustil dovnitř a jelikož měli ještě chvíli, než dojde ke dveřím bytu, přešel k té malé úzké skříni, co měl na chodbě, a začal se v ní přehrabovat. Někde až z jejich útrob pak vyhrabal čepici, která ani kupodivu nevypadala nijak strašně, a když došel k Jonahovi, nasadil mu ji na hlavu.

"Ty máš celou dobu čepici a dáváš mi ji až teď?" ohradil se Jonah.

"Nebyl jsem si jistý, jestli nějakou mám!" bránil se Nathan. Narovnal ji Jonahovi na hlavě, usmál se, očividně spokojený se svým výběrem, a nakonec mu vtiskl rychlou pusu na tvář, než šel otevřít Thee dveře.

Jonah byl šťastný. I když mu stále často nebývalo dobře, i když ho bolela hlava, i když to nejspíše už definitivně utnul se svou rodinou, teď a tady byl šťastný.

Jakmile se Thea objevila ve dveřích, položila na zem přepravku s Těstovinou, vrazila Nathanovi do ruky tašku s dalšími jeho věcmi, a rozběhla se k Jonahovi, aby ho doslova vmáčkla ve svém objetí. "Ty blbečku," zamumlala. "Prý že to nic není a pak skončí na operaci mozku. Víš, jak jsem se bála?"

Jonah se neubránil a musel se zasmát. Objal Theu zpátky. "Děkuju, že jsi mě dovedla do nemocnice, jinak kdo ví, co by se stalo."

Stále měl výhled na Nathana, a tak viděl, jak vypustil Těstovinu ven. Ten si jen sedl před přepravku a začal se olizovat. Na Jonaha se ani nepodíval. Vlastně ani na Nathana. "Jemu jsem taky vyloženě chyběl, to jde vidět," podotkl. 

Thea se otočila, aby viděla, o čem mluví. "Přísahám, více ignorantskou kočku jsem nezažila. Za celou dobu, co byl u mě, se na mě podíval jen, když byl čas jídla."

"Já mu to říkal," zamumlal Jonah tak, aby to Nathan neslyšel.

"Je to dítě ulice! Nevíte, čím si prošel!" bránil ho Nathan. Vytáhl z tašky také mísky na jídlo a na vodu a hned mu ji dopustil. 

Thea si mezitím sedla na druhou židli u stolu. "Tak jak se cítíš?" zeptala se.

"Jako by mi někdo mlátil činely u hlavy," přiznal. "Ale vzhledem k tomu, jak jsem se cítil před operací, už to asi nic není."

Když byli na procházce, než šlo všechno z kopce, Jonah se jí svěřil o tom, co se mu s Markusem stalo. Thea byla člověk, kterému se zkrátka dalo věřit. A tak jí neměl problém v tu chvíli říct ani to, co se dělo před operací.

S Nathanovým doplňování jí tak povyprávěl o tom, jak měl halucinace Markuse téměř konstantně, jak vždy číhal za Nathanem. Jak se zničehonic měnilo jeho chování, což se nejspíš stalo i v tu chvíli po pádu, co byl s Theou, protože nepamatoval si, jak reagoval, nepamatoval si, že byl nejprve úplně v klidu a krve si ani nevšiml a že až pak začal divně vyšilovat. 

A nakonec se tím pádem i přeřekl, jak občas zapnul diktafon na telefonu, aby se v noci mohl mučit tím, co na Nathana nevědomky křičel.

Nathan jim vařil v kuchyni čaj. V tu chvíli se ale otočil. "Co že jsi dělal?" zeptal se.

Samozřejmě, že to nevěděl. Za normálních okolností by si toho všiml, protože Nathanovi nikdy nic neuniklo, ale oba byli unavení. Oba už v ten moment nespali několik hodin a Nathanova pozornost nebyla taková, jako normálně. 

"Nic," zamumlal Jonah a rychle pokračoval ve vyprávění, ale Nathan k němu došel i s nožem, kterým krájel cokoliv, co jim v tu chvíli připravoval.

"Hele, vrať se k tomu. Proč jsi to dělal?" řekl mu.

Jonah nakrčil obočí a podíval se na nůž v jeho ruce. Nathan protočil očima a odhodil ho na linku. Pak se na něj zpátky podíval pohledem, který si vyžadoval odpovědi.

"Chtěl jsem jen vědět, co se se mnou děje, když o sobě nevím, toť vše," odpověděl Jonah.

"Omlouval ses mi každé ráno a já netušil proč. Bylo to kvůli tomuhle?" zeptal se Nathan. Jonah po chvíli přikývl. "Jonahu... Byl to ten nádor. Nebyla to tvoje chyba a nikdy by mě ani nenapadlo tě vinit za cokoliv, cos mi řekl."

V tu chvíli Jonah nedokázal myslet na nic jiného než na to, jak šlo na nahrávkách slyšet, jak se Nathan musel přesvědčovat, že z něj mluví jen nádor. 

"V jakým kontextu tady mluvíme? Jak moc špatný to bylo?" zeptala se opatrně Thea.

Jonah už otevřel pusu, ale Nathan byl rychlejší. "To není důležitý. To nemluvil on."

Podíval se na Theu. "Jednou jsem na něj křičel, že to on by si zasloužil být na mém místě. Že on by měl jít na tu operaci místo mě a nejlépe na ni zemřít."

Nastalo ticho, do kterého si jen Nathan povzdechl, že to přece jen řekl. Nemluvili o tom mezi sebou, natož aby to probírali před Theou. Nathan ho upřeně sledoval, Jonah zase ho.

Jako první se ozvala Thea. "Nathan má pravdu, Jonahu. Není to důležitý, když to z tebe mluvil ten nádor. Hoďte to za hlavu, všichni víme, že kdybys byl sám sebou, nikdy bys něco takového neřekl."

Jonah přetrhl oční kontakt s Nathanem a podíval se na Theu. "Já vím, ale stejně mě drtí to, že Nathan už tak byl z celé té situace na prášky a já mu ještě přidával. Umíš si to představit? Že pro někoho toho tolik uděláš a... a obličej toho člověka, hlas, na tebe zpátky křičí něco takového?"

"Nikdy jsem nežádal nic na oplátku," odpověděl Nathan dřív, než Thea, "ale teď tě žádám. Zapomeň na to. Neřeš to, opravdu. Možná to nebylo zrovna příjemné, ale věř mi, že jsem na to zapomněl v momentě, kdy ses probudil a bylo jasné, že jsi ten pitomej nádor porazil."

"Hej, hej, hádat se můžete, až tady nebudu, zníte jak dvacet let ženatej pár na to, že jste jen pár týdnů spolu spali," přerušila je Thea a postavila se. "Chudák pan Těstovina, sotva se vrátí domů a musí poslouchat hádky-" Vzala kocoura do náruče a otočila se. "Proč jste tak ticho?"

Thea nevěděla, že jsou spolu spolu. Nathan jí to neříkal. Žila stále jen v tom, že spolu spali, dokud to Nathan neukončil tou lží, že s někým spal. Věděla všechny detaily z Nathanovy strany. O Jonahovi si možná stále myslela, že vlastně k němu nic necítil a zkoušel další rande s jinými lidmi. Měl v plánu se jí evěřit, ne že ne, to by si ovšem nemohl první rozbít hlavu o patník, než to stihl udělat. 

Jakoby na jejich předešlou vážnou konverzaci rázem zapomněli, Nathan pokrčil jen rameny a řekl: "To bylo to další, co jsme ti chtěli říct. Že jsme spolu."

Jonah si odfrkl. Kdyby to bylo na něm, řekl by to mnohem více dramaticky, více by si to užil. Takhle, kdyby někdy mělo dojít na žádaní o ruku nebo svatbu (což Jonah k životu opravdu nepotřeboval a bylo mu jasné, že Nathan taky ne, ale teoreticky), Nathan by ho pravděpodobně požádal o ruku uprostřed řady u pokladny v supermarketu a hned po tom, co by si řekli ano, by šel spát nebo něco podobného. Bylo mu to jasné.

Thee se rozzářily oči. První se podívala na Nathana. "Takže jsi mu to konečně řekl?"

"No dovol?" vetřel se do toho Jonah. "Ten určitě. Na smrtelný posteli před operací jsem mu řekl, co k němu cítím, jinak bychom pravděpodobně doteď tady seděli tři metry od sebe a utápěli se ve vlastních citech."

Viděl, jak Nathan protočil očima. "Proč musíš být tak dramatický?"

"Protože ty nejsi dramatický dostatečně. Doplňujeme se," usmál se Jonah, spokojený sám se sebou.

Thea se usmála. "Dva Romeové naší kavárny, vážně. Můžete nám dělat maskoty."

"Okay," řekl Jonah, zatímco z Nathana vypadlo: "Ani náhodou."

To ještě nevěděli, že se Jonah do práce nevrátí.

♥

když vám ty dramatický věty na konci tak chyběly, tady jednu máte