𝕛𝕠𝕟𝕒𝕙

Jestliže se Jonah před operací cítil zmateně, nemělo to ani zdaleka na to, jak se cítil po.

Každou chvíli zapomínal věci, které mu Nathan řekl pár mnut zpátky, a ještě k tomu ho šíleně bolela hlava. Druhý den po tom, co se probudil a byl už zpátky na normálním pokoji, se k tomu přidaly ještě silné nevolnosti, což byla třešnička na dortu.

Nebo vlastně ne. Třešnička na dortu byla ten den něco jiného. 

Když byla ranní vizita, Nathan odešel navštívit svého otce, protože by stejně jen zavazel. Jeho táta pracoval ve stejné nemocnici a pravdou bylo, že se jednou i přišel na Jonaha s Nathanem před operací podívat. Zubní ordinace prý otevírala v devět hodin a jelikož bylo půl deváté, Nathan říkal, že už určitě v práci bude a začne se chystat, což byl ideální čas na to, aby ho navštívil. 

Jonah momentálně čelil asi deseti doktorům. Odpovídal na otázky, na které se ho ptali každou chvíli, ale konečně si drtivou většinu odpovědí pamatoval. Zmínil šílenou bolest hlavy, na kterou mu dali další prášky. S nevolností toho moc udělat nemohli.

Když odešli, Jonah zavřel oči. Spal každou volnou chvíli, protože byla to ta jediná doba, kdy aktivně bolest hlavy necítil. A jelikož měl zavřené oči, neviděl o několik minut později ty dvě osoby, co vešly k němu do pokoje. 

"Spí," uslyšel mužský hlas a celé jeho tělo se jakoby okamžitě objevilo v křeči.

Markus. Byl to podělaný Markus.

"Počkáme, jestli se probudí," odpověděla Markusovi jeho máma. Jonah se v tu chvíli tak modlil, aby se už Nathan vrátil. SIce nejspíše nevěděl, jak jeho máma vypadá, ale Markuse by poznal stoprocentně. 

Jeho úzkost se vyšvihla do nebeských výšin, což v kombinaci s nevolností a bolestí hlavy opravu nebylo nejpříjemnější. Kdyby jeho máma s Markusem byli alespoň trochu inteligentní, všimli by si na jednom z přístrojů, jak se mu rozbušilo srdce a že vlastně vůbec nespal.

Slyšel jejich pohyby. Slyšel, jak se posadili na sedačku, na které Nathan spával. Zmatkoval. Nevěděl, co by měl dělat.

A pak zničehonic otevřel oči.

Samozřejmě, že se nemýlil. Poprvé od toho, co skončil v Markusově kavárně, se jim podíval do očí. Projel ním strach, když se jeho pohled zastavil na Markusovi. Měl děsivé oči. Vlastně, neměl je tolik jiné jak Nathan, ale zatímco Nathanovy oči dodávaly klidu, Markusovy v kombinaci s jeho mohutnou postavou a vousy připomínaly pohled sériového vraha. 

Jonah začal tikat pohledem mezi nimi. A dal si sakra záležet, aby vypadal co nejvíce zmateně. Vždyť v tom měl za poslední dobu praxi.

Přemýšlel do poslední sekundy, že to neudělá. Přemýšlel, že třeba jen na celou jeho rodinnou situaci jen reagoval přehnaně. Ale pak si vzpomněl, jak byl bez nich šťastnější, jak se cítil více v bezpečí. A nakonec to sehrál: "Kdo jste? Co tady děláte?"

Jeho máma se na něj překvapeně podívala. Markus na sobě žádný šok nedával znát, ale položil jí ruku na stehno a pohladil. Jonah by nejraději odvrátil pohled. 

"To jsem já, Jonahu, máma," řekla. Postavila se a rozešla se k jeho posteli.

Jonah zavrtěl hlavou. "Stůjte," řekl jí. "Já... já vás neznám. Stůjte."

Viděl, jak ji ranil. Přesto ho to nepřesvědčilo, aby přestal. 

"N-nepamatuješ si nás, ale to nevadí," zakoktala. "Můžeme začít od znovu, můžeme-"

V ten moment mu došlo, že svůj plán úplně nedomyslel. Že i kdyby předstíral, že si je nepamatuje, jak by mu to pomohlo? Dostal by se akorát do slepé uličky, stejně jako teď. Jeho matka by toho využila. Snažila by se začít od znovu a využila by toho, že by si Jonah nepamatoval, co se s Markusem stalo. 

Takže se otočil. Praštil do tlačítka na zavolání sestry. Když se otočil zpátky, už i Markus byl na nohách.

"Nemůžeme začít od znova," zavrčel. "Vybrala sis ho, rozhodla ses takhle. A dokud on bude poblíž, mě neuvidíš," řekl jí.

Pak se odvážil podívat na Markuse, na ten nenávistný pohled a měl jasnou odpověď. Jestli někdy pochyboval o tom, jestli to s Markusem nebyl jen výplod fantazie kvůli nádoru, tady měl odpověď. Stála přímo před ním a naháněla mu hrůzu.

"P-počkej, ty víš, kdo jsme?" zeptala se ho máma. Jonah jí musel dávat dobré šoky.

"Bohužel," odpověděl, slzy v očích. "Nechci vás tady. Neřekl jsem vám o tom, protože vás ve svém životě nechci, tak co tady ještě děláte? Jak o tom vůbec víte?"

"Henrietta tady pracuje. Zavolala mi, aby se mě zeptala, jak to zvládám, a já neměla tušení, o čem mluví," odpověděla. "Protože vlastní syn ani není schopný mi říct něco takového."

"Nevěříš mi," řekl jí Jonah. "Tak já přestal věřit tobě."

Chvíli se na sebe dívali. Pak se jeho máma otočila na podpatku a vyšla ven. 

Jonah sklopil pohled, protože se nedokázal podívat na Markuse. Svíral ho strach. Kde byly ty sestřičky?

Markus k němu udělal krok. "Ty spratku malej," zašeptal, zatímco vrtěl hlavou. "Ty-"

"Vypadněte. Hned."

Jonah vzhlédl. Ve dveřích stál Nathan, hned za ním dvě sestřičky, které ho obešly a došly až za Jonahem, aby se zeptali, co se děje. Periferně vnímal, jak se Markus na Nathana otočil, jak ho poznal jako toho kluka, co mu hodil smootie do obličeje a způsobil alergickou reakci. "Nechci návštěvy," řekl sestřičkám. "Nechci návštěvy kromě Nathana. Ať odejde."

Jedna sestřička vzhlédla a podívala se na Markuse. "Pane? Můžete prosím odejít?" zeptala se.

Markus ale odcházel. Pohled upřený na Nathanovi, blížil se k němu. "Že mě to nepřekvapuje," řekl. 

Druhá sestřička se ho zeptala, jestli je v pořádku. Jonah nevědomky přikývl, i když ne, nebyl v pořádku. Byl v jednom pokoji s člověkem, co se ho pokusil sexuálně zneužít. S člověkem, kterému si myslel, že může věřit.

"Dobře," přikývla sestřička a i s druhou se vydala k Markusovi. "Pane, budeme muset trvat na tom, abyste odešel nebo zavoláme ochranku."

Markus se stále díval na Nathana, Nathan zase na něj. "Už jdu," řekl bez toho, aby přerušil oční kontakt. Nathan ustoupil, aby mohl projít. Přesto do něj Markus vrazil. Samozřejmě, že si to neodpustil. 

Viděl, jak se Nathan zhluboka nadechl. Jak se snažil nerozkřičet na něj, neoplatit mu to. 

Jonah zadržoval celou dobu dech a až v tu chvíli se dokázal pořádně nadechnout. Zatočila se mu hlava. Udělalo se mu špatně. "Nathane-"

Nathan trhnul hlavou, vzpamatoval se a přiběhl k němu. "Co potřebuješ?"

"Nějakou mísu, něco, do-"

Nestihl to ani do říct, ale Nathanovy reflexy opět nezklamaly a když už začal zvracet, měl pod sebou mísu na zvracení, kterou mu na vizitě ráno dali, když jim o nevolnosti řekl. 

Cítil se strašně. Ostudně. Nedokázal se postavit Markusovi, ale vybil si to jen na své mámě. A teď tady zvracel před Nathanem. 

Jenže Nathan nehnul ani brvou. Držel mu mísu, hladil ho po zádech. Když už Jonah ani neměl co zvracet, šel se toho zbavit do koupelny. Jonah tak měl poprvé možnost zpracovat, co se stalo a jeho oči začaly opouštět slzy. Cítil se špatně fyzicky i psychicky. 

Když se Nathan vrátil s prázdnou mísou, položil ji zpátky na své místo. Bez jediného slova si poprvé od operace lehl vedle Jonaha a objal ho. Byl samozřejmě extra opatrný na Jonahovu hlavu. 

A Jonah to zkrátka vypustil. Všechny ty slzy, všechnu tu frustraci posledních dní, ať už z operace nebo z toho, co se právě stalo. Brečel tolik, až nechal Nathanovi na triku obří flek slz. Brečel tolik, až se celý třásl a jediné, co ho uklidňovalo, byl Nathanův hlas, který mu říkal, že všechno bude v pořádku.

Věděl, že bude. Věděl, že se jeho máma do nemocnice jen tak nevrátí. Věděl, že až ho pustí z nemonice, bude zase chvíli bydlet s Nathanem a nebude konečně cítit žádný strach, žádnou bezmoc. Přes to ze sebe všechny ty negativní pocity potřeboval dostat. 

"Já se tak bál," přiznal nakonec, když se trochu uklidnil. 

"Měl jsem tu být. Promiň," odpověděl Nathan.

"Neomlouvej se, nemůžeš u mě být pořád. O to nejde, jen..." Nevěděl, co říct, jak to vysvětlit. Raději by na to totiž už nemyslel.

"Já ale s tebou chci být pořád," pousmál se se Nathan a Jonah úlevou vydechl. Nathan byl přesně ten človk, kterého v životě potřeboval.

♥

horská dráha tohleto