𝕟𝕒𝕥𝕙𝕒𝕟

Nathan bok Jonahovy postele téměř neopouštěl a jelikož nešlo o obyčejný pokoj, neměl si pořádně ani kam sednout. Skončil tak na nepohodlné rozkládací židličce, na které nepohodlně podřimoval, protože se už dva dny téměr nevyspal.

Nemohl usnout tu noc před Jonahovou operací a už vůbec ne teď, když se mohl každou chvíli probudit. Proto mu nezbývalo nic jiného, než spoléhat na tohle lehké pochrupování, ze kterého se probouzel každých pět minut, protože ne, na té židli se opravdu spát nedalo.

Mohl do Jonahova normálního pokoje. Odmítl. Zkrátka neopustí jeho bok.

Takže nebylo ani překvapující, že byl v polospánku, když uslyšel: "Nevidím ho. Jsme tu sami."

Ten hlas byl tak slabý, až si Nathan myslel, že jen sní. Pak si ale uvědomil, že jestli se Jonah probudí, bude jeho hlas tak slabý. A tak se vzpamatoval, otevřel oči a hned se setkaly s těmi Jonaha. Měl oči otevřené jen slabě, ale lehce se usmíval.

"Panebože," vypadlo z Nathana nevědomky. "Panebože, ty ses probudil."

Postavil se k boku jeho postele. Jonah se snažil otevřít oči o něco víc, ale v místnosti bylo až moc světla. Hýbal se. Mluvil. To muselo být jen dobré znamení, že?

"Jasně, že jo," zamumlal Jonah v odpověď. Jeho hlas byl neuvěřitelně chraplavý. "Mám tady přítele, ke kterému jsem se musel vrátit."

Nathan se musel zasmát. "Tak už přítel, jo? Chtělo by to aspoň jedno rande, ne?"

"Můžeš mě vzít do nemocničního bufetu, až mi bude líp," pousmál se Jonah a oči zase zavřel. Nathan tedy došel k vypínači a světla v rámci možností zeslabil, přičemž se snažil zachovat klid, i když by nejraději skákal radostí.

"Jak ti je?" zeptal se Nathan, když se vrátil.

"Bolí mě hlava, překvapivě," odpověděl pomalu. A pak proběhl další pokus o to, aby otevřel oči. Teď už byl o něco úspěšnější. "Nevidím ho," řekl pak. "Markus tady není."

Nathan se pousmál. "Jo, už jsi to říkal. To jen svědčí-"

"Říkal?" přerušil ho Jonah. "Aha. Promiň. Cítím se trochu zmateně. Kde to jsme?"

Nathanův úsměv lehce povedl. Tak nadějně už to vypadalo, a přece jen se nějaká ta zmatečnost dostavila. "V nemocnici, Jonahu. Byl jsi na operaci."

"Oh? A povedla se?"

"Jo. Vypadá, že jo. Celý nádor máš venku."

"Nádor?"

Nathan otevřel pusu, ale vlastně nevěděl, co říct. Asi ale mohl být ve finále rád, že si Jonah pamatuje ho. Tedy, alespoň to tak vypadalo.

"Nic to není, jen klasická zmatečnost," promluvil někdo za Nathanem. Byl to ten chirurg, který Jonaha operoval, a který byl taky dohozen Nathanovým otcem. "Může trvat pár hodin ale i třeba dva, tři dny. Nedělejme si s tím teď hlavu."

Přešel k Jonahovi s baterkou v ruce a posvítil Jonahovi do očí. "Tak jak se máme, Jonahu? Vzpomenete si, jak se jmenuji?"

Jonah na něj chvíli koukal, ale nakonec zavrtěl hlavou. "To nevadí," pousmál se doktor. "Vzpomenete si, jak se jmenuje tady váš kamarád?"

Jonah přesměroval pohled na Nathana a taky ho chvíli sledoval. Sekundy snad nikdy neubíhaly pomaleji. "Nathan," řekl přesto a Nathanovi spadl kámen ze srdce.

"Super, teď, dokážete mi říct den a měsíc vašeho narození?"

"Dvacátého prvního druhý," odpověděl po chvíli přemýšlení.

"A teď něco těžšího, Nathanovo datum narození?"

Tentokrát už Jonah odpověď neznal, ale to byla samozřejmě maličkost. "Prvního devátý," připomněl mu Nathan a když se mu Jonah omluvil, mávnul nad tím jen rukou. Když se ho totiž zeptal o pár hodin později, už to věděl.

"Dáme vám nějaké prášky na bolest," pokračoval doktor. "Nejspíš vám trochu utlumí i myšlenky a budete ještě o něco zmatenější, ale noc to není. Nejlepší bude, když to prospíte, dobře?"

Jonah pomalu přikývnul. A sotva doktor odešel, zeptal se Nathana: "Kde to jsme?"

V dalších hodinách na tuhle otázku zodpověděl ještě hodněkrát. Jonahova hlava musela být jeden velký nepořádek, protože v jednu chvíli ani nevěděl, kde je nebo jakou operaci podstoupil a v ten další najednou s Nathanem flirtoval. Asi dvakrát se dokonce Nathana zeptal, kdo je. Bylo to jak na horské dráze.

Jeho paměť se po určitých intervalech resetovala, dobré znamení ale bylo, že se tyto intervaly zvětšovaly. Jonah taky hodně spal a vždy, když se probudil i na sebemenší chvíli, promluvil na Nathana něco jako "Jsem naživu" nebo "Jenom spím, neumírám ve spánku", čemuž se vždy musel zasmát.

Když mu přišlo první pořádné jídlo, Nathan mu pomohl se najíst, protože si nemohl ještě úplně sednout, jinak cítil velký tlak v hlavě. Zvedl mu tedy jen postel pod hlavou a pomalu ho krmil hráškovým krémem. Byli asi uprostřed porce, když se Jonah zeptal: "Zdá se mi to, nebo jsem ti před operací řekl, že tě miluju?"

Nathan se uchechtl. "Ne úplně, že mě miluješ. Ale jo. Řekl."

"Oh, tak ta část, kdy jsem utekl z operačního sálu, abych ti to ještě řekl, bude asi výplod mé fantazie, co?"

Nathan měl co dělat, aby v tu chvíli nevyprskl smíchy. "Tak úplně to nebylo, no."

"A co jsi mi na to řekl?"

"Že to cítím stejně."

"Okay, jen jsem se chtěl ujistit," řekl a nechal se nakrmit další lžičkou. Pak se zakřenil. "Takže? Ty tady nejsi ten s porouchanou pamětí a i přes to jsi mi ještě nedal ani pusu?"

"Dej tomu tak pět minut a už zase nebudeš vědět, co se děje. To by ses pak hodně divil," podotkl Nathan pobaveně.

"Ale teď vím co se děje! Už posledních dvacet minut vím, co se děje, tak bys toho měl využít," zabručel.

Nathan se rozhlédl. Nikdo kolem nich v tu chvíli nebyl, a tak se postavil a vtiskl Jonahovi pusu alespoň na tvář. Když se začal odtahovat, uviděl Jonahův zamračený obličej.

"Co děláš? A kde jsme?"

Nathan protočil očima, ale zasmál se. Bylo to náročné? Ano, už tak po dvacáté totiž musel vysvětlovat, kde jsou. Vadilo mu to ale? Ne, protože aspoň byl Jonah vzhůru a mluvil s ním. No a co, že každou chvíli nevěděl, která bije, no a co, že byl zdrogovaný prášky. Přežil operaci, přežil kritických dvacet čtyři hodin po operaci a ještě se probudil. Nemohl být vděčnější.

Takže znovu to Jonahovi vysvětlil. Znovu mu připomněl, co mu před operací řekl a to byl ten důvod, proč mu právě dal pusu na tvář. Jonah mu opět radostně oznámil, že už Markuse nevidí a že jsou konečně sami. A jakmile to za nějakých čtyřicet minut zapomněl, Nathan začal trpělivě na novo.

Když přišla noc, Nathan stále zůstal na té nepříjemné židličce a skenoval pohledem monitor ukazující Jonahovu srdeční funkci. Stále měl v sobě ten nepříjemný pocit, že se něco podělá. Že tohle šlo až moc hladce.

I když, možná by se obešli i bez Jonahových výpadků paměti.

Jonah prospal celou noc. Jeho srdce bilo tak, jak má, ostatní funkce taky vypadaly v pořádku. A když se ráno probudil a zeptal se, kde je, Nathan mu to opět vysvětlil.

Tentokrát? Tentokrát to už nezapomněl. A v momentě, kdy ho konečně převezli zpátky na normální pokoj, Nathan se sklonil pro první pooperační polibek a spojil jejich rty.

"Já tě tak moc miluju," zašeptal Jonah, sotva se jejich rty rozpojily. "Předtím jsem to takhle neřekl, protože jsem netušil tvou odpověď, ale věř mi, že jsem to myslel takhle. Ne jenom, že tě mám rád."

Nathan se pousmál. Už jenom ta slova mu způsobovala motýlky v břiše. "A to nemluví z tebe nádor."

"A to nemluví ze mě nádor," zopakoval Jonah. "Už ani nemůže. Tentokrát je to možná jen ta příšerná bolest hlavy."

Oba se zasmáli. Nathan mu ještě vtiskl polibek na čelo, než se narovnal.

"Myslím, že tě taky miluju."

"Myslíš?"

"Jsem v tom novej! A lehce mě to děsí," bránil se Nathan.

"Okay, tak já si zatím postačím s tímhle," odpověděl, zatímco si ho už zase pomalu přebírala říše spánku. "Pak mi ještě musíš vysvětlit, proč jsi lhal o tom, že jsi s někým spal."

"Nepamatuješ si, kde jsi, ale tohle jo? Že mě to nepřekvapuje."

"Měl jsem z toho trauma, samozřejmě, že si to pamatuju," zamumlal.

Nathan už dál na něj nemluvil a nechal ho usnout. Sám se pak přesunul k pohovce a konečně se natáhl. Najednou usnul během pár minut.

♥

rozhodla jsem se vás trochu ušetřit:Dd

ALE VIDÍTE JAK JSEM HODNÁ???? (řekne po tom, co ho málem zabila heh)