𝕟𝕒𝕥𝕙𝕒𝕟

To, že si šel Nathan sednout před dveře, které vedly do operačního křídla, byl špatný nápad hned z několika důvodů.

Nikdy by nečekal, že klasický ruch nemocnice mu bude drásat nervy takovým způsobem, jako v tu chvíli. Snažil se myslet na Jonaha ve chvíli, kdy mu došlo, jaké pravidlo Nathan porušil, snažil se tím uklidnit. Ale nikdy v životě snad nebyl nervóznější.

Ale to byla maličkost. Byla to maličkost proti tomu, když se kousek od něj objevila žena s tunou make-upu, že se Nathan ani nedivil, že jí nepoznal. Nepoznal ji do té chvíle, dokud se nezeptala kolemjdoucí sestřičky: "Jonah? Jonah Ackers? Už ho operují?"

Nathan na ni zamžoural. Kvůli nervům měl konstantně mokré oči, i když vyloženě nebrečel.

Tu sestřičku, které se ptala, Nathan znal. Už se s ní setkal, protože se ho ptala, jestli něco nepotřebuje, když přišel. Nathan odpověděl, že ne, že tu jen bude čekat, až dooperují Jonaha. Zmínil jeho jméno. A tak v tu chvíli sestřička ukázala na něj. Ta žena se k němu rozešla.

Prohlédla si ho od hlavy k patě. "A ty jsi kdo, že údajně něco víš o mém synovi?" zeptala se nezdvořile, div nemlaskla. A Nathan v tu chvíli ztratil všechna slova.

Tohle byla Jonahova máma. Kterou tady ani za milion nechtěl. Nebyl jí vůbec podobný. Možná za to mohla ta nálož make-upu, možná i to, že plastickým operacím se viditelně taky nevyhýbala.

"Kolega," zvládl nakonec říct. "Kamarád."

Významně přikývla. "Aha. A jak to, že jsi tady ty, zatímco já neměla ani tušení? Jeho vlastní matka?"

Nathan na to neměl. Opravdu ne. Divil se, že to jeho máma na něm neviděla, vždyť byl na pokraji zhroucení, protože už hodinu tam jen posedával a sledoval bílou zeď.

"Nechtěl vás kontaktovat," odpověděl jednoduše.

A to možná byla chyba. Protože Jonahova máma se rozhodla ztropit scénu. Její syn byl doslova na riskantní operaci (což očividně nějakým způsobem věděla), ale ji i přes to v tu chvíli zajímalo víc to, aby řvala na Nathana, jako by on mohl za to, že Jonah nechtěl být s nimi v kontaktu. Křičela, že komu co udělala, aby si zasloužila takového syna. Křičela, jak je teda asi dobře, že odešel, když je tak namyšlený.

Nathan jen seděl s hlavou v dlaních a přemlouval se, aby nevyjel zpátky, dokud se u ní neobjevily dvě sestřičky, aby ji utěšily. Dovedly ji za roh, přesto ji stále Nathan slyšel mluvit o tom, jak nevděčného má syna, že nedokáže ani zavolat vlastní matce něco takového.

Nedokázal to poslouchat. Proto se zvedl, připraven, odejít, když málem vrazil do běžících dvou doktorů a dvou sestřiček směrem ke dveřím do operačního křídla.

"Co to máme?" zakřičel jeden na jednu ze sestřiček.

"Zástava u vyoperování nádoru..."

Víc neslyšel, protože v tu chvíli se za nimi zavřely zvukotěsné dveře. Nathan ale nebyl schopný už udělat další krok. Zástava. Zástava u vyoperování nádoru. Jonah.

Udělalo se mu mdlo. Začalo se mu špatně dýchat. Jedna ze sestřiček, která stále tloukla rozum do Jonahovy mámy, za něj ustaraně podívala. "Jste v pořádku?" zeptala se na cestě za ním, ale Nathan sotva vnímal. A zatímco stále slyšel Jonahovu mámu, jak škaredě mluví o Jonahovi i o něm, dostal uprostřed chodby téměř panický záchvat.

Dostal kyslíkovou masku, aby mohl pořádně dýchat. Párkrát se nadechl a sotva se cítil, jakoby mohl alespoň trochu promluvit, zeptal se. "Jonah Ackers? Jak na tom je?"

Jedna sestřička se podívala na druhou, která beze slova pochopila, aby to šla zjistit. "Za chvíli bude zpátky," snažila se Nathana uklidnit. Jemu to ale moc nešlo.

Ty minuty, co čekal, mu připadaly jako věčnost. Už ale zvládl uklidnit svůj dech, protože to bylo to jediné, na co se soustředil. Nikdy by nečekal, že bude reagovat přímo takhle. Nikdy ale taky neřezali do mozku člověku, kterého miloval.

Jeho nervozita se vrátila v plné síle, když se sestřička objevila ve dveřích. Sundala si roušku a začala hlásit: "Jonah Ackers je stabilizovaný a operace probíhá dobře. Povedlo se jim vyndat celý nádor a operace se blíží k závěru."

Zmateně se na ni podíval. "Dobře? Ne... nezastavilo se mu srdce?" Jen při té myšlence měl pocit, že se mu panický záchvat vrátí.

Zavrtěla ale hlavou. "To vůbec. Drží se krásně. Ve vedlejším sále probíhá odstranění nádoru jater. Tam nastaly komplikace."

Nathanovi nikdy nespadl větší kámen ze srdce. To, jakou úlevu v tu chvíli pocítil, to nemělo obdoby. Z toho se mu udělalo špatně.

"Sakra," zamumlal si pro sebe. Nejraději by byl ještě sprostější, nejraději by se šel vykřičet někam na střechu, protože vážně už si myslel, že dostane infarkt.

Oddechl si. Dal si chvíli na zpracování. Pak si odkašlal, zvedl se a poděkoval za pomoc. Vydal se za roh, přesně za Jonahovou mámou.

"Jestli vás to zajímá, Jonah je stabilní. Možná byste se teď měla zajímat spíše o to a nepřidávat mu další důvod, proč s vámi kontakt přetrhat. Vím, co mu Markus udělal. A myslím, že vaše postavení k tomu je dostatečný důvod k tomu, aby vás neinformoval. Protože se bojí vlastní rodiny."

Ten vztek, který v ní v tu chvíli rostl, byl k nezaplacení. "No dovol?!" křikla na něj. "Jak se opovážíš se mnou tak mluvit? A pak se mám divit, že se můj syn taky chová jako fracek, když se baví s lidmi-"

"Váš syn je právě na operaci mozku, při které může zemřít!" zakřičel na ni zpátky. Do očí se mu nahrnuly další slzy, ale ve finále to nejspíš nešlo už ani poznat. Zkrátka jen nedokázal slyšet to, jak o něm mluvila. "A jestli máte jen trochu soudnosti, odejdete a necháte na něm, jestli vás kontaktuje. Protože už jste mu ublížili dost."

V tu chvíli si začal nadávat, jestli to náhodou nepřehnal. Jestli přece jen Jonah třeba v hloubi duše nechtěl, aby jeho máma projevila zájem, aby se objevila. Jenže v momentě, kdy zase otevřela pusu, toho opravdu nelitoval.

"Já vždy říkala, že je to nevděčný děcko," odfrkla si. "Dali jsme mu všechno a tohle máme jako odpověď? Chce si žít samostatně? Chce s námi přetrhat kontakt? Tak ať. Až se probudí, řekni mu, ať vrátí klíče od domu."

Postavila se. Zavrávorala. A i když Nathan nechtěl, jeho reflexy byly rychlejší a natáhl ruce, aby nespadla. V tu chvíli až ucítil ten závan alkoholu z jejích úst, když na něj křikla, ať na ni nešahá. Byla opilá. A to ne málo.

Pustil ji. Začala si to kráčet na těch deseticentimetrových podpatcích pryč, zatímco vrážela do lidí a křičela na ně, jako by to byla jejich chyba. Nathan nikdy nepotkal horšího člověka.

Nemohl zůstat na místě. A tak se vydal zpátky do Jonahova pokoje, aby to rozdýchal. Lehl si na jeho prázdnou postel a na chvíli zavřel oči. Překvapil i sám sebe, když dokonce i na chvíli usnul.

Probudilo ho, jak ním někdo třásl. ""Pan Ackers je s operací hotový," zaznamenal slova sestřičky. "Můžete ho vidět."

Vystartoval z postele jako nikdy. "Přežil?" vyklopil ze sebe.

"Přežil. Samozřejmě dalších dvacet čtyři hodin rozhodne a musí se ještě probudit, což po operaci mozku může trvat i o něco delší dobu, ale pan Ackers přežil a je stabilizovaný."

Sotva se probudil a už zase měl slzy v očích. Byla to taková rutina. Ale bylo po operaci a nikdo mu zatím neřekl žádné špatné zprávy. Věděl, že nemůže dělat unáhlené závěry a nechtěl nic zakřiknout, protože další hodiny po operaci byly také rozhodující, ale i tak mu tak nějak přišlo, že to nejhorší měli za sebou.

Následoval sestřičku do pooperačního oddělení. Vpustila ho za Jonahem, který měl obmotanou hlavu obvazem a spal. Jen spal. O nic jiného nešlo, opakoval si. Spal a po pár hodinách se probudí. Jonah byl bojovník. Byl to ten nejsilnější člověk, kterého znal. A věděl, že se probudí.

Stoupnul si vedle něj. Pohladil ho po tváři. "Já ti to říkal," zašeptal. Určitě ho totiž slyšel, že? "Říkal jsem ti, že se vrátíš. Takže teď už se jen probuď, ať mě můžeš šikanovat ohledně Těstoviny, jak jsi slíbil."

Po operaci mozku bylo první probuzení klíčové. I přes to tady byla možnost, že pár dní bude Jonah zmatený. Může mít výpadky paměti, může se mu paměť resetovat, může být zmatený, kde je a co se děje. Mělo by to ale postupně vymizet.

Nathan se této fáze nejprve strašně bál. Bál se, že se na něj Jonah podívá cizíma očima a nebude vědět, kdo je, ale teď tuto fázi chtěl přivítat co nejdříve. Protože by to znamenalo, že se probudil, že to nejhorší už opravdu za sebou měli.

Když ho ale tak sledoval, pomyslel si - zklamal ho snad Jonah někdy?

♥

a teď se ptám já - zklamala jsem já vás někdy???? (berme konce příběhů ok, jinak jsou mi vaše odpovědi jasný (a ignorujme to jedinou výjimku potvrzující pravidlo v podobě bs haha))