𝕛𝕠𝕟𝕒𝕙

Jonahova hlava byla v tu chvíli zajímavým místem. 

Od toho, co sebou sekl o zem a praštil se, měl pocit, jakoby chvílemi své tělo opouštěl úplně. Občas si totiž neuvědomoval, co dělá. Sotva se vrátil k sobě, zjistil třeba, že křičel na lidi okolo nebo je od sebe odstrkoval. 

Čím blíž byla operace, tím to nabíralo na síle. Křičel na Nathana, jak ho nenávidí, křičel na něj, ať vypadne. Nathan jen stál a naslouchal všem těm škaredým slovům, protože i přes to nikdy jeho postel neopustil. Když se Jonah vrátil k sobě, nic si nepamatoval. Jeho hlava byl jeden velký zmatek.

Do nemocnice, kde pracoval i Nathanův otec jako zubař, byl převezen dva dny před operací. Nathan jel s ním. V sanitce volal Irině, která sice chápala závažnost situace, ale když už jí vypadl Jonah, nevěděla, jak to udělat, aby dala tak dlouhé volno i Nathanovi. A první jeho žádost o dvou týdenní dovolenou nepovolila.

Nathan si povzdechl. A pak jí řekl, že v tom případě končí úplně. 

Jonah trhl hlavou. "Nathane-"

Nathan mu naznačil, ať je potichu. Když po dalších dvou minutách zavěsil, lehce se pousmál. "Vím, že to ode mě bylo hnusný, ale mám dva týdny volno."

Jonah si ho nezasloužil. Opravdu ne.

Ležel při převozu na lůžku. Nathan seděl vedle jednoho zdravotníka po jeho boku. Vedle nich seděl Markus. Markus Jonaha doprovázel na každém kroku. Nenáviděl to.

Nenáviděl to i z toho důvodu, že ho ten nádor donutil pochybovat úplně ovšem. Opravdu se tenkrát na oslavě jeho mámy stalo to s Markusem nebo to byl jen počátek jeho halucinací? Neměl šanci, jak by se to mohl dozvědět. Byl tam jenom on. A tedy snad opravdový Markus, který by samozřejmě nikdy neřekl, že to udělal.

Ztrácel se ve své hlavě. Ztrácel se v tom, co bylo reálné a co ne. Byl zmatený. A nechápal, jak dva dny zpátky mohl být ještě relativně v pořádku.

Byl ale? Měl už halucinace s Markusem. Vyjel na Nathana v kavárně a nepamatoval si to. Občas ho bolela jen určitá část hlavy, což připisoval jen obyčejné lehké migréně. Jasně, že zrovna nádor by ho nenapadnul. Ale zároveň ho nenapadlo si ani připustit, že něco mohlo být špatně.

Když totiž vyskočil na ten patník, hlava se mu zamotala. Nebylo to jen to, že špatně našlápl. Zkrátka ho hlava zradila. A to, jak se praštil, akorát přidalo na zmatečnosti. 

V nové nemocnici dostal samostatný pokoj. Nathan říkal, že je to jen náhoda, ale Jonahovi bylo jasné, že to bylo pro jeho náhlé změny chování, kdy pokřikoval na všechno a na všechny, kteří s ním zkřížili cestu. 

Nathan mu samozřejmě neříkal, co všechno na něj křičí, proto si Jonah tu a tam zapnul nahrávání na telefonu a doufal, že ho jeho mánie popadne. Po nocích tak se slzami v očích poslouchal, jak hnusné věci dokázal na Nathana křičet a bylo mu ze sebe samotného zle. 

Nathan byl pro něj ten nejdůležitější člověk. Ještě situace, ve které se nacházeli, mu to akorát tak potvrzovala. A ani ten pitomý nádor nemohl změnit nic na faktu, že k němu cítil to, co ještě k nikomu jinému. Takže bylo mu záhadou, proč na něj pokřikoval tak hnusné věci, když jeho tělo vědělo pravdu, vědělo, co k němu cítí. Každé ráno se mu tedy omlouval a Nathan nechápal, co tak najednou. Nevěděl totiž, jak se Jonah po nocích ničí nahrávkami, jak poslouchá svůj hlas, jak dokáže říct tak hnusné věci někomu, na kom mu tolik záleží. Věděl, že to z něj mluvil jen nádor, jak by řekl Nathan (a jak ho slyšel na nahrávkách si připomínat, zatímco Jonah na něj křičel, ať zmlkne), přesto na to nedokázal myslet. Byl to jeho hlas. Nedokázal to dostat z hlavy.

V den operace dostal tunu papírů, které si musel přečíst, podepsat. Celou hodinu se tomu vyhýbal, dokud Nathan papíry nepopadnul a nesedl si vedle něj. "Chceš snad, abych ti to předčítal jako pohádku?" zeptal se.

"Ne, jen nevím, jestli jsem připravený číst o deseti způsobech, kterými můžu při té operaci zemřít," zamumlal Jonah. 

"Zemřít můžeš i při slepém střevu, Jonahu. To ti do těchto papírů taky napíšou trilion věcí, při kterých můžeš zemřít, pravděpodobnost je při tom ještě menší než výhra v loterii," odpověděl Nathan.

"Výhra v loterii má opravdu malou pravděpodobnost."

"No právě."

"Ale to je u slepáku. Tady jsou ty pravděpodobnosti trochu vyšší, nemyslíš? Budou mi vrtat do lebky, řezat do mozku. Já se bojím."

"Já to chápu. Ale musíš si to přečíst a musíš to podepsat," povzdechl si Nathan. Postrčil papry k Jonahovi blíž. "Zkus si třeba představit, že já jsem ten, co jde na operaci. Nezajímal by tě průběh a rizika?"

Jonah se na něj podíval. Kdyby si vyměnili místa a Nathan by měl bát operován, Jonah by se asi zbláznil. Samozřejmě, že by si přečetl každé riziko, i když by věděl, že se tím akorát vyděsí, ale nedokázal by nevědět. 

Vzal si od Nathana papíry a začal číst. Nathan mu nakukoval přes rameno a četl taky. Jonah se snažil přesvědčit, že nečte o operaci, na kterou jde on. Ale ani Nathan. Některá rizika byla tak děsivá, že si představoval, že na tu operaci jde úplně někdo jiný. Třeba Markus.

Když došli nakonec a Jonah podepsal, že si vše pročetl a byl seznámen s riziky, Nathan tiše řekl: "Je to jenom rutina. Bez komplikací se vrátíš, probudíš se a půjdeš se mnou domů, uvidíš."

"K tobě domů?"

"Nebo k tobě, je mi to jedno. Jak budeš chtít."

Jonah se krátce zamyslel. "Nebude ti vadit, když k tobě? Strávil jsem tam více času jak u sebe a asi je mi to stále příjemnější."

Nathan se pousmál. "Jasně. Aspoň nebudu muset chodit krmit Těstovinu dvakrát denně."

Těstovina byl momentálně u They. Nathan ho tam zanesl druhý den po tom, co byl Jonah hospitalizován. Protože k večeru už byl taky převezen do druhé nemocnice a od té chvíli ho Nathan neopustil kromě toho, když šel na nějaké vyšetření. 

Občas pomyslel na to, že Nathan tam s ním vůbec nemusel takhle být, že by tam měla takhle sedět jeho máma. Ale Jonah se jí ještě neodvážil ani zavolat o tom, co se stalo, a to do operace zbývalo pár hodin. Nemluvil s ní ale od jeho poslední směny v Markusově kavárně, což se akorát tak pohádali. Vlastně, hádali se pokaždé, co spolu promluvili v té době od její oslavy až k jeho odchodu. Bál se, že kdyby jí zavolal, byl by zklamaný ještě víc. Že by zjistil, jak moc jí na něm nezáleží, protože i tohle by jí bylo jedno. A tak se rozhodl jí nezavolat.

Měl Nathana. Než ho převezli, stavila se za ním i Thea. Dva lidi v jeho životě, kteří mu zachránili život. Nebyl sám, což znamenalo, že nepotřeboval mámu. Alespoň prozatím ne.

Jonah se otočil na Nathana. "Jestli... jestli se něco stane, můžu ti nechat číslo na mámu?" zeptal se slabě. "To by byl asi ten moment, kdy by to měla už vědět."

"Nic se nestane-"

"Buďme realisti, Nathane, prosím. Může se něco stát. Můžu zemřít. A to už by máma vědět měla."

Nathan nakonec přikývl a vytáhl svůj telefon. Podal ho Jonahovi, aby do něj naťukal její číslo. Když mu telefon vracel, všiml si jeho skleněných očí. "Nesnáším tohle," zamumlal. "Budeš v pořádku. Musíš být v pořádku."

V tu chvíli si Jonah uvědomil, že možná nebyl jediný, který neustále potřeboval utěšovat. Možná to byl on, komu se budou vrtat v hlavě, jenže Nathanovi na něm očividně záleželo. Opět si představil, kdyby se vyměnili. Kdyby on byl na Nathanově místě.

Zhroutil by se. Kdyby ho nikdo neuklidňoval, už by to na něj bylo moc. Strach o Nathana by ho zkrátka dostal. 

A možná by jeho pocity byly znásobeny city, to ale neznamenalo, že Nathan o něj strach nemá. Vzal si volno, neopouštěl jeho bok, byl připraven se o něj starat i po operaci, protože věděl, že by Jonah musel jinak domů a to nechtěl. 

"Budu v pořádku," řekl tak. Bylo to poprvé, co to nezpochybňoval. "Ještě jsem neskončil s dobíráním si tě ohledně Těstoviny. To si piš, že budu v pořádku."

Nathan se rozesmál a hned to vypadalo, že se trochu uvolnil. Jonah jeho smích miloval.

♥

uhm, jak se máte? :D