𝕟𝕒𝕥𝕙𝕒𝕟

Když Jonahovi nález na mozku potvrdili, ihned ho hospitalizovali.

Neopustil ani nemocnici. Měl prý ale štěstí, nádor měl na místě, kde se dal lehko vyoperovat celý a navíc byl nezhoubný, což znamenalo, že by se neměl znovu objevit.

Udělali mu ještě několik vyšetření. Prohlédli celé jeho tělo, jestli nemá nádor i někde jinde. Nathan se nikdy nemodlil, jako v tu chvíli, když čekali na výsledky.

Jakmile jim řekli dobré zprávy, že nic kromě mozku nenašli, Nathan na chvíli opustil Jonahův pokoj. Vytáhl telefon z kapsy. A vytočil svého otce.

Jeho táta byl zubař, ne, že by jim byl nápomocný. Ale vzhledem k jeho reputaci a známostem, to už se možnosti rozšiřovaly. Nestávalo se, že by mu jen tak volal. Ale musel. Musel mít pocit, že alespoň něco pro Jonaha udělal.

"Ahoj, Nathane," pozdravil ho otec tím typickým hlasem, ze kterého samotného šlo poznat, že vyloženě nemá čas s ním mluvit. "Co potřebuješ?"

Nathan nasucho polkl. Hledal slova. Bránil se tomu, aby tu realitu vyslovil nahlas.

"Nathane?"

"Jonah má nádor na mozku, tati," vyklopil ze sebe. Přesto to znělo zkrátka nereálně.

"Oh, to je mi líto, Nathane," odpověděl jeho otec. "Kde jste?"

"U nás v nemocnici. Volám ti, protože... protože mám strach. O něj. Budou ho operovat. Je to nezhoubný nádor, ale bojím se rizik při operaci, bojím se rizik po té operaci. A... Jen se chci zeptat, jestli neznáš nějakého opravdu dobrého chirurga. Nějakého, kterému opravdu budeme moct věřit. Prosím."

Jeho otec zůstal potichu déle, než by se mu líbilo. "Udělám co bude v mých silách, Nathane," řekl nakonec. "Večer ti zavolám."

Hovor tipl. Opřel se o zeď a několikrát se zhluboka nadechl. V tu chvíli Jonahův pokoj opustil doktor i sestřička, což znamenalo, že Jonah je uvnitř sám. Poprvé od toho, co Nathan přišel, měli možnost být sami.

Proto se ihned do pokoje vrátil. I když byl strachy bez sebe, Jonah musel být vyděšený ještě více. Nathan nechtěl, aby byl o samotě. A tak za ním došel a sedl si vedle jeho postele.

Od toho, co jim nádor potvrdili, Jonah nepromluvil. Tedy, s Nathanem nepromluvil. S doktory mluvil v rámci možností. Nathan postrádal toho veselého energetického Jonaha víc než kdy předtím.

"Zavolal jsem tátovi," řekl Nathan. Jonah k němu natočil hlavu. "Je to sice zubař, ale má známosti. A zkusí ti sehnat co nejlepšího chirurga."

"Děkuju," řekl potichu Jonah. Pohled přemístil zpátky na zeď. "Včera jsem řešil, jaký potahy na polštář si koupím a dneska najednou mám řešit, od koho si nechám řezat do mozku? Tohle není reálný," zašeptal. Pak se znovu podíval na Nathana. Ale hned následně jeho pohled padl za Nathana.

"Vidíš ho teď?" zeptal se nejistě Nathan. "Je tady? Markus?"

Jonah pomalu přikývl. "Stojí za tebou."

Nathan se otočil, i když samozřejmě věděl, že tam nikdo stát nebude. Nestál. Přesto se tam Jonah stále díval.

"To jak jsem ho viděl kousek do tvého bytu i na ulici před kavárnou... Myslím, že tam doopravdy nebyl. Že to taky byla jen moje hlava," řekl. V tu chvíli se Nathan postavil. Nedokázal se dívat, jak Jonah prázdně kouká někam za něj, protože tam někoho vidí, i když tam nikdo nebyl. Postavil se a namáčkl se k posteli, aby Jonahovi výhled zatarasil. Ten k němu zvedl pohled. "Co to děláš?"

"Nedívej se na něj," řekl mu Nathan a vzal ho za ruku. "Dívej se na mě."

"Jak můžu mít vlastně jistotu, že jsi tady opravdu ty?" zašeptal. "Že nejsi taky jen halucinace?"

Nathan jeho ruku stiskl pevněji. "Cítíš to?"

"Jo."

"No tak vidíš."

"Lidi s halucinacemi můžou cítit i dotek. Když je to hodně špatný."

"Ty ale na tom nejsi tak špatně," namítl Nathan. "Ten nádor se nerozrostl ještě nikam, odkud by se nedal vyoperovat. Svým způsobem se to odhalilo rychle. Vyoperují ti ho a budeš v pořádku. A až se po operaci probudíš, budu tady stát přesně jako teď, zatímco Markus zmizí, protože já nejsem jen výplod tvé mysli."

Jonah se lehce pousmál, přesto mu Nathan nedokázal úsměv opětovat. Díval se do jeho unavených očí, na náplast na jeho čele, na jejich ruce. V tu chvíli je Jonah rozpojil a posunul se na posteli ke kraji.

"Sedni si," pobídl Nathana.

"C-co?"

"Sedni se vedle mě," zopakoval Jonah. "Prosím."

"Nevím, jestli můžu. Jestli je to dobrý-"

"Mám halucinace. Vlastně si nejsem jistý ničím, co vidím, jestli je reálný. Ale ty jsi. Tak si prosím vedle mě sedni, protože jsi to jediný, co mě v tuhle chvíli uklidňuje, abych se naprosto nezbláznil," vychrlil ze sebe Johan rychleji, než by Nathan od něj čekal.

Ale takové vysvětlení mu naprosto stačilo. Vylezl na postel vedle Jonaha a sedl si vedle něj. Jonah ho znovu chytil za ruku, stiskl ji, položil mu hlavu na rameno a pak... pak začal tiše vzlykat.

Nathan si toho nejprve nevšiml, neviděl mu do obličeje. Až po chvíli, kdy si Jonah otřel oči, to zaznamenal. "Jonahu?"

"Jsem v pohodě," zamumlal, což samozřejmě byla ta největší lež. Seděli spolu na nemocniční posteli, samozřejmě, že nebyl v pohodě.

Nathan ho donutil, ať se na něj podívá. Oči měl plné slz, tváře červené. Vyhýbal se očnímu kontaktu. Nathan vlastně opět nevěděl, co říct, protože moc dobře věděl, proč Jonah konečně brečel. Do teď byl jak tělo bez duše, potřeboval se vybrečet.

Jonah ale naštěstí spustil sám. "Já se bojím, Nathane. Bojím se nejen proto, že mám nádor na mozku, ale protože jsem na to sám. Máma dala přednost člověku, co mě zneužil. Byli moje jediná rodina a teď jsem v nemocnici, čeká mě riskantní operace a jestli se probudím, nebudu mít ani nikoho, kdo by se mnou zůstal a beztak mě pošlou za nimi. Je to prostě tak děsivý-"

"Až," přerušil ho Nathan.

"Cože?"

"Řekl jsi jestli se probudíš. Až, Jonahu. Probudíš se. A nepotřebuješ mámu. Vezmu si volno v práci a budu s tebou, nenechám tě s nimi."

"Tohle po tobě nemůžu chtít," zavrtěl hlavou Jonah.

"Však nechceš. Je to moje rozhodnutí," odpověděl s jistotou Nathan. Nepřipustil by, aby Jonah pooperační období trávil doma v tak zranitelném stavu. Zkrátka ne. Můžou být u něj na bytě nebo u Jonaha, bylo to už jedno. Postará se o něj, aby se nemusel vracet domů, kde to tak neměl rád.

Než stihl Jonah něco říct, Nathanovi začal zvonit telefon. "To bylo rychlý," řekl svému otci do telefonu.

"Je to rychlý, když máš schovanou laskavost u chirurga, jehož synovi jsi ne zas tak dávno spravoval polovinu chrupu. Hokejsta," odpověděl pobaveně. "Mám chirurga, Nathane. Jonah může za tři dny na operaci, pokud domluvíte převoz do naší nemocnice. Je to ten nejlepší, kterého znám. Takže to zařaďte co nejdřív, ať se co nejrychleji dostane k Jonahovým výsledkům vyšetření a může začít pracovat."

"Já bych tě právě tak moc rád objal, kdybych mohl, tati," vydechl Nathan.

"Jde vidět, že ti na něm záleží. A i když to mezi námi občas skřípe, pořád jsi můj syn, Nathane. Takže nenechám tvého jediného pořádného kamaráda na holičkách," odpověděl.

"Děkuju. Ani nevíš jak. Tak hádám, že se nejpozději za tři dny vidíme."

"Jo. Těším se na vás."

Ani nemusel Jonahovi nic říkat, protože to všechno slyšel. Objal Nathana vši silou a rozesmál se. "Panebože. Panebože, děkuju. Ani nevíš, jak mě ten místní chirurg děsil, ten vypadá, že v těch starých rukách ani skalpel neudrží."

Nathanem projela úleva. Přitiskl si Jonaha k sobě, když mohl. "Jdu se poptat na ten převoz," promluvil po chvíli Nathan a Jonaha nedobrovolně pustil. Nejraději by ho objímal mnohem déle.

Jonahovy změny chování přicházely náhle. A v ten moment jak by smet. Protože kdyzm ho Nathan pustil, jeho pohled byl prázdný. "Dělej si, co chceš," odbyl ho a podíval se jinam.

Nathan zavřel oči a trpělivě vydechl. "To z něj mluví ten nádor," připomněl si šeptem. "Je to jen ten nádor."

Jonah se zasmál. "Myslíš? Klidně si buď tak naivní."

"To z něj mluví jen nádor," zopakoval si Nathan a vstal z postele. V dalších třech dnech si to musel opakovat čím dál častěji.

♥

SLIBUJU ŽE BUDU PŘIDÁVAT JAK O ZÁVOD ABYSTE NETRPĚLI